Iluze dokonalosti...

Toužíme po dokonalosti. To je zkrátka fakt. Je to pochopitelné, racionálně odůvodnitelné, přesto nebezpečné. Stačí se zamyslet nad tím, jaký je dnes všeobecný ideál dokonalého muže. Měl by dobře vypadat, vyzařovat sex appeal a charisma, jeho bankovní konto by mělo být dostatečně tučné, auto dostatečně rychlé, milenecké schopnosti dostatečně kvalitní, vtip dostatečně odzbrojující, vědomosti dostatečně obsáhlé. Měl by být chápajícím a něžným manželem, obětavým a milujícím otcem... A tak by ženy mohly snít dál.

Aby můj pohled nebyl zkreslený, můžeme se na to podívat i z druhé stránky, z té mužské. Po čem muži touží? Po sexy bohyni s plným dekoltem, která s úsměvem na rtech bez problémů zvládne práci v domácnosti, výchovu dětí a láskyplnou péči o svého manžela; zároveň by měla být milá, věrná, tolerantní, pokud možno inteligentní, po všech stránkách vyhovující taktéž ve společném loži.

Nerada bych zde někoho haněla. Jsem si více než jistá, že je mnoho vyjímek, jejichž představa o dokonalém protějšku vypadá jinak. Výše uvedené popisy však souhlasí s tím, jací lidé jsou nám dnes a denně předkládáni v stupidních reklamách, trapných seriálech, kýčovitých filmech. Všichni jsou šťastní, bohatí a krásní, a tak podvědomě chceme totéž. Vliv médií na masy je v tomto případě naprosto zásadní. Začali jsme dávat na vzhled takovým způsobem, že to mnohdy překračuje meze lidského chápání. A odpoutáváme se od reality, když zapomínáme, že nejsme nadlidé a některé požadavky, kladené na moderního člověka, se navzájem vylučují - nemluvě o tom, že je prakticky nemožné se jim všem zavděčit. Zapomínáme, že mít své chyby znamená být normální lidskou bytostí. Jenže... Chyby se v této době nijak snadno neodpouštějí.

Každý z nás si občas odnáší to, že není dokonalý. Nevypadáme jako vystřiženi z magazínů, nemáme úžasné rodiny jako v reklamách, nemáme báječné domy a skvělá auta jako v hollywoodských filmech. A pokud máme, i tak nám chybí něco jiného. V tom to je - toužíme mít všechno, ale nemůžeme mít všechno.
Není snadné žít ve společnosti, kde (ačkoliv by člověk v demokratické zemi čekal něco jiného) je každá abnormalita "oceňována" udiveným pozdvihnutím obočí. Pokud v očích ostatních nejsme dokonalí, je to špatně. Pokud zdánlivě dokonalí jsme, lidé závidí, nebo jsou z nás deprimovaní a frustrovaní tak moc, že nevidí pod povrch - a teprve tam jsou negativa.

Právě ta iluze dokonalosti je neskutečná psychologická zbraň, která nás na první pohled nadřazuje nad ostatní. Pokud mám být konkrétní, jinak je přece v dnešní době nazíráno na dívku, která má bezvadného přítele, školu zvládá levou zadní, všechno umí, dobře vypadá, je oblíbená a zkrátka si užívá života plnými doušky, než na dívku nezadanou, introvertní, vyřazenou z kolektivu, dobrou "jen" na něco, zato s problémy se sebou samotnou, s rodinou. Je to dobře?
Jinými slovy, kdo dnes neumí všechno, neumí nic. Kdo není dokonalý, je špatný. Neříkejte, že neexistuje nic mezi tím.
Společnost nás zkrátka automaticky nutí vyzdvihovat ty dokonalé jedince - a slabšími opovrhovat, bez šance na to, aby i oni předvedli své silné stránky, bez hlubšího pohledu do těch, kdo jsou "výš".
Zajímalo by mě však, co budeme dělat, až každý z nás bude "přinucen" být nadčlověkem. Co bude ideálem potom?

Závěrem bych ráda citovala Bohumila Hrabala: "Ti, kdo jsou zdánlivě poslední, jsou u mě ti první". A dodávám: Možná nejen u mě. Nenechte se totiž zmýlit - iluze dokonalosti neplatí na všechny.