A co děti? Mají si kde hrát?

Když jsem byla školou povinná, internet a počítače ještě nebyly tak rozšířené, PlayStation a GameBoy měli jen někteří a největším zdrojem zábavy pro nás tak bylo chození ven s ostatními dětmi. 

Moje devítileté brýlaté já se vydávalo na průzkumy sídliště vybaveno klíči od domu, pověšenými na krku. Občas jsem s kamarády jezdívala na ‚kolečkáčích‘ nebo na skládací koloběžce, jindy jsme založili fiktivní detektivní kancelář, stavěli bunkr ve křoví, lezli všude možně, hráli ‚na schovku‘, anebo na babu. Úplně nejraději ze všeho jsme ale sportovali, a protože hned za popelnicemi vedle našeho domu byl škvárový plácek s brankami, hráli jsme každý den fotbal.

Starší byli v týmech s mladšími, hráli kluci i holky dohromady, nikdo to neřešil. Míč jsme byli schopní prohánět až do setmění, nebo alespoň do chvíle, kdy se někde otevřelo okno či balkónové dveře a ozvalo se hlasité: „Honzo (Nikolo/Žaneto/Lukáši, atd.), okamžitě domů, je večeře!“
A tak jsme se rozešli do svých domovů a další den po škole se hrálo zase. Takhle jsme trávili jarní, letní a podzimní dny na starém maloměstském sídláku.

Jednoho dne naše branky zmizely a našli jsme je rozřezané a položené v trávě za hřištěm. Nechápali jsme to, proč by nám to někdo dělal?
Viník se ukázal zanedlouho. Postarší a bezdětný manželský pár už nehodlal tolerovat občasné bouchání míče o zeď domu a vyřešil to po svém. Pryč s brankami a pryč s těmi fakany!
Starší kluci z naší party si ale nechtěli svůj plácek nechat vzít. Trubky od branky vzali, znovu svařili, dali na původní místo a fotbalové mače mohly na nějaký čas pokračovat.

Po pár týdnech se však branky ztratily zase a tentokrát definitivně. Nedalo se nic dělat, nahradili jsme je batohy a mikinami, jenže… už to zkrátka nebylo ono. Sousedé navíc nadávali pokaždé, když jsme trefili zeď jejich bytovky, a tak jsme se jich začali bát a po nějaké době jsme se ze škvárového hřiště vytratili úplně. „Kde teď budeme hrát?“ říkali jsme si. Opravdové fotbalové hřiště bylo na druhé straně města, navíc se na něj nesmělo, protože bylo určeno pouze fotbalistům. Nově postavené oplocené ‚víceúčelové sportovní areály‘ byly sice krásné – ale zcela nepochopitelně zamčené.
S fotbalem jsme tedy skončili…

O pár let později se na náš škvárový plácek vydaly bagry a přetvořily jej na moderní dětské hřiště podle směrnic Evropské unie. Na místě, kde jsme kdysi sváděli ty nejnapínavější zápasy, se objevila divná houpačka a nesmyslný točící se paskvil, oboje samozřejmě naprosto vyhovující bezpečnostním normám. Též bylo postaveno pískoviště a dvě lavičky. Hřiště se oplotilo a nadto přibyla tabule s otevírací dobou a návštěvním řádem.
Otevírací doba a návštěvní řád. Vážně.

Kdykoliv teď přijedu do Čáslavi a podívám se na nové hřiště, je mi z toho smutno. Chápu, že maminky s malými dětmi potřebují nějaké místo, kde si popovídají s kamarádkami a jejich ratolesti se zatím vyblbnou, jenže nikdo už nepomyslel na děti, kterým nejsou dva roky, nechtějí se houpat a stavět bábovičky.
Nikdo se nás tehdy nezastal a neřekl: „Když tu děcka hrají každý den, tak sem dejte sítě, ať nekopou do baráku, a nechte je. Aspoň se nikde neflákají a nedělají bordel!“.
Nikdo to prostě neřešil - a tak jsme skončili u počítačů.