Mám trošku problém ...

„Nežer a cvič,“ říkám si často, když čumím do lednice a hledám co bych si dala. Jenže to se lehce řekne, ale mnohem hůř udělá. Já silnou vůli mám, to jó, ale ne pokud se to týká jídla a cvičení.

Denně se sprchuju ledovou vodou (i v zimě), přestala jsem ze dne na den úplně kouřit (i když jsem byla už jen sváteční kuřák) a pokud po něčem toužím, tak jdu za tím jak eskymáckej pes. Ale začít cvičit? To už se snažím pět let a vždycky u toho vydržím jen pár dní.

Měla jsem to štěstí, že jsem skoro do pětačtyřiceti let mohla sníst cokoli a moc jsem netloustla, i když jsem vlastně žádný sport nikdy pravidelně nedělala. V Itálii samá pizza a těstoviny, přes léto denně zmrzlina. Na večeři se chodilo až po deváté a ta večeře se většinou protáhla do půlnoci. To máte předkrm, hlavní jídlo, zelenina, moučník, proložíte to vínem, na slehnutí grappu a spát jdete jak Pučmeloun. Navíc před večeří se často chodilo i na aperitiv do baru. Jak jsem tohle všechno mohla sežrat?!? Pravdou je, že když jsem na Facebook dávala fotky z Itálie, ptali se mě kamarádi jestli děláme taky něco jiného, než že furt někde žerem. Po návratu do Čech to nebylo o nic lepší. ,,Musela“ jsem dohnat to, co mi těch dvanáct let v Itálii chybělo. Takže k obědu řízek a bramborový salát, jindy svíčková či rajská, často dortíček a k snídani koláče. Prokládala jsem to během týdne i rybou a denně salátem který miluju (v Itálii jsem se naučila jíst hlavně ty zelené), ale občas v deset večer u televize padla ještě obložená mísa nebo vanička zmrzliny (ve dvou). Tak na to už teď můžu jen vzpomínat!

Ale když nad tím tak přemýšlím, jsem vlastně moc vděčná, že jsem si to jídlo mohla užívat tolik let a v jakémkoli množství, protože už ve dvaceti co pamatuji slýchávala jsem od starších žen:,,Počkej, teď ti začnou jít kila nahoru a budeš se muset hlídat, cvičit a držet diety.“ Díky Bohu jsem nemusela, než přišla ,,perina.“ Teď už jdu na řízek s bramborovým salátem nebo na svíčkovou jen vyjímečně a vaničku zmrzliny jsem nekoupila ani nepamatuju. Perimenopauza (perina) mě donutila začít se v jídle kontrolovat. Kila šla totiž rapidně nahoru a k té perině se přidala letos ještě štítná žláza. Paráda – teď už chodím kolem cukráren oklikou!

Ale zase jím zdravěji, což to tělo ve středním věku už taky potřebuje. A hlavně menší porce! Mám trošku problém, že žádné jídlo nevyhodím, to už musí být aby šel nějaký kousek do koše. V dětství jsem musela ve školní jídelně i doma sníst všechno co mi nandali. ,,Co by za to daly děti v Africe,“ říkávali všichni dospěláci. A tak jsem jedla i za africké děti. A dělám to dodnes.

,,Hurá, začala mi dovolená,“ řekla jsem radostně ve čtvrtek po příchodu domů z práce. No teda spíš po příplavu domů – chytla jsem ten slejvák zrovna při výstupu z tramvaje a než jsem došla domů (asi 3 minuty), byla jsem durch. Po hlavní ulici tekl potok, voda po kotníky, kapky hnané větrem mi mlátily do hlavy jak když zatřesete třešní a přes brýle jsem neviděla vůbec nic. Nejen že bych potřebovala stěrače, ale i odmlžovač – jak za Kovidu s rouškou. Nó moc pěkná holka jsem byla.

Dopoledne jsem odešla pracovně do centra Prahy navštívit nové zákazníky. Koho by v tom horku napadlo, že přijde taková smršť. Celý den bylo takové vedro, že jsem se potila jak dvéře od chlíva a hledala klimatizované místo, kde něco malého poobědvat. Už se mi z toho vedra, žízně a hladu začínalo dělat mdlo a tak jsem vlezla do obchodního domu Máj. Věděla jsem, že je předělaný a nově otevřený. Jelikož jsem tam jako malá chodívala s mamkou často nakupovat a po nákupech nahoru do cukrárny na karamelový pohár, chtěla jsem se mrknout, jestli tam náhodou nějakoou takovou pěknou cukrárničku zase neudělali (že bych si dala k obědu zmrzlinu).

