Jak jsem (si) začala psát blog

Prvního ledna jsem se pod vlivem každoroční novoroční akčnosti rozhodla začít zveřejňovat své literární i méně literární myšlenky a komentáře ke společnosti kolem sebe i jinak než v dobré společnosti mých blízkých nad skleničkou vína.

„Have you heard of Hell-A magazíne?“

„Hell no.“

„They want you to blooooog for them.“

Jedna z mých oblíbených citací ze seriálu Californication. Hanku Moodymu, spisovateli z New Yorku předkládá jeho agent Charlie Runkle nabídku blogovat pro jeden magazín. Při slovu „bloooog“ protáhne ústa a podobně i Hank.

Když jsem po svém příjezdu do vysokým školám zaslíbené Prahy svým nově nabytým kamarádům jemně naznačila nebo se zmínila o tom, že píšu, někteří z nich se ptali na to, zda i publikuju. Odpovídala jsem, s trochou uzardění, že mám na internetu na písmáku jen některé starší věci a jinak píšu jen na papír.

„Žádnej blog?“

„Žádnej blog, jsem tradicionalistka.“

Až donedávna to byla pravda. Možná ještě pořád je, protože jsem klasická knihomolka, milující vůni nových knih i typický „odér“ knihkupectví, který vás udeří do nosu ve chvíli, kdy překročíte jeho práh.

Pro dnešek je ale charakteristická nesnesitelná rychlost bytí, stejně jako požadavek absolutní aktuálnosti. Zlatý věk blogů.

Začala jsem přemýšlet, kde si svoji zatím „tabulu rasu“ založím. První možnost, totiž vytvořit si jej podobně jako několik mých kamarádů přes blogyposkytující stránku, jsem zavrhla. Chci, aby můj blog četli i lidé, kteří mě osobně neznají. Poměrně logickou druhou volbou pak bylo založit si jej pod některým z internetových deníků, či spíš internetových stránek větších tištěných médií.

Uznávám, že jsem byla trochu zaskočená tím, že si nemůžu svobodně vybrat pseudonym, aniž by musel být nejprve schválen.

Na druhou stranu, pomyslela jsem si, budu přece jen psát hlavně sama za sebe, takže pseudonym by byl jen poněkud zbytečnou maskou. Nacvakala jsem základní údaje a pak mi došlo: No jo, ale co ty tam budeš psát? A jak by vůbec měl takový řádný, dobrý až výborný blog vypadat?

Našla jsem i několik šikovných odkazů přímo na stránce sloužící blogerům. Klikla jsem na ten s názvem „Jak psát dobrý blog“ a snažila se začíst. Nedařilo se a mě docházelo proč.

Kdo může posoudit, zda je blog (nebo třeba knížka, film...) dobrý nebo špatný? Každý, přirozeně. Každý dle svého vkusu. Takže budu psát podle sebe a uvidím, jak na to budou čtenáři reagovat.

S patřičnou pýchou, jak dobře jsem tohle dilema vyřešila, jsem si začala číst kodex blogera. Postupně mi začala trochu padat čelist nad tou mírou formálnosti a napadl mě paradox médií v dnešní době.

Média by měla mít jakousi kontrolní roli, být maximálně nestranná a přirozeně také svobodná. Tak proč proboha tolik různých omezení, nařízení, formalit a hyperkorektností?

Pročítala jsem seznam, co všechno můžu a nemůžu psát, co musím a nemusím uvádět a do koutku mysli se mi vtírala myšlenka, která pomalu nabývala na hlasitosti: „Co já tam budu MOCT psát?“

„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhých.“ Klasická věta liberálů mi rezonovala v jiném koutku mysli a s trošku kyselým pousmáním jsem musela konstatovat, že na ní asi něco bude.

No, své buřičské básně asi budu muset publikovat někde jinde.:-)

K.