Požár na stole (3)

První výslech, co se vlastně stalo, rozmočený starfighter, nafukovací volha, vodácká odbočka, Ahoj Evičko!

Pak mne nějaký čas nechali na pokoji, až mne někdo odvedl do kanceláře o patro výš. Tam seděl celkem lidově vyhlížející chlapík, který se mi představil jako major Kubát. Později jsem se dozvěděl, že to byl takzvaný patron našeho střediska na StB. Moc se toho ode mne nedověděl, spíš jsem si připadal jako příslovečná vyoraná myš. Tam nahoře vyslechli narychlo ještě několik lidí, ale pak už to dostalo profesionálnější rámec, vozili lidi na „čtyřku“ -  dobře známou lokalitu prvorepublikové pražské policie v Bartolomějské. Teď tam ovšem Úřadoval Kriminalistický ústav a hlavně vyšetřovatelé StB.

Postupně jsem se dověděl, co se vlastně stalo. Lidé se postupně rozešli do kanceláří po skupinkách podle jakýchsi sounáležitostí a trochu popili. Tu se rozezvučel požární poplach a zespoda volal vrátný, co se to děje. No, nějak blbne signalizace. Tak to shodil, ale za chvíli se to ozvalo znovu. A tak se vydali po kancelářích, až uviděli papíry v plameni. Někdo donesl konvičku na vodu, ale ta nebyla dostatečně účinná. Směnař Vláďa, řečený Prášek, otevřel okno a rázným pohybem vyhodil hořící papíry ven.  Dopadly na plechovou střechu přístavku a v jarním deštíku oheň celkem rychle zhasl. Moc jsem litoval, že Prášek nezasáhl dříve. Měl jsem na stole pod sklem nějaké pohledy a fotky. Nejvíce jsem si zakládal na starfighteru – krásný stříbrný šíp proti modrému nebi. A ještě F105 Thunderchief. Oba elegáni byli však namočeni a pevně přilepeni ke sklu.

Nevím, podle jakého klíče probíhal výběr. Onoho dne přišel blonďatý Slováček a ukázal na Jarku, Vaška barona, Míru, řečeného Fanča a na mne. Pojďte se mnou, řekl nějak československy. Odvedl nás dolů, kde čekala černá volha s uvelebeným řidičem. Slováček se podíval na pětimístné auto, na řidiče a zatvářil se poněkud zmateně. Ještě nikdy jsem neviděl tak krásnou ilustraci úsloví „neumět do pěti počítat“. Ale za chvilku přestal ilustrovat a řekl rozhodným hlasem: tak si tam sedněte. Váha čtyř osob na zadním sedadle volhu nijak nepřivedla do rozpaků, ne nadarmo se jí říkalo nejrychlejší traktor na světě. Ale nám bylo trochu ouvej. Nabídl jsem Jarce, že ji vezmu na klín, ale ta cudně odmítla. Abych se trošku pomstil za tu nepohodu, řekl jsem Slováčkovi, rozvalujícímu se vedle řidiče: co když nás chytí esenbáci? Nebojte se, nebojte se, řekl, ale neznělo to zrovna konejšivě.

O Jarce jsem toho vlastně kromě její aférky moc nevěděl. Byla operátorka, přišla poměrně nedávno. Celkem nenápadná, měla příjemnou tvář, nad modrošedýma očima husté obočí.  Operátorka Alena mi řekla, že ji viděla v nóbl společnosti , a pohybovala se tam naprosto suverénně. Některé ženy dovedou vypadat podle potřeby jako uklízečky a jindy zase jako vévodkyně. Vašek a Míra byli kolegové systémáci, tedy systémoví programátoři. Vašek byl nesmírně distinguovaný a kultivovaný, zajímal se o historii, starou šlechtu a měl silné pouto k církvi. Kdesi našel, že snad má šlechtické předky a možná mu přísluší titul barona. Jeho velkým snem bylo si ze  Západního Německa, kam jsme občas jezdili na školení,  přivézt polstrovanou rakev. Marně jsem mu vysvětloval, že mu to polstrování celníci rozřežou, protože v něm budou hledat ilegální tiskoviny.

Míra byl snad nejsvéráznější postavou celého Úřadu. Říci, že se pohyboval mimo prostor a čas by bylo poněkud přehnané, ale určitě se pohyboval mimo jakékoli předpisy a nařízení. Jedno pravidlo však dodržoval důsledně: své narozeniny slavil vždy několikadenním splutím Staré řeky. Protože se narodil začátkem prosince, měla tato akce dosti exkluzívní charakter. Jednou jsem to zkusil, a pak ještě několikrát. Kromě první noci U Bouckých se spalo ve stanech, teplo se nasávalo spolu s pivem ve vlídných jihočeských hospodách. Jednou bylo na obvykle blátivý prosinec poměrně chladno, dosti sněhu napadlo. Maminka vybavila Míru fantastickými vatovanými kalhotami, které jsme mu všichni záviděli. Ne dlouho. Na startu naší cesty jsme dali lodě na vodu, naložili do nich loďáky a Mírův háček Bobeš oddaně stabilizoval loď před nástupem svého kapitána. Míra vstoupil do vertexky krokem zkušeného mazáka, ale loď měla zřejmě nějakou laškovnou náladu. Zhoupla se na jednu stranu, vzápětí na druhou, pak zpět – a už to bylo. V každé hospodě pak dával Míra asi půlmetrákové vodou nacucané vaťáky ke kamnům, ale valného efektu to nemělo. Snad jen to, že se v hospodě zarosila všechna okna, ale milé kalhoty do konce splutí neuschly.

Nedá mi to, abych vděčně nevzpomenul dcery Lubomíra Štrougala, komunistického pohlavára, která projevila přání sjet si Lužnici v původním korytě. Každý vodák ví, že se Stará řeka schovává před dotěrnými návštěvníky pod příkrovem napadaných stromů, pod kterými se musejí posádky protahovat riskujíce zvrhnutí, to v lepším případě. Často nezbývá než vystoupit a loď přetáhnout přes neprůjezdné místo. Jistě by bylo ošklivé nechat  Evičku napospas zlomyslnostem romantické, leč třídně neuvědomělé řeky, a tak to napřed projeli s motorovou pilou. No a my jsme si o půl roku později pluli jako králové.