Putování svatou zemí

Cesta s Luisou, rusko-anglický pohovor, ztracený mobil, prach ze saúdské poušti, setkání s Jeruzalémem.

Do Izraele jsem jel s Luisou. Tak se jmenuje projekt, kterého jsem se účastnil a za to dostal od podniku poukázku na zájezd s Čedokem v hodnotě, která postačila na vysněnou cestu do země zaslíbené.

Na letišti mne očekávala přesně podle propozic paní Renata, anděl strážný, který nad účastníky zájezdu bděl po celou cestu a suverénně řešil všechny problémy. Dala mi potřebné dokumenty a již jsem mohl přejít k bezpečnostnímu pohovoru, který je na cestách do Izraele zvykem. Mladý úředník mi pokynul, abych šel k jakémusi písařskému stolku, u jakého se psávalo před mnoha a mnoha lety vestoje. Z jedné strany měl spoustu přihrádek a štelážek, které mne docela zaujaly a postavil jsem se k nim. Úředník mi jemně řekl, že takhle ne, tam že bude stát on. Vypadal, že mu na tom záleží, tak jsem ho pustil. Kladl mi různé všetečné otázky střídavě v angličtině a ruštině. Oba jazyky uměl perfektně a zdálo se, že se tím baví.

Pak jsem dostal palubní vstupenku, z nějakého důvodu ovšem bez čísla sedadla. To mi dali až na bráně. Do detekčního rámu jsem vstupoval bez peněženky, klíčů a jiných kovových předmětů, leč rám zapištěl. Máte u sebe něco kovového? Kyčel, řekl jsem lakonicky. Aha, tak šacuňk. V letadle jsem zjistil, že mám sedadlo v business třídě. To bude asi omluva za to, že se jim to ze začátku tak nepovedlo. Ale nebyla. Na stejné sedadlo měl lístek podnikatelsky vyhlížející mladík. Letuška se moc omluvila a dala mi lístek jiný, tentokrát do ekonomiky.

V okolí mého nového sedadla byli vesměs mladí lidé jižního vzezření. S někým jsem si vyměnil místo, aby mohli sedět pohromadě. Let trval skoro čtyři hodiny, a tak jsem měl dost času přečíst noviny, ke kterým se tak často nedostanu. Když jsem po přistání rozepnul pás, chyběl mi mobil. Řekl jsem to sousedům a ti okamžitě začali lézt po zemi a rozebírat sedadla. Nakonec jedna hezká mladá paní našla mobil o dvě řady dále. Asi tam doskákal, jak mašina šlajfovala. Moc jsem jí poděkoval.

Vstupní hala letiště byla impozantní. Opravdu působivé přivítání. Venku ovšem teplá facka, asi třicet stupňů. Ve vzduchu podivné kouřmo, ale žádné mraky, slunce svítilo dost přitlumeně. Od místního průvodce, který se nás na letišti ujal, jsme se dověděli, že to je prach ze saúdské poušti. Nasedli jsme do autobusu a Daniel, syn českých rodičů, ale v Jeruzalémě narozený, nám říkal, co a jak. Jeli jsme záměrně delší cestou, přes palestinskou autonomii, abychom přičichli k místním poměrům. Hotel Shalom byl na okraji Jeruzaléma, do Starého města to bylo dost daleko. Ale ani jsem neměl cukání, po bohaté večeři jsem se trochu prošel po okolí a celkem brzy zalehl.

Ráno vydatná snídaně a hned jsem vyběhl opět na kopeček nad hotelem a udělal pár obrázků. Kopeček je to protáhlý a po úbočí se vine komunikace dlouhými serpentinami.

Mezi nimi jsou cestičky přímo po spádnici. Některé skutečně propojují jednotlivá patra komunikace, jiné prostě končí u vchodu domu postaveného ve strmém svahu. Několikrát jsem se musel vracet, než jsem se naučil odhadnout, která cesta je průchozí. Průvodce Danny se o okolí hotelu vyjádřil jako o nezajímavém sídlišti, ale pro mne to byl první kontakt se životem, v něčem stejným s tím naším, ale s řadou barvitých odlišností. Děti jdoucí do školy, ortodoxní židé s pejzy, na křižovatce slečna v uniformě se samopalem, jakási místnost, ve které jsem večer zahlédl modlící se a ráno se tam zase scházeli...

Ale pak nás odvezl Ajed do Starého města, a musel jsem dát Dannymu za pravdu, že ve srovnání s tamními zázraky je i ten docela šarmantní pahorek jen NEZAJÍMAVÝM sídlištěm. Ajed byl palestinský řidič mající však izraelské občanství. Veliký zájezdový autobus ovládal virtuózně, což jsme museli za celé naše putování obdivovat při řadě příležitostí vypadajících někdy dost napínavě. Úzkými uličkami nás dopravil do pohádky. Foťák mi přiskočil k oku a cvakal jako zběsilý.

Na celkové záběry na dálku bylo stále dost pouštního prachu ve vzduchu, a tak jsem se soustředil na blízké scény. A bylo co fotit!!! Neskutečně malebné uličky, starodávná architektura i novější domy. Protože se v Jeruzalémě smějí stavět pouze domy z kamene, není celkový ráz rušen cizorodými stavbami. Ale snad největším zážitkem z města byla bar micva. Podle Wikipedie je to ".. židovský náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž, který na sebe přijímá odpovědnost za dodržování micvot - přikázání.

Může být součástí minjanu, (kvórum 10 osob (v ortodoxních kongregacích pouze mužů) potřebných k modlitbě. Mimo to je též teoreticky dost starý aby se mohl dle židovského práva oženit. Symbolickému přijetí mezi dospělé předchází nejméně jednoleté studium při němž se hoch učí hebrejsky, studuje Tanach a učí se náboženským povinnostem dospělých. Zvykem je, že nejbližší šabat po chlapcových 13. narozeninách se koná obřad v synagoze. Chlapec je poprvé vyvolán k Tóře aby z ní přečetl příslušný týdenní oddíl (parašu), popřípadě také pasáž z prorockých knih (tzv. haftara.) Sefardští židé oslavují Bar Micva až po té co chlapec dosáhne 14 let..."

Viděl jsem skupinu lidí nesoucích jakýsi baldachýn a pod ním oslavenec se svými blízkými. Sousta lidí, hudba, veselí... Od muziky se šířil rytmický zvuk tak silný, že jsem cítil vibrace v plicích. Bubeník v bílém šátku a tmavých brýlích bubnoval tak zběsile, že jsem myslel, že každou chvíli vybuchne s tetrazenovou brizancí...

Slova mi nestačí, naštěstí můj foťáček všechno zaznamenal, a tak se můžete alespoň prostřednictvím obrázků přenést do pohádkové země. Až se vám rozeběhne prezentace, stiskněte F11, dostanete to na celou obrazovku a i tak to bude na ty dojmy, které jsme si odnesli, docela maličké!!!