Nekritizuj

,,Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc," zpívá se v jedné slavné veselohře, kterou všichni znají, ale mnozí by si ji měli pouštět každé ráno při probuzení. Pak by se možná chovali k druhým jinak.

V pátek večer jsem byla v divadle na Vinohradech a to mě pošťouchlo k napsání dnešního blogu.

Jsem ostuda, já to vím. Pražanda od narození, bytem již léta ve Vršovicích a ještě nikdy jsem nebyla ve Vinohradském divadle. Naštěstí mi Ježíšek nadělil vstupenku na jedno nádherné představení, takže jsem se tam konečně podívala. A jelikož miluji budovy a věci ze starých časů, byla jsem okouzlena vším, i dámskou toaletou. Každý jistě obdivuje interiér divadla, jenž zůstal k velkému štěstí národa zachován v původní podobě. Co jsem se dočetla, tak toto divadlo od svého otevření v roce 1907 neprošlo žádnou velkou rekonstrukcí a je to opravdu úžasný pocit vejít dovnitř a ocitnout se v jiné době. A jak říkám, i ty dřevěné dveře na toaletách s měděnou klikou mě upoutaly, jen mi bylo hloupé fotit si je. 

Jenže asi jsem měla, jelikož píší ve zprávách, že v tomto roce se bude konat tříletá rekonstrukce toho skvostného divadla - z důvodu havarijního stavu. Tak snad ho jen opraví a zachovají jeho krásu a jedinečnost. Po přečtení článku o chystané rekonstrukci cítím velký vděk za to, že jsem se do divadla podívala ještě před jeho přestavbou. 

Podobné štěstí jsem měla i s ,,naším" Raudnitzovým domem. Také jsem ho navštívila a zavzpomínala na dětství, jak v chodbách či pod podloubím, tak u dveří a schránky co dělal táta. Do té dřevěné krabičky nám nosila paní doručovatelka pohledy, dopisy, občas i korespondenční lístky. To byla krásná doba, když se cestou domů otevřela poštovní schránka a vypadl na mne pohled s velikonočním obrázkem a pozdravem od tety z Opavy nebo dopis od sestřenice z Piletic. Ve mně vzpomínky zůstávají stále tak živé, na všechno a na všechny. Prolezla a nafotila jsem tehdy celý dům i s půdou - chvilku před jeho rekonstrukcí.

Nebo jsem se svezla v roce 2018 na horské dráze Cyklon ve Fučíkárně, těsně před zbouráním. Z toho mám i video - jela jsem třikrát dokola. Tahle legendární horská dráha tu oproti divadlu a našemu domu stála ,,jen" od roku 1975, ale svezlo se na ní x-krát snad každé dítě co nemělo strach a navštívilo pouť na dnešním Výstavišti v Holešovicích. Všichni tuhle krásnou horskou dráhu znali a skoro každý se těšil nejvíc z celého tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka právě na ni. Od dětství až do středního věku - než ji museli zbourat. 

A nesmím zapomenout na obchodní dům Kotva, do kterého jsem šla s kamarádkami těsně před jeho uzavřením. Aniž bych o chystané rekonstrukci věděla, přemluvila jsem holky k návštěvě retro muzea a prošly jsme si celou Kotvu. Dokonce jsme jely ven po zavíračce výtahem, kterým jezdívala moje mamka, když v Kotvě v devadesátých letech pracovala. Hned jsem o tom začala psát fotoblog, který snad brzy dopíšu.

Ale teď už konečně k podstatě článku. Seděla jsem s Miluškou (mojí úžasnou osmdesátiletou kamarádkou) v divadle nad skleničkou vína a chlebíčkem se šunkou, což je tradice při každé divadelní návštěvě. Kochaly jsme se nádherným interiérem a náhle jsem zaslechla rozhovor dvou žen, věkem kolem padesátky, které stály hned vedle mne.

