Ekonomové mají nepříjemnou vlastnost, že když něco zaslechnou, co se jim nezdá, začnou si hledat čísla. Onehdy to právě byly tři roky (1.3.2020) od prvního případu kovidu v ČR. A sítě zaplnily výkřiky: Vždyť to byla je chřipečka?
Naprosto chápu, že v současném klidu, s kovidem, který již nemá zdaleka tu nebezpečnost, s populací, která je očkovaná nebo už nemocí jednou či vícekrát prošla, prostě za časů slabší nemoci a silnější společnosti, musí ten pohled zpět na roušky, zákazy, omezení a zavřené okresy působit až přízračně.
Pak je ale třeba podívat se také na tento graf a zeptat se zcela vážně: Opravdu to byla jenom taková chřipečka?
Asi všichni víme, že paměť je selektivní a preferuje příjemnější vzpomínky před těmi nepříjemnými. Takže většina lidí i na těžká období nakonec vzpomíná vcelku v dobrém. Tato selekce pozitivního je neobyčejně důsledná a silná. Znám člověka, který se během základní vojenské služby někdy v druhé polovině osmdesátých let zhroutil, protože prostě nezvládal prostředí, šikanu, celkovou marnost. Z roku a pár měsíců „v zeleném“ se pomalu stejnou dobu dostával „v bílém“. To celé vytěsnil a když přijde řeč na vojnu, opakuje několik mytizovaných anekdotických a v podstatě veselých příběhů z hospod.
Celé je to postavené na pudu sebezáchovy. Pokud náš mozek nedokáže některé typy vzpomínek potlačit, zpracovat a obalit pozitivnějším nánosem, je to problém – traumata, stresy, strach dokážou ovládnout mozek a změnit člověka velmi výrazně k horšímu. A především se neustále vracet, obvykle v těch nejméně vhodných chvílích.
To, co je pro náš mozek dobré, totiž harmonizace minulosti do přijatelnější podoby, je však pro náš život z jiného pohledu špatné. Pokud minulé krize vnímáme zpětně jako vcelku snesitelné období, pak to zcela jistě snižuje naši vůli vyvodit z minulosti poučení pro budoucnost a také naši ochotu dělat nepopulární a náročné změny.
Co si budeme povídat, když v zátopových oblastech rostou nové domy.
Když tedy máme to tříleté výročí od příchodu kovidu do Čech, necítím to jako okamžik, kdy je třeba se hroutit a snažit se z paměti vydolovat tu atmosféru plných nemocnic a permanentní nejistoty. Ale určitě není špatné podívat se na ty trčící rudé sloupce v grafu a připomenout si, že jsme zažili týdny, během kterých zemřelo o 1500, ale také o více než dva tisíce lidí víc, než bylo dříve průměrně obvyklé.
A že ti, kdo onu dobu označují za čas, kdy jsme se mohli zbláznit z obyčejné chřipečky, jsou prostě lháři. Nezodpovědní lháři. Ostatně stejně, jako ti, kdo mávnou rukou nad tehdejší řadou opatření přijímaných ve zmatku, mnohdy bez opory v zákonech. Protože i toto by mělo být součástí našeho poučení a přípravy na fakt, že jednoho dne přijde jiná pandemie, jiná nemoc. Tři roky poté však převládá pocit, že "je to za námi" a už se nic takového nikdy nepřihodí.
Ale jednoho dne se to přihodí znovu. Stejně, jako jednoho dne dorazí povodeň.
