Staré zlaté časy (16)

Pohoda na Rybalkárně -  změna zaměstnání - úřednický adrenalín - přestup k místenkování -  konečně byt, ale ouha - lahodná italština - nespokojení mariňáci - seznámení s Jacksonem Pollockem a spol.

Po vyškolení na disky jsem již napevno zakotvil u centrálního servisu ÚVTT (Ústředí pro Výpočetní Techniku Tesla), což znamenalo, že jsem s několika kolegy držel směny v bývalé hospodě v Rybalkově ulici ve Vršovicích a na zavolání jsme vyjížděli k poruchám, se kterými si nevěděli místní technici rady, popřípadě tam místní sloužili jen ranní směny. Pan řidič byl velmi svérázná osoba, výtvarník a intelektuál, který se po válce se svým kamarádem zapřisáhl, že se nebudou živit prací. Kamarád zradil a stal se úspěšným grafikem. Náš pan řidič vytrval a najel na úsporný režim. Nezřídka se stalo, že uprostřed ulice zastavil, otevřel dveře svého embéčka s několika sty tisíci kilometrů, otevřel dveře a zvedl ze země briketu. To byste pánové neřekli, kolik uhlí se tehdy povalovalo v Praze po ulicích.

Kolegové technici byli príma kluci. Vláďa, sběratel autoveteránů, kultivovaný Pepa, kutil Tomáš a další. Maličká, ale zato velmi energická sekretářka Bláža. Avšak po čase se mi zazdálo, že kariéra technika počítače je spíše jen přestupní stanice k něčemu dalšímu. Rozhodl jsem se dát výpověď naslepo a časem si něco najít. Dnes to vypadá podivně, ale tehdy obnášela výpovědní lhůta dva plus šest měsíců, takže času bylo vrchovatě. A podařilo se, dostal jsem se do důležitého Úřadu, kde byli vybaveni na tehdejší dobu špičkovými počítači. Nastoupil jsem jako systémový programátor. Budovy Úřadu byly poněkud pochmurné, ale ta hlavní skrývala ve svých útrobách místnost nadmíru zajímavou: temnou komoru. Dokoupil jsem vybavení, které v komoře buď chybělo nebo mne neuspokojovalo svými parametry a začal jsem fotit s velkým zápalem.

Systémáci jezdili na školení do Německa, což byla další velká výhoda. Ale největším benefitem byl adrenalínový zážitek, který Úřad poskytl lidem z výpočetního střediska zdarma, a to v délce tří čtvrtin roku. Tomu jsem věnoval celý seriálek Požár na stole, který snad stojí za přečtení.

Po rozjetí té estébácké aféry popsané ve výše uvedeném seriálku jsem podal výpověď opět s vědomím, že do vypršení výpovědní doby mám dost času. A bylo, do té doby dokonce stihla i celá aféra vyšumět. Mirek - Fanča, který podal výpověď měsíc přede mnou, si sehnal místo u ČSAD, kde připravovali Automatizovaný Místenkový systém. Do té doby prodávali místenky na autonomních elektronických pokladnách, teď se chystal centralizovaný celostátní systém prodeje místenek. To mne lákalo a zkusil jsem to tam taky. Úspěšně. Bylo rozhodnuto postavit systém na počítačích NCR, která měla velké zkušenosti s inteligentními pokladnami i se sálovými počítači. Do prodejních kanceláří přišly minipočítače, z nichž každý ovládal až osm pokladen. Centrální počítač zprvu generoval data pro prodejní místa a poskytoval havarijní zajištění,  později zajišťoval zpětné místenkování, popřípadě místenkování z jiného místa než to, ve kterém byla kancelář. Mirkův tým programoval minipočítače, můj centrální počítač.  Práce mne velmi bavila, do onoho roku 1981 jsem vlastně pracoval s hotovými systémy, teď jsem se podílel na vytváření něčeho nového.

Dokonce se přihodilo něco, v co jsem už přestal doufat: po jednom kolegovi se uvolnil podnikový byt v Letňanech. Po sedmnácti letech pobývání na svobodárnách a v podnájmech mi připadalo jeho třicet čtverečních metrů jako pohádková rezidence. A podnik za to chtěl pouhou maličkost: podepsat smlouvu na deset let.

Uvědomoval jsem si, že zůstat jako příslušenství hotového systému nepřipadá mojí přelétavé povaze rozhodně ideální, ale nakonec jsem se nechal zlákat představou spacáku na vlastní podlaze a smlouvu podepsal.

O cestách do slunné Itálie jsem si mohl nechat zdát, ale našel jsem určitou formou kontaktu. Na Malé straně, tam, kde se stýká Tržiště a Vlašská, měli Italové kulturní středisko. Zapsal jsem se na jazykový kurs, vědom si toho, že tu řeč asi těžko uplatním, ale prostředí dýchající volností a kulturou mi učarovalo. Na cestách ze střediska jsem se zastavoval u nástěnek amerického velvyslanectví a snažil se nevnímat služebnu policie naproti. Časem jsem se osmělil a zašel do knihovny. Tam měli spoustu časopisů, ve kterých jsem nenasytně listoval.  Také tam promítali filmy, o kterých jsem slyšel, ale bylo vyloučeno je vidět v normalizovaných kinech. "Kulturní sál" vypadal trochu jako adaptovaná kotelna, podél stěny se táhly roury od vody či topení, ale byly vynalézavě pomalované, takže to působilo docela útulně. Tak jsem shlédl i Star Wars, ovšem zvukový záznam byl tak mizerný, že mu nerozuměli ani američtí mariňáci, kteří tam přišli v domácím oblečení a pokoušeli se to nějak vyštelovat. Ale nakonec jsme se všichni smířili s mizerným zvukem a koukali se na fantastické obrázky.

Jednou jsem se tam dostal na přednášku o moderním umění. Mladá pohledná intelektuálka nevím už z jaké americké univerzity tam povídala pro mne neznámé věci o abstraktních expresionistech a jiných směrech s takovým zaujetím, že mi brzy přestalo vadit, že tvrdošíjně říká "Džoun" Miró.