Už nechci řvát

Štěstí a radost, to by chtěl mít každý a nejlépe denně. Avšak tahle dvě slova představují pro každého z nás něco jiného. Pro mne třeba návraty do osmdesátých let.

Asi se všichni shodneme na tom, že největším štěstím je zdraví. Jak už říká jedno přísloví:,,Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jedno.“

Ale to ostatní, to co považujeme za štěstí a radost našeho běžného života, taková ta každodenní štěstíčka a radosti, ty se mění člověk od člověka a také s věkem.

Pro mne je například teď (ve středním věku) velkým štěstím mít kolem sebe fajn lidi. Lidi se kterými si rozumím, zasměju se a mají mě rádi takovou, jaká jsem – a naopak. Teď už se obklopuji jen těmi, co jsou stejná ,,krevní skupina.“ V padesáti letech už nechci řešit, že mě nějaká ,,kamarádka“ slovně shazuje, poučuje nebo ještě ,,líp“ pomlouvá. To co jsem zvládla v mládí – i když jsem kvůli tomu prořvala x večerů, to už ve středním věku nemám zapotřebí. Každý jsme jiný a těch podobných ,,krevních skupin“ mám kolem sebe naštěstí dost. Tak proč se stýkat s těmi, kterým ,,ležíme v žaludku“ nebo kteří nesedí nám.

Stejně tak probrečené noci kvůli chlapovi či jeho ,,milé“ mamince – uf těch všude možně bylo! Když si na to teď vzpomenu ... jak já jsem byla blbá! Už se nechci hádat, řvát po sobě a ani řvát v noci do polštáře. Takhle už marnit drahocenný život nehodlám. Proto je pro mne velkým štěstím a každodenní radostí pohodovej partner. S jedním takovým se znám šest let. Neříkám že se nikdy nepohádáme, to by nebyl partner, ale trouba, kdyby neměl svůj názor a nestál si za ním. Ale vždycky hledáme kompromis a oproti mým předchozím vztahům je tenhle vztah opravdu relax.

A Michael mě tenhle víkend zase přesvědčil o tom, že štěstí a radost není v tom co máme, ale v tom s kým jsme. ,,Co bys chtěla dělat na naše výročí? Půjdeme na večeři nebo chceš někam jet, máme na oslavu našich šesti let celý víkend.“ Zeptal se mě v pátek po práci.

,,Chtěla bych jet na oběd do Sázavy a jít se projít do Sedliště,“ tam jsem celé dětství jezdila s našima. Miluju totiž navštěvovat místa mého dětství. Sice do Sázavy jezdím pracovně, ale to nestíhám ani oběd, natož nostalgické zastaveníčko. Michael už si zvykl, že jsem mega nostalgik až trošku magor v tomto směru. Takže místa, kde mám vzpomínky na dětství a na rodiče jsou pro mne ta nejhezčí. Čím jsem starší, tím mi naši chybí víc a víc. Proč já v mládí, když tu máma ještě byla, neměla jsem na ni víc otázek? Proč mě tenkrát nezajímala minulost naší rodiny a neptala jsem se častěji? Byla jsem mladá, to má člověk jiné zájmy a naši umřeli moooc brzy. Vím že se opakuju, ale ptejte se svých rodičů, povídejte si s nimi, dokud tu ještě jsou. Strašně to pak mrzí, když už se člověk zeptat nemůže!

Osada Sedliště v osmdesátých letech

A tak se alespoň často ptám a povídám si o minulosti s Michalovou mamkou Miluškou, které bude letos osmdesát let. Baví mě to její vyprávění o Koospolu kde pracovala, o ulici Na Poříčí kde bydlela (vedle OD Labutˇ) nebo o Karlu Gottovi, se kterým se znala a potkávala nejen na odpoledních čajích, ale také v centru Prahy, když už vozila malého Míšu v kočárku.

Vyjeli jsme tedy na oběd do Sázavy a cestou si udělali zastávku v Hrusicích, ve vile pana Lady. Jeho obrázky miluju, obzvláště ty zimní. To je taková idylka v těch jeho malbách. K narozeninám jsem si přála povlečení Lada – čtyři roční období. Usíná a probouzí se v něm jako v pohádce. A hned vedle mám dva polštářky s Krtečkem. Ano přiznávám, jsem furt trošku dítě – i v padesáti letech, ale svádím to na to, že jsem vlastní děti neměla, takže jsem vlastně nikdy úplně nedospěla.

V nejmenované restauraci, která je taky jak z Ladových obrázků, zapomněla jsem na zdravou stravu i na váhu. Výborně tam vaří, tak si přece nedám salát. Pravdou je, že jsme oba odcházeli jak dva Otesánci, sotva jsme se valili a funěli jak stará lokomotiva. To musíme vychodit!

A tak rovnou od restaurace, zašli jsme ke studánce svatého Prokopa, kde jsem byla snad naposledy před čtyřiceti lety s našima – jestli vůbec. Taková náhoda – narodila jsem se v Prokopském údolí a na prázdniny jsem jezdívala tam, kde svatý Prokop pobýval. Hned jsem se té zázračné vody několikrát napila, protože já věřím na zázraky. Ale do čertových jamek jsem nesahala, jsem totiž i pověrčivá.

