Běžné definice kapitalismu jsou založeny na Marxově pojetí historie lidstva. Podle něj je tím nejpodstatnějším rozvoj výrobních vztahů a výrobních prostředků. Jsou ovšem i pohledy jiné, a to jak na historii, tak na kapitalismus.
Podle Marxe je kapitalismus ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisku. Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem zvýšení zisku.
Obdobně jako jiné ideologie dělící lidstvo na dvě skupiny (správné a chybující), i marxismus dělí lidi na vlastníky výrobních prostředků a “ty druhé”.
Podle skalních liberálů je možno kapitalismus specifikovat jako volný trh, do nějž vstupuje jako komodita i námezdní práce. Každý účastník tohoto trhu má možnost a právo uzavírat smlouvu s jiným účastníkem a bere na sebe povinnost své závazky ve smlouvě obsažené plnit. Z tohoto volného trhu se samočistícím procesem vylučují osoby, které smlouvy nedodržují.
Nadále budeme pracovat s definicí “skalních liberálů”. Je jasnější a hlavně nedělí lidi na dobré a špatné.
Stejně jako jiné spontánní řády, i kapitalismus funguje dobře za předpokladu velkého množství účastníků s nepříliš velkými rozdíly ve schopnostech či jiných možnostech. Ale v tom je právě kámen úrazu.
Když se na trhu ocitne pár jedinců nabízejících zdánlivě vysoce výhodné smlouvy, tak se jimi řada protějšků dá zlákat, aby pak konstatovali, že smlouva, kterou dobrovolně uzavřeli, v sobě skrývá háček, který vůbec neprohlédli. Pak se stane, že výsledek je pro takového nešťastníka velmi neuspokojivý. Háček může nastražit kterákoli z obou stran, jak ten, kdo hledá osobu na vykonání práce, tak ten, kdo nabízí práci vykonat. Pro zjednodušení předpokládáme, že uzavřené smlouvy jsou plněny, i když jedna ze stran narazí na nesolidnost strany druhé.
V prostoru s nevelkým počtem účastníků se celkem brzy vytříbí, kdo nabízí smlouvy transparentní a kdo chytračí. Samotná transparentnost nabízených smluv ovšem není zárukou prospěchu ani jedné ze stran. Prodělat může jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec. Příčinou může být například chybný podnikatelský záměr, špatný odhad situace na trhu a řada dalších selhání. Naopak ti, kteří mají “šťastnou ruku” ve svém podnikání, pak přispívají svou činností k celkovému bohatnutí společnosti. Prostředky, které získají svou činností, spotřebují částečně sami, ale také dají vydělat ostatním. Část ze získaných prostředků věnují na delší rozvoj svého podnikání, čímž opět dají možnost ostatním, aby si vydělali. Dá se říci, že kombinují výsledky námezdní práce mnoha lidí do řady produktů, které pak umísťují na trh. Výnos z trhu pak rozdělují do několika dílů. Část vyplatí zaměstnancům, další část věnují na rozvoj svého podnikání, část pak uplatní podle vlastního uvážení.
Na druhé straně pak činnost takzvaných smolařů k celkovému bohatství společnosti nepřispívá. Přesně naopak, znamená maření prostředků z celkového majetku. Ve skutečně liberálním modelu pak dochází k eliminaci neúspěšných podnikatelů. Z hlediska společnosti je takováto zpětná vazba velmi užitečná. Stinnou stránkou tohoto modelu je narůstání velkých rozdílů mezi bohatstvím úspěšných a neúspěšných. V ideálním případě by úspěšní podnikatelé přetáhli na svou stranu zaměstnance těch neúspěšných. Problém ovšem je v tom, že procento skutečně podnikatelsky schopných osob v populaci je poměrně malé. Úspěšné podniky se rozrůstají až do těžko zvládnutelných rozměrů, při kterých ztrácejí efektivitu, zatímco velká část populace patří k podnikům neúspěšným, které, jak bylo řečeno, jen plýtvají prostředky všech.
V průběhu rozvoje kapitalismu se tedy setkáváme s dvěma druhy problémů: prvním je rozevírání nůžek v majetkových poměrech lidí. Jako řešení se ukázalo poskytování podpory lidem méně zdatným. Účinnou podporou bylo zakládání organizací, které měly politickou moc. Jednalo se o zejména o odbory, které mohly ovlivnit konstrukci smluv mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel nejenže nemohl vkládat do smluv skryté “háčky”, ale musel tam zahrnout body přímo zvýhodňující zaměstnance na úkor hospodaření organizace. V některých zemích byla síla odborů tak velká, že docela paralyzovala podnikání. Tak tomu bylo zejména ve Velké Británii, kde odbory v zemi víceméně držely reálnou moc a měly větší slovo než samotná britská vláda. Od 50. let se navíc Británie řídila tzv. tripartismem. Téměř kvůli každé otázce se scházeli zástupci vlády, odborů a podnikatelů a společně museli najít nějaký kompromis. Tento systém dal odborům obrovskou moc. Jenže tím se bránilo jakýmkoliv reformám a změnám. Země se ocitla na sestupné trajektorii, kterou nakonec zvrátilo drtivé vítězství konzervativců vedených Margaret Thatcherovou.
Problém, tedy rozevírání sociálních nůžek, se podařilo vyřešit nadirigovanou pomocí méně zdatným jedincům. Tak tomu bylo prakticky ve všech zemích kromě několika hlásících se explicitně k socialismu. Vzniklo několik odrůd kapitalismu, lišících se mírou asistence. Pravděpodobně nejnižší mírou asistence se vyznačuje kapitalismus ve Spojených státech. Větší míra asistence byla uplatněna ve státech Evropské unie, jiná situace byla ve státech označovaných jako autoritářské. Podle dostupných informací z Číny je určitá asistence poskytovaná selektivně, na základě politického uvážení. Úspěšným podnikatelům je nabídnuto členství ve straně, což nikdo neodmítne, a od té chvíle se jim v podnikání daří mnohem lépe. Mimo jiné se jim snadněji proniká na zahraniční trhy, což je v souladu se záměry vlády.
Zatímco na jedné straně barikády budovali liberální demokraté systém asistencí, na druhé straně vymýšleli podnikatelé způsoby, jak se s omezeními vypořádat. Využívali hodnot, které hlásali liberální demokraté na opačné straně k tomu, aby opatření, která omezovala jejich rozmach, rafinovaným způsobem neutralizovali. Zejména užitečná k tomu byla proklamovaná práva na volný pohyb lidí a kapitálu. Díky tomu se začaly vytvářet obrovské korporace, jejichž moc přesahovala hranice států.
Na to reagovali sociálně citliví politici příklonem k revolučním způsobům: vyvlastnit, zabavit! To se zatím asi moc nedaří, obzvláště ne v zemích dosud (dočasně) vyspělých.
Takový rozbor zdaleka nevystihuje složitost situace, a možná proto nebere optimismus sociálním inženýrům, kteří věří, že “vědeckým” řízením společnosti pod vedením kvalitních odborníků se lze dopracovat k optimálnímu fungování.
Optimismu na druhé straně nepodlehnou lidé, kteří se profesionálně zabývají či zabývali regulací a automatizací. Ti vědí, že vůbec není jednoduché sestavit složitější systém, který by reagoval na řídící signály rychle, přesně a přitom by neměl sklon k nestabilitě. Uvědomují si, že sociální systém je něco daleko složitějšího než důmyslný, ale bezduchý souhrn mechanických a elektrických součástí.
