Nenechám se vyhazovat!

Pokud vás někdy někdo odněkud vyhazoval (mně se to stalo už několikrát), znáte ten slastný pocit, když jste ve SVÉM. 

Taky se vám zdá, že čas v létě letí nějak rychleji? I přes rok je to teda fičák, ale v létě je to jak lusknutí prstem. Těšíte se na prázdniny, plánujete si co všechno uděláte, kam se podíváte, s kým se uvidíte a nakonec toho nestihnete ani polovičku, jak rychle to léto uteče. Přesně před dvěma měsíci jsme trávili první noc dovolené na jezeře Garda v Itálii, těšili jsme se na Elbu, na italskou kuchyni i jejich jedinečnou kávu, na moře a já také na pokec s Italama. Za ty dva týdny jsme toho objeli a viděli hodně, jenže nebýt fotografií, tak už si z toho prd pamatuju, jak člověk furt přemazává. Vzpomínky na Elbu přemaže léto na chalupě, pak cesty po krásách naší republiky a taky pracovní myšlenky. Naštěstí jsem jak Japonec a všechno fotím. Ty fotky mě i po letech přenesou ve vzpomínkách na místa, na která bych jinak v záplavě tolika nových vjemů úplně zapomněla. 

A jak zpívá Karel Gott ve své písničce V září, i já si teď v září prohlížím fotky z prázdnin a cítím uspokojení z toho, že jsme navštívili část Itálie, kterou jsem neznala, viděli hodně nového, krásného, ale hlavně z toho, že jsem zpátky doma - ve svém.

Často si říkám:,,Zlatá moje země, ve které jsem se narodila a do které jsem se po zkušenostech v zahraničí mohla zase vrátit." Itálie je nádherná, já jí miluju, ale v těch rozpálených městech, kde se nedalo ani dýchat, natož se procházet, v těch už bych bydlet nechtěla. To je pro milovníky vedra, protože jak už jsem psala v několika článcích, v Itálii čtyři roční období nejsou. Tam je půl roku léto, dva měsíce jaro, tři a půl měsíce podzim a tak 14 dní zima. Teda alespoň ve střední Itálii, kde jsem bydlela. Dole v Kalábrii je jen jaro a léto. Tam je i na Štědrý den dvacet stupňů. A já ta vedra snáším nějak hůř a hůř. Hlavně tu vlhkost.

Ve městě Portoferraio, prodával chlápek ze Sicílie své speciality. Arancini (plněné rýžové koule), melanzane ripiene (plněné lilky) a jiné dobroty, které znám z Kalábrie, miluju je a hned bych si dala. Ale v tom vedru jsem neměla vůbec pomyšlení na jídlo, natož na smažené. Připadala jsem si jak ten plněnej lilek v troubě. Jediné pozitivum na procházkách po rozpáleném městě bylo to ticho a prázdné ulice. 

Koukám se na všechny ty krásné fotografie, na blankytně modré nebe, na azurové moře, na přístavní městečka, zelené kopce, bílé pláže, prostě na všechnu tu krásu, co jsme potkávali. Teď se mi ale zdá, že těch 14 dní plných cestování uteklo opravdu jak lusknutí prstem. Možná by to chtělo dvakrát ročně na 14 dní, jednou v létě k moři a jednou mimo vedra na procházky městy, ale pak se zase vrátit do svého.

Člověk si až s věkem uvědomí, co za štěstí vlastně má, když se má kam vracet, když má domov. Alespoň já jsem si v mládí (v těch dvaceti letech) moc neuvědomovala, jakou vzácnost mi naši dali, jak důležité je mít své zázemí.

Když jsme přijeli po dvou týdnech z dovolené v Itálii a já vešla s taškama do svého bytu, hodila jsem si je jen do předsíně a šla se podívat do koupelny, do kuchyně i do pokoje, jestli je vše v pořádku. Naštěstí bylo, jen pár kytek volalo o pomoc. No jo, i v Praze byla začátkem července vedra a jelikož ,,díky" památkářům nesmíme dům zateplit, mám v mém rohovém bytě v létě saunu a v zimě mrazírnu, když se na dva týdny vzdálím. Ale i tak bych ho za jiný neměnila, tenhle byt je plný vzpomínek na rodiče a na mládí. 

,,Ahoj domove, můj zlatej bytečku, ahoj mami a tati ... děkuju," řekla jsem v kuchyni u fotografie našich s úsměvem na tváři a s blaženým pocitem u srdce. Zdálo se mi, jakoby mě ty stěny obejmuly. Nádherný pocit! Tenhle pocit mám pokaždé, když se odněkud vrátím, obzvlášť z Itálie.

