Docela dost mrtvých na chřipečku

Ekonomové mají nepříjemnou vlastnost, že když něco zaslechnou, co se jim nezdá, začnou si hledat čísla. Onehdy to právě byly tři roky (1.3.2020) od prvního případu kovidu v ČR. A sítě zaplnily výkřiky: Vždyť to byla je chřipečka?

Naprosto chápu, že v současném klidu, s kovidem, který již nemá zdaleka tu nebezpečnost, s populací, která je očkovaná nebo už nemocí jednou či vícekrát prošla, prostě za časů slabší nemoci a silnější společnosti, musí ten pohled zpět na roušky, zákazy, omezení a zavřené okresy působit až přízračně.

Pak je ale třeba podívat se také na tento graf a zeptat se zcela vážně: Opravdu to byla jenom taková chřipečka?

Asi všichni víme, že paměť je selektivní a preferuje příjemnější vzpomínky před těmi nepříjemnými. Takže většina lidí i na těžká období nakonec vzpomíná vcelku v dobrém. Tato selekce pozitivního je neobyčejně důsledná a silná. Znám člověka, který se během základní vojenské služby někdy v druhé polovině osmdesátých let zhroutil, protože prostě nezvládal prostředí, šikanu, celkovou marnost. Z roku a pár měsíců „v zeleném“ se pomalu stejnou dobu dostával „v bílém“. To celé vytěsnil a když přijde řeč na vojnu, opakuje několik mytizovaných anekdotických a v podstatě veselých příběhů z hospod.

Celé je to postavené na pudu sebezáchovy. Pokud náš mozek nedokáže některé typy vzpomínek potlačit, zpracovat a obalit pozitivnějším nánosem, je to problém – traumata, stresy, strach dokážou ovládnout mozek a změnit člověka velmi výrazně k horšímu. A především se neustále vracet, obvykle v těch nejméně vhodných chvílích.

To, co je pro náš mozek dobré, totiž harmonizace minulosti do přijatelnější podoby, je však pro náš život z jiného pohledu špatné. Pokud minulé krize vnímáme zpětně jako vcelku snesitelné období, pak to zcela jistě snižuje naši vůli vyvodit z minulosti poučení pro budoucnost a také naši ochotu dělat nepopulární a náročné změny.

Co si budeme povídat, když v zátopových oblastech rostou nové domy.

Když tedy máme to tříleté výročí od příchodu kovidu do Čech, necítím to jako okamžik, kdy je třeba se hroutit a snažit se z paměti vydolovat tu atmosféru plných nemocnic a permanentní nejistoty. Ale určitě není špatné podívat se na ty trčící rudé sloupce v grafu a připomenout si, že jsme zažili týdny, během kterých zemřelo o 1500, ale také o více než dva tisíce lidí víc, než bylo dříve průměrně obvyklé.

A že ti, kdo onu dobu označují za čas, kdy jsme se mohli zbláznit z obyčejné chřipečky, jsou prostě lháři. Nezodpovědní lháři. Ostatně stejně, jako ti, kdo mávnou rukou nad tehdejší řadou opatření přijímaných ve zmatku, mnohdy bez opory v zákonech. Protože i toto by mělo být součástí našeho poučení a přípravy na fakt, že jednoho dne přijde jiná pandemie, jiná nemoc. Tři roky poté však převládá pocit, že "je to za námi" a už se nic takového nikdy nepřihodí.

Ale jednoho dne se to přihodí znovu. Stejně, jako jednoho dne dorazí povodeň.