Chvála zkrachovatelnosti

Nic nemá být tak velké, aby to nemohlo zbankrotovat - řekl otec kuponové privatizace  Dušan Tříska. Když si stát nemůže dovolit nechat kterýkoli podnik zkrachovat, pak je něco špatně.  

Bankrot obřího podniku je věc ošemetná. Tisíce dělníků a dalších zaměstnanců se ocitnou na dlažbě a na krku pečovatelského státu, který jim chtě nechtě vyplácí podporu v nezaměstnanosti. A nejde jen o zmíněného obra. Ten byl součástí mnoha odběratelsko-dodavatelských vztahů, kvůli výpadku jeho dodávek zkrachují další podniky, jiné zase nenajdou náhradního odběratele pro svou produkci a budou na tom bledě.

Stát z toho má pochopitelně hrůzu a raději podniku hodí záchranné lano, na které by menší podniky neměly šanci. 

Dlužno dodat, že nebudou zachráněni jen zaměstnanci, subdodavatelské a odběratelské firmy, ale i řada teplých míst ve správní radě či jinde v příslušných strukturách, kde sedí - hádejte kdo? - inu, demokraticky zvolení představitelé lidu. Ale politici, hlavně zákonodárci, mají i jiné možnosti jistých příjmů. Existuje uznávaná vrstva lobbistů, kteří “radí” politikům, jak vhodnými zákonnými úpravami pomoci kterým podnikům, přičemž uposlechnutí rady je patřičně honorováno. Je ještě řada dobrých důvodů, proč ten či onen podnik podpořit a z takového “chráněnečka” se pak stane obr, který prostě zkrachovat nesmí. Nakonec takový podnik může i svým patronům přerůst přes hlavu. Z některého se stane nadnárodní firma, která se uchýlí do některého z daňových rájů a stát, ze kterého vyrostla, s ní už mnoho nepořídí.

Byznys a politika

Politika je prostředkem vybalancování zájmů různých subjektů, tedy různých vrstev společnosti. Těchto subjektů se ujímají politické strany a za prosazování jejich zájmů získávají podporu ve volbách. 

Za raného kapitalismu získali velice silnou pozici vůči podnikatelům ti, kdo se hlásili k ochraně zaměstnanců, tedy hlavně dělníků v továrnách. Jejich “klientela” nebyla majetná, ale zato nesmírně početná. Vysoký počet hlasů dal dělnickým stranám velký vliv na politické scéně, a tak mohly prosadit podstatná omezení práv zaměstnavatelů. Podnikatelé byli nuceni akceptovat dělnické odbory, které vlastně mimo jiné legalizovaly porušení pracovních smluv stávkou, posléze i příslušné zákony omezily jejich možnosti ve formulaci pracovních smluv. Zákoník práce omezil možnosti zaměstnavatelů v disponování se svým majetkem.

Zaměstnavatelé, lidé zocelení nemilosrdným konkurenčním bojem,  se samozřejmě nestáhli do ulity, ve které by se jen pokoušeli přizpůsobit zhoršeným podmínkám. Naopak, snažili se všemožně o rozšíření manévrovacího prostoru jednáním s regulátory. K jednáním přistupovali, jak byli zvyklí, tedy tržně. Něco za něco, všimné sem, všimné tam. A to dalo základy tomu, čemu dnes říkáme propojení byznysu a politiky.

Jak “rozstřílet” nepohodlného obra

AT&T, telekomunikační gigant, který i ve svobodymyslném USA přesahoval rozumná měřítka. Nejenže provozoval veškeré telefonní ústředny, jejich místní okruhy i páteřní spojení mezi ústřednami, takže znemožnil jakoukoli konkurenci. Nejvíce popudil odbornou veřejnost tím, že i většina připojených telefonních přístrojů byla od firmy Western Electric, což byla “dceřinka” AT&T. Proti AT&T byl uplatněn Shermanův antitrustový zákon. Hlavním cílem bylo odštěpení zmíněné Western Electric od AT&T. 

Mocná firma však předložila alternativní návrh, a to rozdělení na regionální společnosti. Návrh byl přijat a AT&T byla rozdělena 1. ledna 1984. Jejích 22 koncernů bylo reformováno do sedmi nezávislých regionálních holdingových společností neboli RBOC - Baby Bells. Byly to: NYNEX, Bell Atlantic, BellSouth, Southwestern Bell Corp, U.S. West, Pacific Telesis a Ameritech.

Postupem času AT&T opět zmohutnělo, některé z Baby Bells získalo zpět, ale ztratilo monopol na dálkové spoje. Také si přišli na své výrobci telefonních přístrojů, kteří nyní dostali možnost uplatnění své produkce. Postupně se vynořila i konkurence v podobě nového typu komunikací, a to mobilní telefonie. Vcelku byla popsaná akce úspěšná, těžko však říci, do jaké míry se jí ve světě podařilo napodobit. 

Malá odbočka pro (ne)pamětníky

Dnes již vlastně značná část naší populace bere mobilní telefonii jako něco, co tu bylo odjakživa. Možná bude pro někoho zajímavé, že základy našich mobilních komunikací pocházejí od zmíněných Baby Bells. 

Nuže, dvě z nich, a to Bell Atlantic a U.S. West, založily společný podnik, který daly zaregistrovat v Nizozemsku jako Atlantic West, B.V. Tato společnost pak založila v tehdejším Československu podnik EuroTel, s.r.o. k 1. květnu 1991. EuroTel se měl čile k světu a velice rychle vybudoval mobilní síť s pokrytím vyžadovaném k udělení licence. A tak již v říjnu téhož roku byl uskutečněn slavnostní “first call” mezi tehdejší velvyslankyní USA v Československu Shirley Temple Black a československou velvyslankyní v USA Ritou Klímovou.

Co s bumbrlíčky?

V debatách o naší ekonomice zaznívají čím dál více nářky na to, že velká část zisků tuzemských poboček cizích či dokonce nadnárodních společností odplývá ve formě dividend do nedosažitelných dálek. Ozývají se různé návrhy, jak tomu učinit přítrž. Ti umírnění věří na rafinované regulace, radikálové by je prostě rovnou znárodnili. 

Znárodnění je i v současné bouřlivé době považováno za příliš radikální, a tak věřím, že minimálně v roce 2020 se ještě znárodňovat nebude. Místo radikálů se uplatní taktici. Pověstné české kutilství se projevuje i v návrzích regulačních opatření. 

Sám jsem byl vzdělán v oboru regulace technických systémů, tedy systémů složených z neživých prvků definovaných vlastností. Shledal jsem, že uregulovat takový systém, aby rychle a přesně reagoval na změny podmínek, není úplně jednoduché. Avšak regulace tak složitého systému, jako je lidské společenství, je samozřejmě problémem o několik řádů složitějším. Přesto jsou optimisté, kteří věří, že rafinovanými zásahy do našeho zapleveleného právního řádu lze docílit správného chování všech součástí společnosti.

Nechci brát nikomu víru v dobré pořízení, ale vykřesat ze sebe jiskru nadšení se mi nedaří.