Jak mne Engels nakopnul

Zaslechl jsem onehdy zachovalého, asketicky vyhlížejícího šedesátníka říkat cosi o tom, že třídní boj patří mezi lidská práva. Trochu mne to zaskočilo, to že ještě existuje? Nicméně jsem zavzpomínal na staré časy, kdy třídní boj byla absolutní dějinná nutnost, prostředek k osvobození zbídačelých mas. Vzpomněl jsem na proroctví klasiků, z nichž dějiny udělaly krutý vtip, - ale co to? -  v jednom šuplíčku paměti se objevila sentence, které se dopustil pravděpodobně Bedřich Engels ve své Dialektice přirody. Bylo to něco v tom smyslu, že nemyslí ten, kdo integruje, ale myslel Newton, když vymyslel infinitesimální počet.  

Oukej, řekl jsem si tenkrát, integrovat umějí i počítače, což už v letech šedesátých platilo. Ale tehdejší počítače rozhodně nevzbuzovaly podezření, že by obsahovaly nějakou inteligenci. Ty obrovské almary s pár kilobyty operační paměti měly blíže k žakárovému pletacímu stroji než k nějakému inteligentnímu výtvoru. Integrovaly numericky, a to byla opravdu ryze mechanická práce. Dnešní počítače jsou mnohem dále a docela věřím, že dokáží leccos vyřešit analyticky. A když ne teď, tak jistě v nedaleké budoucnosti. A tak mne napadla kacířská myšlenka: Myslel tehdy vlastně Newton (a také Leibniz, který infinitesimální počet objevil nezávisle)? Vždyť celá algebra je založena na hrstce axiomů, které by se daly spočítat na prstech končetin člověka, který nedělal na pile. Jakákoli matematická konstrukce neobsahuje ani ň informace navíc. Ano, všechno to jsou čistokrevné tautologie. Nejúžasnější matematické konstrukce vetně onoho infinitesimálního počtu jsou jen přesmyčkami a propleteninami těch několika axiomů. A ty by vlastně mohl také kombinovat dostatečně složitý stroj.

Připusťme, že takový stroj máme. Co po něm budeme chtít? Inu, aby nám vytvářel aparát k poznávání světa. Svět lze poznávat řadou metod, ale nejúspěšnější je bezkonkurenčně metoda vědecká. Měřit, co je měřitelné, a co měřitelné není, měřitelným učinit. Tak pravil starý perský učenec Íbn Síná (latinsky Avicenna) a jeho metoda platná v lékařství se osvědčila unverzálně. Měřit, a výsledky zpracovávat matematicky. Pokud na některé jevy stávající matematický aparát nestačí, zadáme chytrému stroji, aby nám vybudoval nějakou další oblast. Ale vařit smí pouze z těch základních axiomů.

A už je tu máme zase, ty axiomy. Co to vlastně je? Kde se vzaly? Vymyslel je někdo?

Třetí otázka už jde dost na tělo. Tak snad abychom jí začali. Vymysleli je LIDI. Velké spousty lidí dávaly dohromady své zkušenosti, někdo přišel na nějakou fintu, jiný zaštoural, a nakonec se shodli na tom, že když "a" je rovno "b" a "b" je rovno "c", pak je také "c" rovno "a". To je objev, co? A takových docela přirozených  tvrzení vymysleli lidé právě tu hrstku. Můžeme ji nazvat absolutní esencí lidské zkušenosti. Podílelo se na ní bezpočet individuí, konkrétního "vinníka" určit nelze.

Kupodivu není to jen množina axiomů, zkusme se zeptat, kdo vymyslel jazyk. Pokud se k tomu někdo přihlásí, tak ho svěříme do péče odborníků, kteří se ho laskavě, ale důrazně vyptají, jak dlouho už ten jazyk vymýšlí, a jak se mu líbí tahle kazajka s krásně dlouhými rukávy. Jazyk vymysleli LIDI. Samozřejmě myslím jazyky přirozené, jako například čeština nebo angličtina. Jazyky jako esperanto nebo krhútština jsou jiná kategorie. Stejně jako přirozené jazyky je na tom i trh. Žádný úřad nestanovil pravidla, jak mluvit a jak směňovat zboží. A představte si, ono to fungovalo!

Friedrich A. Hayek, rakouský vědec, říkal struktuře, která takto funguje, spontánní řád. A měl k ní, panečku, velkou úctu. Je to úžasná struktura, každý jedinec interaguje s velkým množstvím jiných jedinců, a ti jej berou tu s větší či menší rezervou, porovnávají informace od něj s tím, co sami vnímají a zase dávají signál dalším. Tak nějak si představujeme, že funguje i mozek, nejsložitější organizovaná hmota, kterou známe. Z neuronu vyčnívá dlouhý axon, kterým se neuron dotýká dendritů dalších neuronů a předává jim vzruchy. Sám pak naslouchá vzruchům, které mu ostatní neurony našeptávají do jeho dendritů. Žádný neuron není nadřazen ostatním, žádná komise neuronů neřídí ty ostatní. A ta strašlivá chaotická změť funguje. Někdy, pravda, je to s tou funkcí slabší. Ale i mozek renčínovské figurky, která sedí na větvi a usilovně ji pod sebou řeže, je nesrovnatelně složitější než ten nejúžasnější počítač.

Vraťme se k těm axiomům. Máme je tu, máme stroj, který je v případě potřeby namixuje tak, aby se pomocí vzniklého koktejlu dal namodelovat dosud nemodelovatelný jev. A co vlastně zbude na lidi? Zkusme si zabásnit. Řekněme, že nějaký šťoura přijde na fenomén, který nepůjde matematicky namodelovat, i kdyby se axiomatický mixér zavařil. Z toho, co jsme do něj nasypali, už nic lepšího nevytvoří. A tak mu zkusíme přidat další axiom a zkusíme, co s tím udělá. My budeme tvůrci a na něm zůstane ta magořina.

Tak, teď jsem možná popudil matematické odborníky, ke kterým se v žádném případě nepočítám, a naopak vzbudil naději u humanistů, kteří si řeknou: to je príma, stačí přidat sem tam axiom a hned budeme schopni vytvořit matematický model estetična, morálky, práva, spravedlnosti a kdovíčeho ještě.

No tak do tohohle nejdu. To snad raději zapolemizuji s klasiky ohledně práce. Tu považovali za nejušlechtilejší činnost člověka a vymezovali ji dost fyzicky. Víte, co bych na ně vytáhl? Karlíku, Bedřichu, když integrování není myšlení, protože myslel pouze Newton, který vytvořil nástroj, dá se říci, že nepracuje ten, kdo obsluhuje obráběcí stroj, ale pracoval ten, kdo ho zkonstruoval?

Ale to bych si asi dal! Už vidím, jak na mne dopadá tvrdá pěst rozlíceného -náctiletého intelektuála. Tak se na to vybodnu a půjdu spát.