Staré zlaté časy (10)

Friedrich s háčkem, hodná Aurora, ať žijí lokomotivní čety, rezolutní pan Hádek , nevíte o počítačí?, start v Záluží

Ale legrace bylo pořád dost. V televizi jsem viděl besedu s lidmi jakéhosi muzea dělnického hnutí či co, a oni se pyšnili dopisem Friedricha Engelse, který dostali místní dělníci. Dopis byl psaný strojem, ale vespod se skvěl krasopisný podpis „Bedřich Engls“. Reportéři se ptali velmi decentně s dobře skrývanou poťouchlostí, zda si jsou lidé z muzea opravdu jisti, že to podepsal sám slavný dělnický vůdce. Zaměstnanci neměli ovšem absolutně žádné pochybnosti.

Také se objevila zajímavá debata o výstřelu z Aurory. Vystřídali se tam nějací historikové a snad i pamětníci. Kdosi si vzpomněl na díry v parapetním plechu, které vypadaly jako proražené střepinami námořního šrapnelu. Ale závěrečný mluvčí prohlásil, že Lenin byl člověk tak citlivý a moudrý, že by na takovou krásnou stavbu střílet nedal.

Když jsem přijel do Ústí, města, ve kterém jsem se nenarodil, ale v němž cítím kořeny, zazdálo se mi, že hegemonem pražského jara je – ajznbón. Všude byly plakáty o federaci lokomotivních čet, která musí být, a bude, a bez ní to prostě nejde. S tím docela pěkně kontrastoval Vaculíkův článek o obrodném procesu v Semilech, kde jakýsi pan Hádek se postavil do čela velmi razantně, až jsem Semilákům záviděl.  Moc nechybělo, a rozjel jsem se tam.

Mezitím jsem odpromoval a ihned se dal do hledání místa. Během studia mi učarovaly analogové počítače, což byly jakési simulátory fyzikálních dějů, modelující je na elektrických veličinách. S nadšením jsem vyšíval na Medě, později na Ápéčtyřce, na kterých se daly dělat krásné věci. Ale pak jsem pochopil, že číslicové počítače jsou ještě daleko lepší hračkou. Na škole jsme měli Minsk, číslo už nevím. Ten jel na děrnou pásku: z ní si přečetl operační systém a nějaký zavaděč, pak i program a data. Pak se hluboce zamyslel a časem něco vytiskl. Někdy. Vypadá to směšně, ale naši vědci vyvinuli již tehdy, na neuvěřitelně primitivní bázi, počítač, který dokázal reflektovat vlastní nedokonalost a v zoufalství spáchal sebevraždu: jednoho dne shořel.

Začal jsem tedy zkoumat terén. A ejhle, v kovohutích nedaleko Ústí měli vyřazený počítač UNIVAC z americké nebo britské ponorky. Proti Minsku vypadal jako zázrak techniky. Tam byl usazen kolega Míla, ale nepotěšil mne, místo pro dalšího už nebylo. Zkusil jsem ústeckou chemičku, tam o pořízení počítače UVAŽOVALI. Soudruh, se kterým jsem mluvil, vypadal, že dokáže uvažovat velmi důkladně a dlouho, tak jsem šel o dům dál. Děčín – nic. A tu najednou tamtamy signalizovaly, že v Chemických závodech ČSSP v Záluží u Mostu se má koupit nějaká mašina z francouzské licence. To byl, jak se později ukázalo, velmi užitečný projekt: Koupila se licence francouzského počítače firmy Bull. Počítač měl označení Gama 140 a prý byl původně určen na řízení protiletadlové palby. Český název byl Tesla 200. Několik kusů se dovezlo komplet, další jako stavebnice a nakonec se celé počítače vyráběly v Tesle Pardubice.

V Zálouží jsem mluvil s mladým ekonomem Přemkem. Ten člověk byl správný fanda a já jsem neměl pochybnosti, že počítač bude. Plácli jsme si a mně začala škola života. Ale kdesi v dálce už se začaly túrovat tankové motory….

============================

Teď se na pár dní odmlčím se Starými časy a zatím jsem nachystal kompletní seriálek Požár na stole. To je asi největší ptákovina mého života, a věřte, že jsem jich zažil dost.