Zaměstnavatelé všech velikostí i vy máte svoje ...

základní lidská práva. K základním lidským právům patří, na základě ust. čl. 11 odst. 4) Listiny základních práv a svobod, právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Uvedené právo je garantováno textem, který říká, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za úplatu.

Vlastnické právo se skládá ze čtyř relativně samostatných práv. Z práva věc vlastnit, práva věc užívat, práva nakládat s věcí a z práva brát užitky věci.

Pokud tedy mluvíme o nuceném omezení vlastnického práva – pak k němu dochází vždy, když je omezován výkon kteréhokoliv z uvedených čtyř práv.

To je jeden z výchozích poznatků pro další text.

Druhý je pak poznatek, z něhož vyplývá, že veškerý majetek je ve své podstatě soukromým majetkem nějakého člověka. Zde nemluvím ani tak o lidech jako takových, ani o lidech podnikajících na základě živnostenského zákona. Tam je situace naprosto jasná. Jde o fyzické osoby, které vlastní určitý majetek.

Problém může nastat u osob právnických. U nich se vytvořila jakási představa samostatných subjektů vybavených schopností vlastního volního jednání do té míry, že jsou dokonce samy schopny zbavit se nepohodlných zaměstnanců. (Hurdík J., Právnické osoby a jejich typologie, Praha, C.H.Beck, 2003, str. 57).

Jinak řečeno. Právnické osoby chápeme jako zcela samostatné a na člověkovi nezávislé subjekty. A to je jeden z velkých problémů a omylů naší současné doby.

Právnické osoby nejsou samostatný, objektivně (tedy nezávisle na vůli člověka) existující subjekt.

Vznikají výhradně na základě rozhodnutí člověka. Rovněž tak jednat mohou jen tak, že jejich jménem jedná člověk.

Nejde tedy o samostatný, na člověkovi nezávislý a schopností vlastního volního jednání vybavený subjekt práv. Jde jen o představu člověka přenesenou na papír.

Člověk tedy právnickou osobu stvoří. Ze zákona musí do jejího začátku vložit nějaký svůj majetek. Člověk tedy právnickou osobu vlastní. Ať již jako jediný vlastník, nebo jako spoluvlastník v podobě společníka, akcionáře, družstevníka atd.

Vlastnický vztah je pak vyjádřen právem rozhodovat o tom, co a jak bude daná právnická osoba dělat. Jen společníci, akcionáři, družstevníci atd. mají právo rozhodovat o právnické osobě jako takové, o tom, kdo ji bude řídit a o tom, jak bude fungovat. Vlastníci rozhodují o základních věcech a vše ostatní, co se v právnické osobě děje je jen rozpracováním základních dispozic daných vlastníky a zákonem a může se to dít jen v mezích těchto dispozic.

To znamená, že jsou-li lidé vlastníky (spoluvlastníky) právnické osoby, jakou také vlastníky (spoluvlastníky) veškerého jejího majetku.

Z toho vyplývá, že i majetek právnických osob je majetkem soukromým. I vlastníci právnických osob mají tedy základní lidské právo na nedotknutelnost svého soukromého vlastnictví a na jeho vyvlastnění nebo nucené omezení jeho výkonu jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za úplatu.

Vyřešil jsem tedy (alespoň doufám) otázku majetku a tím i možností zasahování do výkonu vlastnických práv.

Podívejme se z tohoto pohledu na snahu omezit výkon vlastnických práv tím, že existuje zákaz sledování zaměstnanců zaměstnavatelem a sledování jejich soukromé pošty a telefonů.

Můj předchozí blog byl sice o něčem jiném, ale většina diskutujících se bavila jen o možnosti sledování pošty (elektronické) a telefonů. Pro zkrácení budu používat jen termín „pošta“.

K tomu bych chtěl poznamenat, že je rozdíl mezi odesíláním pošty a jejím přijímáním.

Odesílání pošty mohu zcela ovlivnit. S přijímáním pošty je to již složitější, ale i v tomto případě mohu všem známým oznámit, že v pracovní době soukromou poštu nepřijímám a ani nečtu.

To je jen moje vůle.

Dále je potřeba rozlišit pracovní dobu a dobu přestávek v práci.

Nemalou roli hraje i rozdíl mezi zněním zákona a běžnou praxí.

