Sklenice poloprázdná, zpola naplněná

To je dobře známý příklad dvojího vnímání jedné skutečnosti. Optimista použije jiných slov než zapšklý škarohlíd, ale formálně mají oba pravdu. Novinář svého řemesla znalý ví přesně, jaké výrazy volit, aby mohl natřít chléb svůj vezdejší tučnou a chutnou pomazánkou, a přitom ho nikdo nemohl obvinit ze lži. Čtenáři si chtějí podráždit konečník, dostanou tedy zprávu formulovanou tak, aby vzbuzovala nejčernější obavy.

A což teprv filozofové, kteří se rozhodli pohnout dějinami! Vykořisťování člověka člověkem, to je slovo do pranice: Karel Marx vymyslel, že práce dělníka má určitou hodnotu, ale zaměstnavatel mu zaplatí jen část. Zbytek, takzvaná nadhodnota, je kapitalistova kořist. Z dob studentských si matně vzpomínám, jak tu hodnotu myslel: hlavní roli tam hrála doba a námaha, se kterou byla práce vykonávána. Také nechuť byla důležitá: houslový virtuos se sice také namáhá a stojí ho to mnoho času, ale jeho ta práce baví! Proto samozřejmě nemá nárok na tolik peněz, jako by měl dostat dělník, pracující po stejnou dobu.
Nejsem ekonom a o ceně či hodnotě práce neumím spekulovat. Ale o to důležitější charakteristikou je pro mne smysl práce. Jak to, že jeden produkt se prodává tak rychle, že výrobce nestačí doplňovat regály obchodů, zatímco jiný, třeba i kvalitnější, nebudí zdaleka takový zájem? Že by to bylo přeci jenom trochu složitější než představa vousatého klasika?
Každý, kdo alespoň trochu přičichl k marketingu, musel pochopit, že cesta od nápadu k obchodnímu úspěchu je složitá a trnitá. Je na ní spousta zkoumání, rozhodování a také riskování. A na jejím začátku musí být odhodlání, touha. Touha něco dát, ale také něco dostat. A ta žene podnikatele k tomu, aby propojil úsilí velkého množství pracovníků různých kvalifikací do jednoho díla, které představí trhu. A hle, máme tu najednou zcela jiné hledisko: ten darebák vykořisťovatel dává smysl práci lidí, kteří mu dají svoji důvěru.
Nevím o nějakém zažitém termínu, který by tento vztah vyjadřoval. V angličtině se pro takového člověka používá výraz “employer”. Sloveso employ má řadu významů, kromě neutrálního zaměstnávat nalezneme ve slovníku i použít nebo  využít. To se docela blíží pojetí marxistickému. Od využívání je už jen krůček k vykořisťování. A jak je to v němčině? Zaměstnavatel je Arbeitgeber, tedy ten, kdo práci dává. Ale to je přeci dost ujeté - práci vykonává zaměstnanec a zaměstnavatel ji od něj kupuje s cílem prodat ji dále v balíku prací jiných lidí. Bylo by komické, kdyby se vousatá ikona mezinárodního dělnického hnutí inspirovala jazykem anglickým namísto mateřštiny.
Náš zaměstnavatel zaměstnává. Zaměstnávat mne může nějaká činnost hlavně v tom smyslu, že zabírá můj čas. Někdy je to čas, pro který bych neměl žádné rozumné využití (to je pěkná utopie, co?!), daleko spíše však čas, který bych docela rád věnoval nějaké zajímavější či přínosnější činnosti. Tak to už zní docela rozumně: zaměstnavatel si kupuje můj čas a je věcí názoru, zda mi za něj platí cenu, kterou považuju za přiměřenou. Je důležitou kvalitou zaměstnavatele, jak dokáže práci, kterou v jím koupeném čase odvedu, zhodnotit, zda jí dá ten pravý smysl. Samozřejmě velmi záleží na tom, čím jsem schopen ve vymezeném čase přispět ke kolektivnímu dílu. Tedy na mojí kvalifikaci a schopnosti se zapojit do společného díla.
A jak je to vlastně s těmi “zaměstnavateli”? Jen malé procento populace je schopno postarat se o více lidí než sebe a vlastní rodinu, ještě mnohem méně lidí je schopno řídit podnik s mnoha desítkami až stovkami zaměstnanců. A ti podnikavci, kteří se starají a riskují, že jejich práce bude zmařena a vize ztracena, chtějí tento svůj vklad nějak zhodnotit. Jejich zaměstnanci si budou většinou myslet, že to zhodnocení je příliš velké a oni za svoji práci dostávají příliš málo. Úspěch společnosti velmi záleží na tom, jak dokáže tento vztah vyladit. V naší civilizaci byl svobodný trh práce do značné míry zdeformován, zaměstnanci vytvořili odbory, které pro ně vynutily ceny za práci vyšší než tržní, snížily jejich rizika a snížily tlak na jejich sebezdokonalování, mobilitu a prozíravé hospodaření. Vrcholem tohoto trendu je pak sociální stát, který může být docela dobře jedním z posledních hřebíčků do rakve naší společnosti.
Ale ta je aspoň pěkně polstrovaná.