,,Ten můj kolega je fakt neschopnej, on se to snad s tím novým přístrojem nikdy nenaučí, musím to říct vedoucí, že mu to nebudu furt vysvětlovat." Stěžovala si blondýnka. ,,Ale vždyť jsi říkala, že ho vaše šéfová chválí, protože to umí výborně s pacienty a ti si ho vyloženě vyžadují." Odvětila brunetka. Jenže blondýnka začala kolegu kritizovat dál. Jejich hlasitý rozhovor nešlo přeslechnout, i když jsem se snažila soustředit na ruch kolem. Ta kritika pana doktora od blondýnky, kterou se snažila rozporovat brunetka, tak ta mě fakt vytáčela. A čím víc mě vytáčela, tím víc jsem ji poslouchala. Nebylo to poprvé, co jsem někde zaslechla rozhovor plný kritiky ohledně kolegů v práci. V tu chvilku mě vždycky napadne písnička z filmu Císařův pekař - Pekařův císař. Vždyť ten umí to a ten zas tohle ... tak proč kritizovat? Třeba ta blond paní umí výborně s přístrojem, ale nezvládá jednat s pacienty - což už jsme někdy u lékaře zažili všichni. Nemůžeme přece umět všechno, tak nekritizujme ostatní. Oni třeba nezvládnou to co umíme my, ale udělají zase spoustu jiných věcí, které my bychom zvládli stěží nebo vůbec. A to je přece v pořádku, tak si raďme a pomáhejme, vždyť dohromady uděláme moc!

O přestávce, v dlouhé frontě na toaletu, vyslechla jsem zase rozsáhlé vyprávění jedné dámy, které proložila častou kritikou. Během rozhovoru starší paní pomluvila svoji známou, potom začala kritizovat i kolemjdoucí slečny - jaké mají oblečení a nakonec se kritika svezla i na divadelní kavárnu a toalety - jak je to tu holé a staré. Ona na těch starých dveřích nevidí tu krásu jiné doby, ale těžkost jejich otvírání. Nevidí nádheru toho velkého prostoru, ale holost kavárny. Neviděla v těch holkách sebe, když byla mladá, ale zmalované puberťačky v teniskách k šatům, které se neumí do divadla obléknout. Ta dáma nebyla vnitřně šťastná, ač by se z jejího povídání (o všem co má) mohlo z počátku zdát, že jí ke štěstí nemůže nic chybět. 

Stejně tak, jako mnozí nevidí ve starých věcech a na starých místech tu krásu ,,zubu času" ani ty příběhy lidí, kteří tu za stovky let prošli, tak nevidí krásu lidí, kteří procházejí kolem nich dnes a stále jen někoho úplně zbytečně kritizují. 

Jenže tím ubližují hlavně sami sobě. I když mají teď pevné zdraví - o které mnoho lidí prosí dennodenně pána Boha, mají rodinu - kterou někteří postrádají, vlastní bydlení i peníze na život - což je pro mnohé luxus, tak jsou stejně vnitřně nespokojeni. To je taková škoda - jejich škoda. 

Když se tak kolem sebe koukám, tak si myslím, že štěstí je povahová vlastnost. Buď vrozená nebo vývojová. Znám totiž lidi co mají všechno, jenže stejně nejsou šťastní a stále někoho kritizují. A pak znám pár osob, které to neměli v životě jednoduché už od dětství, nemají baráky, ani třeba děti, žijí skromně a přesto září štěstím. Ti to prostě mají od kolébky nebo to možná během cesty životem získali. A takové lidi já vyhledávám, s těmi je mi dobře.

Kochejme se  ... vším co je kolem nás! Ať je to příroda či lidé, města, cesty, věci. Protože na všem je tolik krásného a zajímavého.

Ten kdo si uvědomí že jsme tu jen na chvíli, že nic není samozřejmé a i když život bývá někdy těžký - je nádherný, tak ten pak bude opravdu vnitřně šťastný. A to vám ze srdce přeju!!!