Zákonitosti vývoje

Druhá světová válka a kdo za ni může. Aneb. Hitler nebyl mimozemšťan. Blíží se 65. výročí ukončení dosud nejhorší války v dějinách lidstva. Zdá se proto vhodné zamyslet se nad příčinami jejího vzniku z poněkud jiného hlediska, než z jakého byly posuzovány doposud.

V minulém blogu jsem naznačil možnou souvislost mezi revolucí v Rusku a událostmi v Německu po první světové válce.

Abych vysvětlil svůj přístup k hledání příčin vzniku Druhé světové války, považuji za nutné opět upozornit na to, že dějiny chápu jako nepřetržitý sled na sebe navazujících a vzájemně se podmiňujících dějů ovlivňovaných především touhami, myšlením a jednáním lidí. To znamená, že hledám souvislosti a vysvětlení jednotlivých jevů s ohledem na to, kdo a co sledoval tím, co dělal. Vliv přírodních jevů ponechávám zcela stranou.

Krom toho. Než mne začnete obviňovat, že prezentuji to, co mne naučili na VUMLu, chci vás ujistit, že VUML jsem nestudoval. Jako důkaz uvádím, že jsem v jiném blogu dospěl k závěru, že Marxovy předpovědi o již existující možnosti zániku kapitalismu a vedoucí síle dělnické třídy v tomto procesu jsou chybné. Viz. můj blog nazvaný Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Něco takového se ve VUMLu určitě neučilo.

Můj přístup lze vyjádřit těmito slovy O. Weinbergera. „Zařazení idejí, životních forem a metod do světa nepřítele je zjevně na překážku možnosti, abychom se pro vlastní účely mohli učit ze zkušeností lidí definovaných jako nepřátelé a těžili z toho. Orientace na nepřítele zabraňuje kritice chyb a omylů ve vlastních řadách. ... Naproti tomu transcendovat myšlení přítel – nepřítel aktivuje proces učení a vede k rozvoji nových idejí. Bez svobodné kritiky není pokroku. Svobodná kritika se však nesnáší s pojmem přítel – nepřítel. ... Věda a filosofické zkoumání vyžadují pohyblivost ducha: spíše postoje hledání, nežli přesvědčení, že vlastním konečné vědění. Týká se to přirozeně společenských věd, a s nimi také právní filosofie. Ten, kdo čestně hledá, se musí osvobodit od myšlení přítel – nepřítel. (Weinberger O., Filosofie, právo, morálka, MU Brno 1993, str. 79)

Nyní k vlastnímu tématu.

Uvedené chápání dějin pak pro mne znamená začít konstatováním, že Hitler nebyl mimozemšťan, který na naši planetu přiletěl z jiného světa a měl již zcela jasně utvořené vlastní názory, a že v době, kdy začal ovlivňovat lidské dějiny, nebyla lidská společnost neorganizovanou smečkou lidí.

Naopak. Hitler vyrůstal na této planetě a vyrůstal uprostřed organizované lidské společnosti. Proto i on, stejně jako jiní lidé, od narození podléhal výchově a vlivům konkrétní lidské společnosti.

Na jeho výchovu měl velmi významný vliv fakt, že vyrůstal v selském a katolickém prostředí. To v něm vyvolalo velkou úctu k půdě jako základnímu prostředku obživy lidí. Půda byla Hospodinem dána lidem, aby na ní hospodařili. Proto nenáviděl ty, kteří s ní „kšeftovali“.

Vyrůstal v prostředí přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve společnosti, v níž přežívali silné protižidovské nálady. Silný vliv na jeho myšlení měly i Marxovým učením ovlivněné události v Německu těsně po První světové válce, které měly za následek, podle něj, i porážku a utrpení jeho národa.

Velký vliv na něj měla i teorie o nadřazenosti určitých lidských ras stejně, jako bída a utrpení obyčejných lidí, které i on osobně zažil a velmi silně vnímal. Odtud pramení zejména jeho pocit nadřazenosti určitých lidských ras a velmi silné sociální cítění. Pro úplnost. Jeho pojem „Árijská rasa“ se nevztahoval jenom na Němce, ale v minulosti např. na antické Řeky a ostatní národy, které ve své době dokázaly nad jinými národy vyniknout.