Významnou roli hraje i fakt, že na blog reagovali lidé z kanceláří. Jsou zaměstnavatelé, kteří zaměstnancům nedovolí brát si mobily na pracoviště, a pokut takový zaměstnanec nepracuje v kanceláři, nebo nepotřebuje PC k výkonu svého povolání (typicky dělníci obsluhující výrobní stroje), pak nemá k takové poště v pracovní době vůbec žádný přístup. A o těchto zaměstnancích nikdo z diskutujících neuvažoval.

Takže z tohoto pohledu jde i o základní lidské právo na rovnost práv.

Zaměstnanci, kteří nemají přístup k firemním počítačům nebo telefonům jsou tedy ve srovnání s těmi, kteří k počítačům nebo telefonům přístup mají, zcela evidentně diskriminováni. I to je důvod, který mluví proti zákazu sledování pošty, protože zákaz sledování soukromé pošty je přiznáním práva soukromou poštu v pracovní době přijímat a odesílat. A takové právo zcela jistě všichni zaměstnanci nemají.

Ale abych se vrátil k původnímu záměru. K výkladu zákazu sledování soukromé pošty.

Můžeme diskutovat o zákazu sledovat přijímanou soukromou poštu. Zde bych se přiklonil k tomu, že tu zaměstnavatel kontrolovat nesmí, ale s výhradou.

Pokud zaměstnanec přijímá poštu prostřednictvím svého soukromého majetku (např. telefonu), pak se celá záležitost zužuje na otázku čtení pošty v pracovní době, nebo v době přestávek v práci. Pokud jde o čtení pošty v pracovní době, pak jde zcela jistě o porušení pracovní kázně, protože v pracovní době musí zaměstnanec vykonávat jen činnosti dohodnuté v pracovní smlouvě. A pochybuji, že by někdo měl v pracovní smlouvě napsáno, že si má vyřizovat svoje soukromé záležitosti.

Pokud jde o přijímání pošty v době přestávek v práci, pak nic proti tomu.

Pokud jde o přijímání pošty s využitím majetku zaměstnavatele, pak zde platí § 316 odst. 1) zákoníku práce, kde je pro zaměstnance obsažen zákaz užívat výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele pro svoji osobní potřebu.

Pokud si chci přečíst poštu, která mi přišla na služební PC, pak používám pracovního prostředku zaměstnavatele k osobní potřebě a porušuji tak uvedené ustanovení ZP.

Na základě tohoto ustanovení se pak dá dovodit, že jakékoliv čtení pošty na služebním PC je bez souhlasu zaměstnavatele zakázáno a tudíž pro zaměstnance zcela nemožné.

Proto by měla být soukromá pošta zaslaná na služební PC jen ztrátou času a ztrátou šance něco sdělit, protože zaměstnanec si ji ani přečíst nesmí.

To je o přijímané poště.

Pokud jde o poštu odesílanou. Tam je situace obdobná.

Pokud bude zaměstnanec odesílat poštu ze svého soukromého majetku v době přestávky v práci, pak nelze nic namítat.

Pokud bude poštu odesílat v pracovní době, pak i v tomto případě jde nesporně o porušení pracovní kázně.

Pokud však jde o odesílání pošty za pomoci služebního majetku bez souhlasu zaměstnavatele, pak jde o porušení ust. § 316 odst. 1) ZP a porušení pracovní kázně, protože i v tomto případě jde o vyřizování si soukromých záležitostí v době, kdy má zaměstnanec vykonávat jen činnosti podle pracovní smlouvy a navíc zaměstnanec v tomto případě využívá pracovních prostředků zaměstnavatele pro osobní potřebu.

Pokud by chtěl někdo argumentovat odkazem na ust. § 316 odst. 2) ZP, pak tam obsažený zákaz sledování pošty zaměstnanců je nejen v rozporu s pracovní smlouvou jako takovou, protože znemožňuje zaměstnavatelovi kontrolovat, jak zaměstnanec plní podmínky pracovní smlouvy, ale je i v rozporu se základním lidským právem na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, protože umožňuje zaměstnanci (tedy osobě odlišné od vlastníka), rozhodovat o tom, jak bude naloženo s cizím soukromým majetkem a to bez ohledu na vůli vlastníka věci.

