Putování svatou zemí - dojmy

Proč to neumím napsat - až já budu prezidentem - Jeruzalémský syndrom - Mesiáš nepotřebuje stavební povolení, ale obětní nádoby - lipicánští osli - masadský podvod.

Znáte ty lidi, kterým, když jdou někde podesáté, to začne připadat povědomé? Kteří studují čtvrt hodiny mapu, pak ji složí a během pěti vteřin zapomenou, co v ní bylo? Dost možná, že ne. Ale oni jsou mezi námi a svoje negativní schopnosti více či méně dovedně maskují. Jednoho dne se však vzchopí a řeknou si: když homosexuálové, zoofilové, dyslektikové a feministky, proč ne my?! Založí Organizaci a mne zvolí prezidentem, protože zjistí, že na mne nemají.

Když mne půvabná účastnice zájezdu vybídla, abych napsal pokračování Putování svatou zemí, řekl jsem si, že to po mně nemůže nikdo chtít. Po zralé úvaze jsem však usoudil, že takový srab přece jen nebudu a něco dám dohromady. Ale tak nějak po svém. Lidi, já neumím popsat cestu podle jmen ulic, firem na barácích, křižovatek a kdovíčeho. Vím, že když to vypadá pošmourně, tak zahnout doprava, dát se prozářenou ulicí do takové té intimnější a pak protrpět tu šedivou pochmurnou. A tak nečekejte žádné akurátní informace kde jsme byli, názvy měst, chrámů, historická data. Když vás zajímají takové nepochopitelné detaily, kupte si bedekra. Já vím, že v Izraeli je problém najít starší barák, kde se nenarodila nebo nepobyla nějaká biblická osobnost, a to mi stačí. Vím, co je jeruzalémský syndrom, a mám pro něj plné pochopení. Vy to nevíte? Wikipedie vám napoví: Jeruzalémský syndrom je syndrom, který postihuje návštěvníky poutních míst v Izraeli, kdy se považují za nějakou biblickou postavu. Židů se syndrom prakticky netýká, muslimů jen okrajově. Devadesát pět procent postižených jsou křesťané. Z toho tvoří zhruba 60 procent protestanti a zbytek jsou pravoslavní a katolíci. Sedm pacientů z deseti bývají ženy. Průvodce Danny nám řekl, že to propuká sezónně, v určité dny může člověk potkat víc Ježíšů, Davidů či Mojžíšů než Nováků na Václaváku, a ti pak se v nábožném vytržení svlékají donaha. To je pak i ve vysoce tolerantním Jeruzalému problém, protože to je urážka všech náboženství, a to je snad jedna z mála věcí, které se tu nepovažují za korektní. Tak je tam asi chytají do sítí či co.

Pro Židy/židy je jednou z nejvyšších hodnot život. Píšu s velkým "Ž" jako národ i s malým "ž" jako náboženství. Myslím, že to platí pro obě množiny. A tak jsem viděl Izrael jako zemi, kde se snaží životu pomáhat jak to jen jde. Do pouští vysazují stromy, protože poušť je zmar a stromy jsou život. Stromy zavlažují drahocennou vodou, dokud si nevytvoří kořeny tak hluboké, aby nasály vodu ze spodních vrstev. Děti mají rádi a rádi je dělají.

Židé nechodí jako my pulírovat hroby předků, protože hrob je hrob a život je ŽIVOT. Ale takový hrob na hlavním hřbitově na východ od Chrámové hory má velikou cenu. To souvisí s Mesiášem. Mesiáš jednou přijde, snad za čtvrt hodiny, snad za pět tisíc let. To nerozhoduje, židé jsou trpěliví. Ale jsou prozíraví, na jeho příchod jsou připraveni, ať nastane kdykoli. Vědí, že vystoupí na Chrámovou horu a začne stavět Chrám na místě, kde stál první i druhý Chrám. K tomu však potřebuje obětní nádoby a jiné rituální předměty. Když nebudou po ruce, prostě se otočí na podpatku a vrátí se třeba zase za dalších pět tisíc let. To samozřejmě nelze riskovat, a tak je vše potřebné připraveno na tajném místě.

Mesiáš přijde od východu pěšky, ale do Jeruzaléma vjede na bílém oslu. Na cestě stojí farma, kde se chovají bílí oslové, tak jako u nás lipicáni. Na Chrámovou horu vede cesta přes hřbitov. Když přijde Mesiáš, všichni nebožtíci půjdou k němu, aby jim vrátil jejich předsmrtnou podobu. Ale nepůjdou po povrchu, budou se prodírat zemí, a to je pro staré lidi velmi namáhavé. A tak si za života rádi zaplatí místo na Mesiášově trase. Tedy už vlastně si nikdo nezaplatí: prázdná místa jsou prodána dlouho dopředu. Tak pravil Danny, náš fantastický průvodce zrozený v Jeruzalémě z otce Čecha a matky Moravačky.

Masada je zážitek. To je místo, kde izraelští vojáci přísahají, že budou bránit svoji vlast do posledního dechu. Každý kámen tam dýchá slavnou legendou. Legendou, která je boudou na UNESCO. Bylo nám řečeno, že pro židy je život tak velkou hodnotou, že sebevražda je něčím naprosto zavrženíhodným, ať jsou okolnosti jakékoli. A tak je prý naprosto nepravděpodobné, že by hrstka obránců pevnosti před konečným úderem římské záplavy spáchala sebevraždu. Ale pro podporu od UNESCO je legenda důležitá, a tak všichni mlčí a vědí, že VŠECHNO JE JINAK, jak pravil starý moudrý rabín.