Staré zlaté časy (9)

Šestidenní válka, letecké spoďáry, kolik zlata za miga,  pražské jaro 1968, tunel na Jadran, císařská škola ovládání koně.

Válka propukla 5. června 1967 úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku – Egypt ztratil Gazu a celý Sinaj, Jordánsko Východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu a Sýrie Golanské výšiny. Výsledek války ovlivnil geopolitiku regionu až dodnes.

Tak praví Wikipedie. Naši „káhiřané“ – tedy kantoři, kteří učili na egyptské vojenské akademii, nám řekli řadu zajímavých detailů. Většinu jsem zapomněl, ale to nejdůležitější vím: egyptští piloti létali v podvlíkačkách. Je totiž psáno, že správný muslim nesmí zemřít v kalhotách, tak to vyřešili originálně. Další zajímavost byla, že Izraelci před konfliktem neznali parametry stíhaček Mig 21, kterými byly arabské státy vyzbrojeny. Potřebovali vědět hlavně jejich manévrovací  schopnosti, letové výkony a řadu dalších věcí. Podle zpráv, které jsem k tomu později našel, nasadili Izraelci nějaké ďábelské triky. Vysvětlení našich káhiřanů bylo podstatně jednodušší: Izrael vyhlásil normálním rozhlasem, že ten, kdo jim přelítne tu mašinu, dostane nějakou odměnu ve zlatě. Týž den si jakýsi egyptský pilot slušně přivydělal.

Mám neurčitý pocit, že v té době snad byla nějaká vojenské pohotovost, ale jako čtvrťáků se nás to celkem netýkalo. Kdosi rozpřádal teorie, že kdyby on byl velitelem izraelského generálního štábu, tak by provedl výsadek k Suezskému kanálu, čímž by odřízl egyptská vojska na Sinaji od Egypta. Ale na to Izraelci samozřejmě nemají!!  Druhý den přesně tohle udělali.

Přehoupla se zima a přišlo jedno z nejjarnějších jar, jaro roku 1968. Cestou na běžky do Krkonoš jsem si koupil noviny a koukal jsem jako vejr:  v Rudém právu, které jsem jako téměř každý uměl docela dobře číst mezi řádky, se začaly objevovat velmi zajímavé věci.

Ale ta největší bomba přišla 27. června 1968:  v Literárních listech a denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny, tedy den poté, kdy byla 26. června 1968 Zákonem 84/1968 Sb. dočasně zrušena cenzura ("Cenzura je nepřípustná") vyšel nejdůležitější dokument pražského jara – Dva tisíce slov. Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů.

Z nudné televizní bedýnky se stal zdroj úžasného vzrušení: pamatuju se na proces se starou generací, který vedli mladí právníci. myslím, že študáci. Hezká mladá právnička útočila na komunistického barda Pavla Kohouta, který byl najednou na správné straně barikády a elegantními tahy bezpečně kryl její výpady.

V diskusi se jakýsi mládenec ptal reformátorů, zda bude možno žít a uplatnit se v cizině. Nejen to, mladý muži, teď bude možno žít spokojeně DOMA! Ano, byli pohotoví a vtipní.

Dubček, Smrkovský, Černík, také Císař, to byli ti první z prvních. Vznikl legendární časopis Reportér s červeným rámečkem a dvojicí obrázků na zadní straně, nově uvolněná energie generovala báječné projekty: Češi vždy rádi jezdili na Jadran, tak co to nezjednodušit: uděláme tunel až na Jadran, z vylámaného materiálu vybudujeme ostrov, který bude naším územím a na něj budou vyjíždět vlaky z pražského hlavňáku.  

Pan Brodský založil K231, organizaci sdružující politické vězně komunistického režimu uvězněné mezi únorem 1948 a počátkem let 60. Musel samozřejmě manévrovat velmi obezřetně, ani reformovaní komunisté se necítili docela dobře před tvářemi mučedníků.

Ale co to? Četl jsem v novinách jakýsi projev Čestmíra Císaře, favorita studentů, který jsem pochopil jako jakési „vocaď pocaď“. A vzápětí se na zadní straně Reportéra objevil dvojobrázek „Vyšší Císařská škola ovládání koně“. Byly to dva obrázky z drezúry s komentářem: “Nejdřív je třeba uzdu povolit, aby ji bylo možno zase přitáhout“.  Docela mne zamrazilo.