Když byla zima tužší a tráva zelenější

Tak vám nevím, byly ty české vodní toky v dobách socialismu čistší nebo jsme bývali větší čuňata? V letech osmdesátých, koupali jsme se v létě kdekoli. V řekách, v rybnících, dokonce i v potoce. Dneska bych do Sázavy nevlezla.

Možná jsme rozmazlení mořem a bazény na zahradách, možná jsme dřív netušili, co všechno do řek občas vtéká, ale v letech osmdesátých bylo kolem Sázavy nebo u jezírka v Hlubočepích plno lidí ... dnes tam dospěláky na dekách a děti na nafukovacích matračkách nepotkáte. Pár jedinců si jde zaplavat k jezu nebo do rybníka, ale dřív byla jakákoli vodní plocha v obležení. Třeba jez v Samopších u Sázavy nebo tamní osada Sedliště. Všude byl slyšet dětský smích a křik, občas někde na dece hrálo tranzistorové rádio a vzduchem létaly pestrobarevné nafukovací míče. Stejné jako je ten na fotografii, kterou jsem pořídila v retro muzeu Kotva. Snad každý z nás ho měl. A nejen ten míč, ale i ty kolečkové brusle.

Lidé vydrželi u vody celý den. Ať to byla řeka, rybník nebo jezírko, každý si donesl svojí těžkou deku (o lehkých jako jsou dnes se nám tehdy mohlo jen zdát), tašku s jídlem, termosku s pitím, něco nafukovacího do vody a toaletní papír. Kolem řek, lomů či rybníků byl jen málokdy kiosek s občerstvením a suchý záchod. Když byla potřeba, chodilo se do lesa a do křoví. Podobných rybníků jako je na této fotografii (z retro muzea v Chebu) potkávám na svých pracovních cestách spoustu, ale lidé u nich v létě nejsou. Asi jsme opravdu zhýčkaní mořem a bazény.

Hlubočepské jezírko – tady se v dobách mého dětství koupali všichni z Hlubočep a okolí. Barrandovské sídliště se tehdy teprve stavělo, takže v Prokopském údolí nebývalo lidí jak na Václaváku (jako je tomu dnes). U jezírka bylo pár desítek lidí, skoro všichni se znali a tak mě tam mamka pouštěla jen se ségrou, která je o pět let starší. Když jsme nejeli do bazénu v Podolí, na Slavii nebo na koupaliště v Klukovicích (které v tu dobu bylo už rozpadlé), trávili jsme horké dny v Prokopském údolí u jezírka. Nedávno tohle jezírko vyčistili (snad poprvé za jeho existenci). Díky tomu jsem se dozvěděla, že se mu také říkalo Rusalčino. A spoustu jiných zajímavých věcí – třeba že je jen čtyři metry hluboké, ale plné škeblí a žilo zde i několik raků říčních. Takže ta voda asi nebyla tak špinavá, jak vypadala. Ovšem od let devadesátých, viděla jsem tu jen pár plavců. A to mě vrací k úvodu mého článku – jsme teď víc zhýčkaní, opatrní nebo čím to je? Ta voda v jezírku vypadala před vypuštěním na pohled stejně jako před padesáti lety, ale už tak třicet let se v něm nikdo nekoupe. Revitalizace mu možná pomůže a zase se osmělíme zaplavat si tam. Pokud se do něj nenažene celé sídliště Barrandov ;)

Rodáci z Hlubočep se chodili často koukat, jak revitalizace pokračuje. Všichni jsme chtěli vidět jezírko bez vody! Co bude asi na dně? Přemýšlela spousta z nás. A jak vypadají ty skály pod vodou, z nichž tenkrát kluci furt skákali? Je tam opravdu taková hloubka jak se říkávalo? Poté co se jezírko upustilo a viděli jsme sklon skal, já i spousta mých kamarádů podivili jsme se, že se při těch skocích nikdo nezabil. Na dně jezírka nic nebylo. Žádný poklad se nekonal. Krom škeblí a rozpadlého starého těžebního vozíku (ten tu musel ležet víc než půl století) se našlo jen pár lahví od piva z let osmdesátých, takové které jsou dnes vidět už jen v retro muzeu.

Ale k mé lítosti rozbité. Jako vzpomínku bych si jednu domů vzala. Tyhle lahve míval táta vždycky v lednici a na konferenčním stolku. Škoda že už tu tolik let není, jako pivař by si teď užil. Tolik druhů piva co v Čechách máme – to za socíku pamatuju jen Staropramen, Branik a svátečně (k nedělnímu obědu či na návštěvu ke strejdovi Vaškovi do Piletic) Plzničku. Cestou do Piletic jsme jí kupovali v motorestu v Kersku. Možná si na ten dřevěný motorest někdo z vás pamatuje. Měl terásku a vedl k němu most přes silnici. Tam měli výběr piva velký, protože tahle silnice na Hradec Králové byla před postavením dálnice hodně frekventovaná. Jezdím po ní občas i teď, z nostalgie. Zavzpomínat na dobu s mámou a s tátou. Ale ani motorest, ani velká plechová žirafa (u lesa) už nestojí.

Ovšem jeden poklad jsem v jezírku našla. Lahev od limonády, přesně tu z našeho dětství, ve které bývala broskvová Broňa. Nejméně pětatřicet let tu na mě pod vodou čekala. Tak ji mám doba v retro skříňce u céček. A ještě kus skály ve tvaru srdce jsem tu našla. To mám v květináči. Vzala jsem si do Vršovic kousek mých rodných Hlubočep. I když už v Hlubočepích nebydlím, stále jsou v mém srdci a je to moje nejoblíbenější část Prahy. Tady se totiž na spoustě míst zastavil čas. A jako nostalgika mě to sem stále táhne.

Tolik vzpomínek co tu máme. Vidím nás všechny, jak jsme tu dováděli na matračkách, jak kluci skákali ze skal a holky se na skále opalovaly. Mám jen jednu fotografii z léta u jezírka, to jsem ale asi ještě nebyla ani na světě. Je na ní můj táta, který skáče do vody a mamka se opaluje na skále za ním. Pamatuji si, jak kluci celá léta skákali z jedné strany do jezírka za pomocí dlouhého bidla. Věděli že na této straně není hloubka moc veliká, proto si opatřili bidla na odražení. Když teď vidím, že ani na té druhé straně není těch deset metrů vody (jak se říkávalo), tak se fakt divím, že to tu někdo při skoku z vrcholu neodnesl.

Hlubočepský chodili k jezírku celoročně. Byla to hezká procházka – málo lidí, žádná auta. I když těch aut v tu dobu nejezdilo moc ani přes Hlubočepy. Tehdy měl každý kolo (Esku, Pionýra, Sobi, Ukrajinu) a svého Trabanta či Moskviče startoval jen svátečně. Občas se stalo, že jezírko zamrzlo a dalo se na něm i bruslit nebo procházet s kočárkem (jako táta se ségrou na fotografii). Ale to bylo ještě před tím, než jsem se narodila. Tenkrát byla zima tužší, to se ještě bruslilo i na Vltavě u železničního mostu.

Vzpomínám často a ráda, tím jsou tu tak trochu naši stále se mnou. Ale vím, že tráva zelenější nebyla, tak ten nadpis berte s úsměvem :)