Nooo, tak neudělali. Ale co z toho Máje udělali, to nechtějte vidět. Nebo spíš chtějte, ale asi jen jednou. Casino a lunapark v jednom – i ta hudba co tam hraje je jak od kolotočů! Vyjela jsem po eskalátorech nahoru (ty jsou stále na svém místě) a zamířila do předposledního patra, z kterého v dobách mého dětství vedl malý eskalátor do cukrárny. Vidím to tak přesně - ten náš Máj před čtyřiceti lety. Ale kromě původního drátěného zábradlí na schodišti a eskalátorů (na svém místě) tam ze starého Máje nezůstalo vůbec nic. Obchod žádný – krom potravin v suterénu a pár obchůdků v přízemí, které spočítáte na prstech jedné ruky. Nečekala jsem návrat v čase ani retro obchody, ale čekala jsem nějaké obchody!!! Tak nic, žádnej. Prostě nám z Máje udělali takovou malou Fučíkárnu uprostřed města. Hlavně ať nedopadne podobně i Kotva!

Z Máje jsem zamířila pracovně na Václavské náměstí, kam se naopak minulost má prý vrátit. Zase tam budou jezdit tramvaje! Vůbec si nepamatuju, že bych kdy tramvají po Václaváku jela, ale určitě ano, vždyť tam přestaly jezdit až koncem roku 1980. Ale pražskými Příkopy, kde je teď pěší zóna, tam jsem s mamkou tramvají jezdila. To pamatuju. Tuhle trasu zrušili až v roce 1985. Třeba se tam díky tramvajím vrátí trochu i běžný život, nejen ten turistický. Dříve bývalo na Václaváku spousta obchodů na nákupy. Třeba sklo-porcelán dole u Koruny, obuv uprostřed nebo Dům módy, kam se chodívalo pro šik oblečení. Jó vzpomínky, to je moje. Jenže teď už nebudu vzpomínat jen na dětství, ale i na dobu, kdy jsem se vešla do džín :)

Když jsem totiž z centra ,,připlavala“ domů, osprchovala se abych smyla to listí a bordel nalepenej na těle, hodila do sebe šopský salát a začala se připravovat na country večer, zjistila jsem, že nemám co na sebe. Jedna džínová sukně malá, sáhnu pro druhou. Tu sice zapnu, ale převalí se přes knoflík špek jak lavina. Tak to by nešlo. To bych si taky mohla sednout a knoflíkem někomu vystřelit oko. I ta třetí sukně mě tlačila. Tak jsem sáhla po kraťasech, protože v kalhotech bych se upekla. Nó, tak ty zelené mi ještě v Itálii padaly a teď je skoro nedopnu?! A ty džínové, co jsem si kupovala na jaře (že do nich do léta zhubnu) taky nezapnu? Super!!!

Když jsem přijela na country a říkám holkám, proč jsem se tak zpozdila a proč mám v tom vedru tříčtvťáky a tenisky, podržely mě. ,,To ten salát, zelenina nadýmá. Ty nejsi tlustá, ty jsi jen denně nafouklá, protože jíš pořád ty saláty.

Tak to mi Evička s Ráďou udělaly radost, hned jsem se cítila líp. Jsou to hodný holky. A i když jsem měla trochu hlad, večeři v restauraci už jsem si nedala. Že by ta pevná vůle začala fungovat i u jídla?

Teď nás čeká dovolená na Sicílii. Takže vůli raději nechám na ty dva týdny doma a koupím pár věcí v pase na gumu (jak mi holky na country večeru poradily). Protože takové cannoli, cassata, fantastická granita mnoha příchutí, zmrzlina v briošce, arancini (mňam), limoncello ... no to si prostě na Sicílii musíte dát!

Letos už do plavek stejně nezhubnu, tak si vezmu sebou tuniku přes plavky a nebudu si kazit dovolenou nějakým špíčkem na břiše a ani tím pod lopatkou :-D

Tak hezké léto čtenáři moji zlatí a užijte si ho jak vás baví. Ať nám žádné špíčky ani nic jiného nezkazí dovolenou!