Možná je to nějaké trauma, které mi dochází až po letech, ale pokaždé, když se vrátím domů, děkuji našim za byt, který díky nim mám, protože z něj mě žádnej partner ani tchýně nemůžou vyhodit.

Když jsem totiž bydlela v Itálii s Francescem, kterého jsem poznala v PL Bohnice (viz blog https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=450776), tak mě jeho máma často vyhazovala. Jak z městečka jménem Massa Martana, tak z Itálie. Myslela si, že my ,,holky z východu" (jak nám ti staří a svět neznalí Italové říkali), neměly jsme před příjezdem do Itálie co do huby. Často jsem od ní slýchávala, ať se vrátím odkud jsem přišla, že chci jejího syna ožebračit, že u nás je maso na lístky a žádná slušná práce. A přitom já měla byt v Praze a on pronájem v malém městečku uprostřed Umbrie. Já v Praze pracovala jako vedoucí polyfunkčního centra Dvojí svět a on měl tehdy zadluženej autobazar a dopravu. Až se jednou dostanu k tomu, sepsat mé začátky v Itálii, myslím že mě spousta lidí polituje, ale také se zasmějete. Jako tenkrát, když nás Francescův kamarád vezl domů z nějaké slavnosti a chtěl nás vysadit u ,,tchyně" před domem. ,,Roberto, my jsme v pronájmu v hradbách města, protože žít s mámou, tak Karla už bydlí o pět baráků výš," řekl Francesko a všichni jsme se začali smát. O pět baráků výš byl totiž hřbitov. Ano, moje první italská skorotchyně byla opravdu ,,poklad," jen to zakopat.

Ale když člověk miluje, tak zkousne mnohé. Tchán i čtyři Francescovi sourozenci byli v pohodě, od Giusy (jeho sestra Giuseppina) nosím dokonce dodnes na krku andělíčka. To byla totiž velmi hodná, studovaná a citlivá žena. Nakonec se stala jeptiškou.

Když jsem se s Francescem rozešla, nějakou dobu byl sám, než si přivedl domů Rumunku, která měla už velkou dceru. Bývalá skorotchyně dostala málem infarkt. Snad od té doby věřím na karmu ;)

Další partner naštěstí v blízkosti své matky nebydlel, ale pro změnu mě z jeho bytu vyhazoval on. Pokaždé, když jsme se hádali, používal stejnou větu:,,Pokud se ti něco nelíbí, tak si sbal kufříčky a jdi." Byt ve kterém jsme bydleli měl léta v pronájmu a platil ho jen on. I všechny poplatky, takže byl ,,na koni." A já - impulsivní Střelec, balila se okamžitě. Házela jsem do tašek nejen oblečení, ale i kosmetiku, boty, dokonce i Sannynce (můj pes), zabalila jsem všechno do tašky a čekala, že on přijde a bude mě přemlouvat. Nic. Ležel na gauči a koukal na fotbal. Moc dobře věděl, že není tak jednoduché přestěhovat se ze státu do státu a hlavně, že v mém bytě zrovna někdo bydlí. A tak jsem se vždy vyvztekala a zase si všechno vyskládala zpět do skříní.

Až po letech jsem sebrala odvahu, až po tom, co jsem při návštěvě Čech prozřela a uvědomila si, že v Praze najdu slušnou práci, která mi zaplatí nejen složenky, ale hlavně mě bude bavit (což je v Itálii hodně velký problém). Taky jsem zjistila, že pěknejch a svobodnejch chlapů je u nás stále dost, ale hlavně jsem si konečně uvědomila, že tu mám své zázemí - svůj byt, ze kterého mě nebude nikdo nikdy vyhazovat - ani partner, ani tchyně. Teď s odstupem času vidím, že finanční nezávislost je pro ženskou strašně důležitá. 

Po návratu z dovolené v Itálii, cítím pokaždé opravdu pocit štěstí a spokojenosti tady - u mě doma. Jsem moc ráda, že na dovolené jsem byla tam a né tady, jak tomu bývalo dvanáct let. Čtrnáct dní odpočinku bylo super a užili jsme si to, ale Michael i já, těšili jsme se už poslední pár dní domů, do naší země, do našich měst, lesů, do našeho domova. 

Každý den jsem našim vděčná za to, že jsem se měla a mám kam vracet.

Díky mami, díky tati - díky nastotisíckrát!!!