Památkářské peklo

Nedávno jsem zaslechla docela vtipnou poznámku o tom, že s památkáři je to jako s bývalým britským impériem, nad kterým v dávných dobách nezapadlo? slunce.

Zrovna tak je to prý i s jejich profesí. Rozdíl ovšem v spočívá v tom, že kolonizátoři nebyli brzdou pokroku.

Uvedené přirovnání pochopitelně považuji za přehnané.Rozhodně není na místě trefovat se do odborníků na památkovou péči. Na druhou stranu, po přečtení definice „památky“ na wikipedii jsem nabyla dojmu, že vzhledem k jejímu mimořádnému záběru, bude asi v horizontu několika desítek let do kategorie kulturních památek zařazeno také nemalé množství vybraných sídlišť. Vysvětlení je snadné, každý panelák je vlastně symbolem své doby. Jedná se o argument některých našich spoluobčanů, se kterým lze polemizovat jen stěží. Jde o boj z kategorie předem prohraných. 

Vraťme se ale do současnosti. Vraťme se ke skutečným, staletími prověřeným, památkám. Například u těch právě opravovaných – Staroměstské radnice, Šlechtovy restaurace či Národního muzea asi nelze, například na rozdíl od kancelářských budov, uplatnit rovnici o poměru investice a návratnosti. Přesto považuji investice do skutečných památek za jedny z těch více přínosných. Na jednu miliardu korun, kterou za tímto účelem Praha v období 2012 – 2016 vynaložila, je totiž nutno nahlížet v širším kontextu. Mnohé z nich totiž proslavily Českou republiku minimálně stejně, jako například naše slavné pivo. Kromě toho zastávám názor, že pokud někdo dorazí do Prahy kvůli Karlovu mostu, Orloji či Národnímu divadlu, je pro Prahu a Česko větším přínosem, než třeba zahraniční omladina, která vidí kulturní prožitek v návštěvě restauračních zařízení. Tím ovšem nemíním upírat komukoli právo trávit hodiny, dny ba i noci po hospodách a barech. Vždyť i v těchto prostorách se psala a často i přepisovala historie. 

Bohužel vedle opravdových památek existují takové objekty, které mají ambici, stát se stejně, jako tomu možná bude v případě sídlišť, památkami na základě „rodného listu“. O jejich „ochranu“ před „zvůlí“ a předpokládanému „kulturnímu barbarství,“ ze strany majitelů, se často postará malá skupina aktivistů. Většinou spíše agresivních a nejspíše i patřičně motivovaných. Jejich strategie obvykle nevychází z faktů či odborných posudků, ale z hlasitého povyku pro nic. Sází přitom na fakt, že většina populace zaujímá ke konkrétnímu problému neutrální až lhostejný stav, což jim dává možnost prezentovat svůj silně menšinový názor jako hlas všeho pracujícího lidu. 

V této souvislosti stačí například vzpomenout na pozdně funkcionalistickou vilu Pavla Simova na Petřinách. Na jedné straně vlhkost, plíseň, nevyhovující statika. Na straně druhé jako živou vodou polití sousedé, kteří náhle prozřeli a v rozpadající se vile spatřili skvost, jehož zpamátnění semálem stalo smyslem jejich, do té doby poklidných, životů.Naštěstí v tomto případě zvítězil rozum nad aktivismem.

Čas od času je pak nutno si položit také otázku, zdali mají investice do chátrajících objektů, které jistá skupina našich spoluobčanů považuje za památky, vůbec cenu? Případně, jak vysoká cena za jejich záchranu je ještě přiměřená? Jako konkrétní příklad mohu uvést Libeňský most. Neradostná realita je taková, že v době jeho budování, tedy ve 30. letech minulého století, se zejména na pilířích, hodně diplomaticky řečeno, šetřilo. Úspory na cementu se projevily, zub času hlodá intenzivně a neúprosně. Bylo tedy rozhodnuto o výstavbě mostu nového za 1,9 mld. korun. Pravda možná je ten most nakreslený větší, než si aktuální doba žádá, ale … Druhou variantou je aktivisty prosazovaná rekonstrukcenecelých sto let staré „kulturní“ skoro památky. Cena této investice s nejistým výsledkem a životností činí, v této chvíli, asi 5 miliard korun.

Proto si kladu otázku, stojí-li to za to. S rozpočtem 3,1 miliardy korun lze přitom postavit minimálně šest škol a stejný počet domovů pro seniory. Co s tím? Nevím jak vy, ale já v tomto případě spíše sázím na budoucnost…