Jde tedy o omezení výkonu vlastnických práv. Konkrétně práva nakládat s věcí. Vlastník věci je omezen v právu rozhodovat o nakládání s věcí a toto právo je přiznáno osobě cizí.

Jde o omezení výkonu vlastnického práva na základě zákona. Jde tedy o nucené omezení výkonu vlastnických práv. Jde sice o nucené omezení na základě zákona, ale nikoliv ve veřejném, ale v čistě soukromém zájmu a v případě, že jde o případ, kdy zaměstnanec soukromou poštu odesílá, pak jde o omezení nejen bez nároku na úhradu takového omezení, ale navíc s povinností hradit cenu služby jejímu poskytovatelovi.

Jde tedy o nucené omezení výkonu vlastnického práva v soukromém zájmu a nejen bez nároku na úhradu takového omezení ale i s povinností platit za toto omezení. A to je v rozporu s právem na nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Takže. Pokud ÚOOÚ bude něco namítat, pak bych argumentoval tím, že mne nezajímá soukromí zaměstnance, ale že jen kontroluji, jak dodržuje podmínky pracovní smlouvy a zákaz obsažený v ust. § 316 odst. 1) ZP a to nelze, aniž bych si poštu prohlédl. Protože jen tak mohu zjistit, zda zaměstnanec vykonává činnosti podle pracovní smlouvy nebo činnosti jiné stejně, jako bez toho nemohu posoudit, zda náhodou zaměstnanec nevyužívá mých pracovních prostředků k osobním účelům a dokonce nemohu zjistit ani to, zda mne zaměstnanec nepoškozuje. Škoda v tomto případě vzniká v důsledku povinnosti zaměstnavatele platit za služby při vyřizování si soukromých záležitostí zaměstnancem.

A pokud by takové vysvětlení pracovníkům ÚOOÚ nestačilo a trvali by na postihu, pak bych se bránil pomocí povolených opravných prostředků nejen s výše uvedenou argumentací, ale hlavně s důrazem na to, že ust. § 316 odst. 2) je v rozporu s ust. čl. 11 odst. 4 Listiny, protože mne, jako vlastníka nuceně omezuje v rozhodování o tom, jak bude s věcí v mém vlastnictví naloženo a to v soukromém zájmu zaměstnance a navíc bez nároku na úhradu takového omezení. Dále bych zřejmě argumentoval i tím, že uvedené ustanovení ZP je i v rozporu s čl. 1 Litiny, protože představuje diskriminaci zaměstnanců u výrobního pásu, protože těm zákon právo na vyřizování si soukromé pošty v pracovní době nepřiznává.

A protože Listina je na základě čl. 3 Ústavy součástí našeho ústavního pořádku, pak platí, že ustanovení zákona nesmí odporovat ustanovení ústavního zákona. Proto bych šel do sporu s tím, že bych se hájil nejen svým základním lidským právem, ale navrhoval bych i zrušení uvedeného ustanovení ZP pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.

Nedomnívám se, že by takovou argumentaci, pokud by se případ dostal až k němu, Ústavní soud odmítl.

Pokud jde o ostatní diskusi k mému předchozímu blogu. Nepsal jsem o přestávkách v práci, ale o pracovní době.

A nepsal jsem ani tak o telefonech a elektronické poště, jako o zákazu narušovat soukromí zaměstnance jeho otevřeným nebo skrytým sledováním. To je o zákazu sledování i činností, které s telefonem nebo poštou nesouvisí.

Jinak je možné stručně shrnout.

I tento problém je jen důkazem o bezkoncepčnosti a nelogičnosti tvorby našich právních norem. Nemohu se ubránit dojmu, že naše právní normy jsou tvořeny tak, že si někdo usmyslí, že by něco mělo být zákonem a to se pak schválí zcela bez vazby na jiné právní normy, bez jakékoliv právnické logiky a vazby na skutečné možnosti životních projevů člověka.

Je tedy na nás, obyčejných lidech, abychom tento stav změnili. Možnosti máme – jde o obranu proti rozhodnutím státních orgánů, která sice vycházejí ze zákona, ale odporují jiným ustanovením téhož nebo jiného zákona nebo dokonce ústavního zákona. Obrana je možná formou opravných prostředků až k Ústavnímu soudu. K němu i s návrhem na zrušení ustanovení zákona, které odporuje ústavnímu pořádku.

Takovou možnost má každý z nás – ale o tom někdy příště.