Další zastávka – Sedliště u Samopší. Tahle osada je v údolí, kterým protéká řeka Sázava a všude kolem jsou nádherné husté lesy. Celé dětství jsme sem jezdívali na rekreace ROH od FS Barrandov, kde pracoval náš táta. Jednou za pár let se tu zastavím a zavzpomínám. A i když se osada stále mění, já ji pokaždé vidím tak, jak vypadala před čtyřiceti lety. Přesně a do detailů.

Ano mnohé se tu změnilo – něco se rozprodalo (jako chatičky od FS Barrandov), jiná rekreační zařízení jsou zbourána a na jejich místě stojí rodinné domky. Některé chatky ještě chátrají a čekají na nového majitele. Ale já to tam i tak vidím stále stejně úžasné jako tenkrát, v letech osmdesátých.

Nejraději jsem měla houpačky a kolotoče po celé osadě. Některé tam zůstávají dodnes a z toho mám velikou radost. Jak už jsem psala, je ve mně stále to dítě, takže pokud vidím staré houpačky či kolotoče (vlastně i ty nové), tak tam hned běžím. Jen mě mrzí, že už mi to nedělá tak dobře jako dřív. Duše dítěte zůstává, ale hlava a žaludek stárnou, už nesnesou to co v dětství.

Obešli jsme Sedliště celé kolem dokola, zašli na všechna místa, která jsem měla ráda a já zase ,,byla“ na chvilku s naší rodinou na letní rekreaci. Tohle je pro mne veliká radost a pocit štěstí. Byla to skvělá sobota!

I v neděli se mě Michael zeptal, kam bych chtěla jet. ,,Máme výročí, tak si vyber, ať máš radost.“ A jelikož jsme v pátek večer byli na jeho milované Letné, vybrala jsem na nedělní procházku moje milované Hlubočepy.

Tam se sice občas sama podívám, ale chodit po Dívčákách či na tamní opuštěný hřitov nebo Prokopským údolím až k bývalému koupališti v Klukovicích, to si sama netroufnu. Nejednou jsme tu v mládí s holkama potkaly úchyláky (jak jsem o tom psala v mé knize). A na to člověk jen tak nezapomene.

Auto jsme nechali u mého rodného domu K Dalejím 2 a přes Prokopské jezírko, vyrazili jsme do údolí i na Dívčáky, kolem chaty Jiřího Helekala. I tady mám tolik vzpomínek, když na cvičáku ještě bývalo letní kino a Jirka nám tam zpíval.

Klouzačka na skále, ta mě taky nikdy nenechá v klidu. Dokud na ní vylezu, tak se pokaždé sklouznu, pokud půjdu kolem. A i když to není moc romantické, chodit na výročí našeho seznámení na hřbitov, cesta z Dívčáků vede kolem a tak jsem tam zašla zapálit pár svíček. Vždyť nebýt mých předků, tak by Michael takovou fajn přítelkyni neměl ;)

Na náměstíčku jsme si ještě zašli na dort do cukrárny – do bývalé místní sámošky. Z té už tam zůstaly jen vstupní dveře. Snad padesát let tam jsou ty samé a já vždycky když je otevírám, vidím přesně to co tam bylo dříve. Hned za dveřmi pár pokladen a elektrický mlýnek na kávu – jak ta mletá káva voněla po celé samoobsluze hmmm. Na stolku vpravo drátěné zelené a červené košíky. Vlevo vstup mezi nízké regály a staré mrazáky se spoustou zmrzliny. Eskymo, Polárka, zmrzlinový kelímek, jahodová dřeň v plastu či jablečná v krabici, kostka a jiné. Co já pamatuju, tak zboží bylo, né že né. Možná nebylo tolik masa a ovoce ze zahraničí, ale na stromech kolem našeho domu jsme měli jablek a třešní vždycky dost. Od tety rybíz, z lesa borůvky, ze samosběru jahody. Mrkev a šnitlík jsme si pěstovali na mini zahrádce pod barákem. A těch dobrot v sámošce. Lízátka kulatá i do špičky nebo pruhovaná tyčka, zmrzliny od malých po polárkáče, Vitacit, žvejkačky s obrázkem, čokolád a bonbónů výběr, který stačil až až – já měla nejraději maliny a to mi zůstalo dodnes. Vše co je malinové miluju!

Byl to krásný víkend plný radosti a štěstí. Já nepotřebuji k výročí drahé dárky nebo zahraniční cesty. Mně stačí kachnička se zelím a zajít místa mého dětství. Pak jsem naprosto šťastná a spokojená.

Každodenní radost a štěstí je pro každého z nás něco jiného. Pro mne je štěstí hlavně to, že jsem! A že mám kolem sebe pohodové lidi, fajn partnera a také že mám svůj domov! To je pro mne každodenní radost. A když pán Bůh dá, budu se dál těšit z přítomnosti i z minulosti, protože miluju to co je teď, ale strašně ráda vzpomínám na to co bylo a hlavně na ty, co už tu s námi nejsou.

Mé dětství v Samopších – na Sedlišti.