Grebeníčkův škleb

Miroslav Grebeníček prohlásil: "Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům." A snesla se na jeho hlavu vlna protestů různého kalibru. Vybral jsem si článek Karla Hvížďaly, autora vysoce erudovaného a člověka, jehož životní pouť je ještě o pět let delší než ta moje.

Ve svém článku s tím polemizuje a snaží se zamyslet nad tím, jak asi Jan Palach v té době uvažoval. Čekal jsem úvahu o tom, jak mladí lidé v tom opojném pražském jaru uvažovali, jaký šok utrpěli 21. srpna a co z něj vyvodili. Přece si to musí pamatovat! Místo toho čerpá z filmu dokumentaristky Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha. "Palach skutečně navštívil v létě roku 1968..  jako brigádník Sovětský svaz..., ale pokud skutečně před touto cestou koketoval se socialismem, tak právě tam pochopil, jaké nebezpečí nás kvůli tomu, čemu se tam říká socialismus, očekává."

Jaké koketování se socialismem? My všichni jsme v socialismu žili a brali jsme ho jako realitu. Realitu zpočátku přímo hrůznou, později mírně se zlepšující. Tu a tam jsme si poslechli bájné vyprávění šťastlivců, kteří vycestovali za železnou oponu, hlavně do Jugoslávie, a snili o zemích, ze kterých se smí cestovat do světa, kde se hraje a poslouchá báječná muzika. Pak nám spisovatelé z Dobříše řekli, že v těch zemích se také smí psát, vydávat a číst skoro cokoli, kultura není omezena betonovými mantinely cenzury a myšlenky se střetávají s myšlenkami v báječně volném ringu. A že by to tak mělo být i u nás. 

Uvnitř komunistické strany se vyskytla skupina nadšenců, kteří zapomněli na "slavné tradice" dělnického hnutí a otočili kormidlo k větší svobodě. Obrození komunisté byli vtipní a oslniví. "Bude možné žít třeba v cizích zemích?" "Nejen to, mladý muži, zanedlouho bude možno žít i u nás!" takto odpověděl Pavel Kohout(?) na jedné besedě se studenty. A všichni jsme tomu věřili.

Tedy až na malé výjimky. Našli se tací, kteří snili o podnikání, o tom, jak si člověk vydupe za země vlastní firmičku a je svým pánem, jak tu firmu zvelebuje a rozšiřuje. Nevěřím, že by Jan Palach měl takové ambice nebo by alespoň považoval soukromé podnikání za nějaký zvláštní přínos pro společnost. Vidím ho jako idealistu, povzneseného nad materiální pinožení. 

Samozřejmě vnímal děsivou tvář sovětského života stejně jako mnoho mých kamarádů a kolegů, kteří navštívili "Velkou zemi" a přinesli odtud spoustu historek, jejichž absurdností jsme se bavili, ale také se jich hrozili. Všichni jsme věděli, že touto cestou tedy ne. Ale věřili jsme, že naši "obrození" komunisté znají tu správnou cestu, že stačí nastolit svobodu slova a rázem se obchody zaplní úžasným zbožím, lidé k sobě budou slušní a laskaví a budou se jen těšit z toho, jak se naplňují ideály svobody a spravedlnosti.

Věřím, že Jan Palach byl ryzí idealista, který chtěl svým činem vyburcovat lidi k odporu vůči potupnému obsazení naší země cizími armádami. Že zavrhoval ty komunisty, kteří podpořili okupaci, je nesporné. O tom, zda odmítal komunistickou stranu jako takovou, je možno diskutovat. Netroufl bych si však připustit, že by odmítal socialismus. Reformní komunisty, alespoň podle mého názoru, neodsoudil za jejich myšlenky, nejvýše za jejich zradu.

A tak mám podezření, že výrokem Miroslava Grebeníčka se nám vyšklíbnul ďábel. Ten se šklebí nejvíce, když říká pravdu. A tu říká jen tehdy, když nás skrze ni raní.