V neposlední řadě je nutné zmínit i fakt, že za jednu z příčin porážky a ponížení Německa v První světové válce viděl v kolektivním řízení společnosti. Tento fakt se pak projevil v jeho odmítání kolektivního způsobu řízení, v němž se, podle něj, přijímají i ta nejzávažnější rozhodnutí bez odpovědnosti konkrétních osob za jejich případný negativní dopad na národ. Proto stanovil jako jediný správný způsob řízení lidské společnosti řízení vůdcem. Tedy jediným člověkem s absolutní mocí ale i s absolutní odpovědností za svoje rozhodnutí. Absolutní odpovědnost v jeho podání znamenala smrt.

Je tedy, mimo jiné, jasné, že Hitler od samého počátku věděl, že pokud nesplní sliby, které dá svému národu, pak musí zemřít. S tímto vědomím pak šel do politiky a do všeho, co se pod jeho vedením dělo.

Pro úplnost. Z tohoto pohledu pak jeho sebevražda není útěkem před spravedlností vítězných mocností, ale do důsledku dotaženým jeho pojetím vztahu absolutních pravomocí vůdce a jeho absolutní odpovědnosti.

Potud velmi stručně Hitler jako člověk, který vyrůstal v lidské společnosti.

Národní aspekty Hitlerova vzestupu.

Nyní Hitler jako člověk, který žil v organizované lidské společnosti, v níž fungovala určitá pravidla jejího řízení včetně mocenských nástrojů, jejichž účelem bylo prosazovat zájmy těch, kteří v dané společnosti vládli.

V Rusku byl učiněn pokus o řízení společnosti bez soukromého vlastnictví. To bylo velmi vážné ohrožení pro všechny, kteří majetek vlastnili a to nejen v Rusku, ale i v ostatním světě. Je proto logické, že se soukromí vlastníci cítili ohroženi a snažili se o odstranění tohoto způsobu řízení lidské společnosti.

Nepomohla přímá intervence 14 zemí. Nepomohla podpora domácímu odporu. V obou případech mladý a průmyslově značně zaostalý stát dokázal odolat daleko mocnějším a lépe vyzbrojeným vojskům. Proč? Jak to bylo možné? Jediné vysvětlení je v člověkovi. Byl to člověk. Obyčejný člověk, který s nasazením vlastního života a bez ohledu na svoje utrpení urputně bránil sen o rovnoprávném postavení lidí. O společnosti bez bezuzdného vykořisťování a ponižování nemajetných. Pro úplnost je však nutné podotknout, že v té době tento člověk ještě nevěděl nic o stalinistickém způsobu vládnutí.

Přesto nebo právě proto dokázal ubránit svůj sen o svobodě a důstojnosti. A v době, kdy se stále více ukazovalo, že mocní tehdejšího světa nedokážou nad ním zvítězit, se začal v Německu ozývat člověk, který dával postupně najevo svoje výše uvedené názory. Z počátku proti němu nikdo z mocných nezasáhl, ale lze zcela jistě předpokládat, že ho se stále větším zájmem sledovali.

Hitlerova troufalost rostla, až se pokusil o státní převrat. Ten byl fungující státní mocí potlačen a organizace, které před tím Hitler založil, byly zakázány a byl jim zabaven majetek. On sám, byl souzen a odsouzen k šesti letům vězení. Není podstatné, zda to bylo o půl či rok více nebo méně. Podstatné je to, že byl odsouzen mocenskými orgány tehdejší doby, a že nebyl odsouzen ani k trestu smrti, ani k doživotnímu, ani dlouhodobému vězení.

Trest, který obdržel za pokus, za který se dávají podstatně tvrdší tresty, o čemsi svědčí.

Další významnou skutečností je fakt, že byl odsouzen s možností předčasného propuštění a toho také dosáhl. Nebyl však propuštěn za dobré chování. Byl propuštěn po té, co svoje názory a představy sepsal do knihy, kterou nazval Mein Kampf. V této knize bylo napsáno to, že je nutné zabránit míšení árijské krve s krví neárijskou. Bylo tam však také napsáno, že je nutné zajistit budoucnost Německého národa a to nikoliv dovozem surovin, ale obsazením nových území a to území na východě v Rusku.

