Staré zlaté časy (13)

Technik počítače Tesla 200 - to zní hrdě, lovení milimodulů, první rádio, rušení vlnou přímou a odraženou, rokenrolová kakofonie, cestování po počítačích, kde je nejlepší příjem, Máša a Jiřina

Po skončení školení jsem se stal "plnohodnotným" technikem počítače Tesla 200. Kdyby tu mašinu dneska někdo viděl, pravděpodobně by vůbec neuvěřil, že se jedná o počítač. Integrované obvody sice už tehdy existovaly, ale nikoli v tomto počítadle. Tady byly milimoduly, čtverečky o hraně asi 3 cm, na kterých byly napájeny součástky, sem tam tranzistor. Na některém milimodulu byly snad až čtyři. Milimoduly byly zapájeny do objímek na vysunovacích deskách. Desky se ovšem nevyměňovaly, technik musel najít vadný milimodul a teprve ten se poslal do výrobního závodu k opravě nebo k likvidaci. K vyhledání závady se používal osciloskop a dokumentace. To byly velké manuály a naplnily slušně velkou skříň. Technik při pátrání po chybě postupně vyjímal příslušné manuály a rozkládal je zpravidla na zemi rozevřené na stránce s obvody, které právě kontroloval. Jít po příčině vadného signálu byla detektivní práce a velké vzrůšo.

Ale kromě slastného pocitu při dopadení vraha, pardon, chybného milimodulu, mi přinášela práce i tu maličkost, o niž jde až v poslední řadě, totiž peníze. Nástupní plat vysokoškoláka byl tehdy 1.200 - 1.600 Kčs a já, díky velkorysosti svého prvního šéfa jsem dostal krásný střed - celých 1.400. To byly velké peníze, litr benzínu stál 2 koruny, pivo snad ještě méně. Moje motorka toho moc nevypila, já tehdy ještě také ne, takže jsem celkem snadno ušetřil na překvapivě kvalitní ruský tranzistorový přijímač Riga. Stál kolem osmi stovek, byla to celkem malá krabička a měla poměrně dost krátkovlnných rozsahů. Po těch jsem s napětím cestoval hledaje Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Deutschlandfunk a hlavně Svobodnou Evropu. Musel jsem se prodírat kvílením a vytím četných rušiček, které velmi účinně potlačovaly Svobodku a jeden z těch německých vysílačů. Hlas Ameriky a ten druhý Němec rušeny nebyly. Rušičky jsem k smrti nenáviděl a začal jsem jejich problematiku studovat. Jak se ruší vlnou přímou a odraženou, která pásma jsou v kterou roční dobu méně zarušená, na které straně od města je signál místních rušiček nejslabší a řadu dalších triků. Všechna další rádia jsem kupoval podle krátkovlnných rozsahů a selektivity. Vzpomínám na prvního kosmonauta Jurije Gagarina, který řekl, že při přeletu západní polokoule slyšel kakofonii - tím myslel dekadentní zápaďácký rokenrol a snad ještě strašnější zvuky drásající ucho nedávného komsomolce. Bohužel nehovořil o lahodné hudbě rušiček, dávají jistotu, že ideologická diverze v éteru nemá šanci.

Ve svých technických začátcích jsem byl brzy odvelen ze staliňáku a jako svobodný přidělován na různé nově nainstalované počítače. Tak jsem poznal řadu středisek od Plzně až po Prešov. První "P" se mi spojovalo s lahodnou vůní pivovaru, druhé s lahodnou borovičkou a neméně lahodnou šaríšštinou. To je jakási směs slovenštiny, polštiny a ještě čehosi a vůbec se tomu nedá rozumět. Ubytování bývalo v hotelích, pobíral jsem diety, bylo mi celkem hej. Nakonec jsem zakotvil v Praze. Tam bylo počítačů několik a postupně jsem je všechny vystřídal. Hotel však už odnesl čas a já jsem si musel najít podnájem. Diety ještě nějaký čas šly, takže to nebylo špatné. Víkendy jsem trávil na skalách, v zimě na běžkách. S kamarádem Jirkou ze studií jsme se seznámili s dvojicí správných holek z Liberce. Byly sportovně založené, na běžkách jako doma a skálolezení se jim zalíbilo. Když jsme s nim nasedli na motorky, patřil nám svět. Snad bych vás mohl nechat v doměnce, že to byly třeba nádherné harleye z Easy Rider či jiná děla. Tak to bohužel ne, oba jsme měli jawy, Jirka třiapůlku a já dvěstěpadesátku. Jiřina měla taky dvěstěpadinu a moje Máša jezdila ze začátku na pionýrovi. Na tom ovšem dojížděla jen na místa srazů a dále pokračovala na tandemu za mnou.