Kapitalismus selhal, socialismus taky. Co teď?

Socialistické impérium se rozpadlo před více než třiceti lety, ale nadřazenost nejsilnější kapitalistické mocnosti zažívá silné otřesy ne-li přímo sestup. Vzhůru míří ekonomika, která není ani kapitalistická ani komunistická

Hlasatelé kapitalismu i socialismu se shodnou snad v jediné věci: jimi vyznávané zřízení neexistuje v jakž takž slušné podobě nikde na světě. Pokusme se rozebrat si stanoviska obou táborů asi tak, jak je jejich členové skutečně zaujímají, tedy bez ironizování, zesměšňování, drakonizování či jiných pokleslých diskusních figur, jimiž se dnes rádoby učené půtky hemží.

Kapitalismus volné soutěže

Kapitalismus znamenal prostě svobodu. Lidé byli chápáni jako samostatné svéprávné bytosti, schopné si vybrat mezi nabídkami a posoudit jejich kvalitu a přínosnost. Svobodný trh byl skvělý informační systém, který dával dobrá vodítka, kam vložit volné zdroje. S rozvojem podnikání se na trh dostala i práce jako jedna z komodit. Do smluv mezi zaměstnavateli a zaměstnanci nikdo nevstupoval. Právní orgány řešily pouze porušování oněch smluv.

V určité době, která se mohla lišit od země k zemi, vstoupili do světa podnikání politici. Jedním z takových vstupů bylo zaštiťování zaměstnanců před zaměstnavateli. Protože množina zaměstnanců byla řádově větší než množina zaměstnavatelů, získali obhájci zaměstnanců velkou podporu zespodu. To jim dalo poměrně velkou moc a zlepšilo postavení zaměstnanců, ovšem za cenu pokřivení tržního prostředí.

Zaměstnavatelé proti tomu hledali a našli obranu rovněž z pozice zákona. Tím se rozšířilo propojení byznysu a politiky, které vlastně znamená konec kapitalismu volné soutěže. K takovému “zkrocení” dravého kapitalismu došlo ve všech zemích, jen způsoby a míra modifikace se liší. Na těchto dvou faktorech zřejmě závisí úroveň a úspěšnost takto přeformované ekonomiky.

Socialismus

Heslo ve wikipedii praví:

“Socialismus (z latinského socialis, „družný, společenský“) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj protiprivilegiím a změna nebo kompletní zrušení státního zřízení.

Socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický(komunistický)....”

Karel Marx, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu, ostře vnímal dopad industrializace na životy nemajetných. Zejména drastický obraz dávala Británie se svým hnutím “ohrazování”. Dřívější volně přístupná krajina byla rozparcelována na pozemky výhradně využívané svými vlastníky a venkované, kteří žádný pozemek nevlastnili, byli vytlačeni do měst, ve kterých nacházeli záchranu před smrtí hladem v nově vznikajících továrnách. Mezi vlastníky továren panovala krutá konkurence, ve které se každý snažil získat výhodné postavení - na úkor svých zaměstnanců. Dlouho trvalo, než někteří podnikatelé došli k tomu, že v této soutěži uspějí nejlépe, když vůči zaměstnancům uplatní strategii “win-win”, tedy když svým zaměstnancům zajistí dobré životní podmínky a hlavně rozvinutí a uplatnění jejich schopností. Jedním z prvních byl náš Tomáš Baťa.

Karel Marx očekával, že k nápravě dojde revolucí, která propukne tam, kde jsou “protivy proti sobě nejvíce zaostřeny”. Dopadlo to tak trochu v intencích starověkého filosofa Platóna, podle kterého všechno existovalo nejdřív jako idea, která v okamžiku pozemské realizace byla již pokroucena. Dalším postupem již mohla jen dále degradovat.

Marxova idea se zrealizovala v zaostalém Rusku. Přinesla zemi značný ekonomický růst a stala se vzorem pro řadu jiných zemí. Později se ukázaly slabiny systému centrálního plánování, které dokázalo docílit výrazných úspěchů v některých oborech, zejména důležitých pro obranu či útok. Vypuštění první umělé družice Země bylo velkým šokem dokonce pro tak mocnou zemi, jako USA. Ve většině jiných oborů ovšem SSSR silně zaostal.

Ostatní země, které se daly socialistickou cestou, nedopadly lépe. Podpora ze strany Sovětského svazu po jeho rozpadu skončila a zděděný systém nedokázal zajistit jakž takž únosnou ekonomickou úroveň. Pokud takové země disponují velkým přírodním bohatstvím, mohou se ocitnout pod geopolitickými tlaky, které mohou způsobit až totální zničení takové země. Snad nejmarkantnějším příkladem je Libye.

Soutěž pohrobků

Nejsilnější ekonomiky světa v současné době lze charakterizovat jako “pohrobky” původně čistých systémů. U států označovaných jako “kapitalistické” je věc poměrně jasná: liší se pouze směrem a mírou regulací, které svobodné podnikání ochromily či zcela pohřbily. Donedávna za výkladní skříň kapitalistického světa platily USA, jejichž omezení byla zřejmě nejméně zhoubná. Nyní jim činí stále větší problém adaptace na posuny v uspořádání světa. Některé nominálně kapitalistické státy rozvíjejí jakýsi kompromis se socialismem, tedy sociálně tržní ekonomiku. Tento styl má asi největší uplatnění ve skandinávských zemích. 

U Číny je problematické zařazení mezi komunistické či socialistické státy. Tuto nálepku obdržela snad jen kvůli tomu, že současní vládcové se, asi z tradice, stále hlásí ke komunismu. Přestože disponují technicko-informatickými prostředky, o kterých se komunistům dvacátého století nesnilo, zřejmě vůbec nemají ambice uskutečnit model “vědeckého řízení”. To byla představa jakési pyramidy, ve které by se shromažďovaly informace z vlastní hierarchické úrovně, k nimž by se přidávala agregovaná data úrovně nižší a ty by se posílaly o patro výše. Do nejvyššího, rozhodovacího, patra by již přicházely informace dokonale uspořádané a centrum by pak na jejich podkladě vydávalo směrem dolů směrnice. Ty by byly jednotlivými patry postupně rozpracovávány pro úrovně nižší. 

Čínští vůdcové výborně ovládají hlavní světové náboženství, tedy finančnictví. Díky tomu dokáží vydobýt pro domácí ekonomiku maximální prostor na globální scéně. Jsou natolik moudří, aby nespoutávali iniciativu a tvořivost vlastních podnikatelů, dávajíce jim tolik možností, že jim jejich cizozemští soupeři mohou jen závidět.

Tak sakra, jaký vlastně systém?

To vám tedy nepovím. Než začneme vymýšlet, jak by měl takový ideální systém vypadat, měli bychom si říci, co by měl splňovat. Pro vymýšlení cílů se povznesme co nejvýše a zrak upřeme co nejdále. Pěkně daleko od naší útulné zemičky (a je pořád ještě hodně útulná, ne že ne!), do mrazivých dálek kosmu, kam třeba budou jednou prchat naši potomci před Velkým Průšvihem. Třeba až zjistí, že se Slunce začíná chovat úplně jinak, než si naši astrofyzikové představovali. Nebo si prostě vezmou k srdci nabádání nejslavnějšího fyzika současnosti Stephena Hawkinga, který z nás chtěl udělat kosmoobčany už v zájmu přežití lidského rodu. 

Cestou vpřed je zvyšování potenciálu společnosti. Vědeckého, technického, ekonomického. Využití největšího zdroje, který lidstvo má: Lidské vynalézavosti, iniciativy a podnikavosti.