Obsazování nových území, to je válka a válka předpokládá zbrojení a zbrojení, to je práce a přidají-li se k tomu i další fakta, pak bylo jasné, že pokud bude tomuto člověkovi dovoleno svoje názory prosadit, pak bude mít Německý národ a zejména jeho mocní zajištěnou prosperitu a blahobyt.

Proč tedy tomuto člověkovi neumožnit realizovat jeho představy?

Byl tedy propuštěn. Propuštěn byl na základě rozhodnutí mocných tehdejší doby. Bylo mu umožněno obnovit NSDAP a SA a byla mu umožněna i politická kariéra až po získání vedoucí pozice ve státě.

Hitler si nemusel svoje vedoucí místo vybojovat. On mohl využít zákonných a tedy demokratických metod a to za pečlivého dohledu a tím vlastně i se souhlasem tehdejších mocných.

Člověk, který napsal a netajil se tím, že bude vraždit lidi. Ba co víc. Že bude vyvražďovat celé národy, mohl dosáhnout na nejvyšší post ve státě zákonnou cestou. To nebyla náhoda a ani jen jeho um. To byla otevřená podpora mocných tehdejší doby.

Potud tedy ve stručnosti několik slov o aspektech vzestupu A. Hitlera z pohledu národního.

Nyní je na čase přidat několik slov o aspektech vzestupu A. Hitlera z hlediska mezinárodního.

To je však na samostatný blog. Kromě toho. Předpokládám, že i výše uvedená fakta znamenají docela zásadní změnu ve výkladu příčin vzniku Druhé světové války.

Pokračování tohoto výkladu pak, podle mne, přinese ještě závažnější zjištění. Zdá se být proto moudré poskytnout čtenářům alespoň krátký čas na to, aby si připustili, že Druhá světová válka nebyla jen záležitostí jednoho šílence, ale že se na jejím vzniku a jí přinesených hrůzách aktivně podíleli i jiní.

Takže zcela výjimečně. Pokračování příští týden (3. 5.) ve stejnou dobu.

A pokud mne i přes výše uvedené chcete obvinit z toho, že píšu o hodných komunistech a zlých kapitalistech, pak vás ujišťuji, že o tom to opravdu není. A není to ani o opaku, tedy o hodných kapitalistech a zlých komunistech.

Je to o zlu a nespravedlnosti v lidské společnosti a o tom, kdo je páchá. Je to o člověku jako jednomu z mnoha živočišných druhů na této planetě, protože zlo a nespravedlnost se v lidské společnosti objevily dávno před tím, než se v ní začali vyskytovat různí „isté“.

Domnívám se totiž, že pokud chceme opravdu najít příčiny zla a nespravedlnosti páchané v lidské společnosti, nemůžeme je hledat v podmínkách dnešní doby. Musíme je hledat tam, kde jsou jejich zárodky. Tedy v dávné minulosti. A k tomu je nutné, jako základní krok, naučit se vidět lidskou společnost a dění v ní bez zkreslení, které jí dává používání různých „istických“ přípon.

Lidské dějiny tvoří výhradně člověk (přírodní katastrofy v tomto případě vynechávám). Tvoří je svým jednáním a jeho jednání je ovlivněno tím, co chce a tím, po čem touží.

Různé soubory názorů, kterými svoje jednání zdůvodňuje pak vznikají jako přímá reakce na nesnesitelné podmínky života, které určití jedinci lidského rodu vytvořili jiným lidem. Prvotním cílem těchto souborů názorů je stanovení pravidel sociálně spravedlivějšího způsobu řízení lidské společnosti. Smůlou všech takto dosud vzniklých souborů názorů (alespoň těch, které se výrazně uplatnily v naší oblasti) je to, že postupem doby byly určitými jedinci lidského rodu zneužity k tomu, aby posloužily jako zdůvodnění a ospravedlnění sobeckých a s potřebami lidí jako živočišného druhu nijak nesouvisejících cílů.