Zákonitosti vývoje - kapitalismus první poloviny 20. století

V minulém blogu jsem slíbil, že se pokusím vyložit kapitalismus podle zákonitostí, které jsem použil pro výklad předcházejících společensko-ekonomických formací.

Pro můj výklad dějin je nutné vycházet z toho, že lidská společnost v době kapitalismu dospěla do stadia, kdy si základna, tedy ekonomika, konkrétně průmyslová výroba a s ní spojená poměrně vysoká produktivita práce, vyžádala zajišťování surovin a odbytu z území překračujících území jednoho státu.

Kapitalismus tak v porovnání s předchozími společensko-ekonomickými formacemi zaznamenal v ekonomice jednu velkou změnu. Pro ekonomiku již území jednoho státu nepostačovalo. To se nutně muselo projevit i v politice.

Zatímco počátek kapitalismu vycházel ze stavu dosaženého v předchozích obdobích, jeho pokračování je pak spojeno s vývozem kapitálu. Šlo o zcela zásadní změnu v ekonomice, která se nutně musela projevit i v politice.

Počátky kapitalismu, to jsou silné jednotné státy, umožňující rozvoj průmyslu a zajišťující kapitálu dostatek surovin i odbytu v obsazených územích. Tak tomu bylo např. v případě Francie a Anglie.

Zcela jiná pozice však existovala v Německu. To bylo ještě počátkem devatenáctého století roztříštěno do řady malých panství. Nebylo tedy jednotným a silným státem, který by byl schopen obsazovat nová území a vytvářet tak potřebné podmínky pro rozvoj průmyslu.

Tak se stalo, že roztříštěné a průmyslově zaostalé Německo, které začalo zavádět průmyslovou výrobu později než ostatní státy, bylo bez potřebného zázemí. Opožděný rozvoj průmyslu měl východu v tom, že bylo možné zavádět nejnovější stroje a technologie a nevýhodu v tom, že bylo nutné nejprve překonat svoji roztříštěnost. Nejnovější stroje a technologie vytvořily prostor pro to, aby se Německo stalo nejrychleji se rozvíjejícím státem v Evropě v devatenáctém století.

To mu umožnilo poměrně rychle sjednotit jednotlivá panství do velkého a silného státního celku. Problém však byl v tom, že v době, kdy došlo ke sjednocení Nděmecka, byl svět téměř rozdělen a chtěl-li se německý kapitál dál rozvíjet, musel si vytvořit pro to podmínky.

V té době existovala jen jedna jediná cesta, jak toho dosáhnout. Válka.

Tak došlo k První světové válce. Jejím cílem bylo vytvořit lepší podmínky pro rozvoj německého průmyslu a tedy Německa jako takového.

Jaký však byl výsledek?

Ten byl přesně opačný. Místo toho, aby Německo získalo možnost dále se průmyslově rozvíjet, bylo poraženo a donuceno omezit svoji průmyslovou výrobu. To spolu s dalšími omezeními vyvolalo obrovskou bídu celého národa. A tak se původně snad dobrá myšlenka – oslabit průmyslovou sílu Německa a tím pak i nebezpečí jeho vojenské síly – změnila v přesný opak – v podnět k ještě usilovnější snaze získat to, co se nepovedlo minule – vytvořit podmínky pro rozvoj vlastního kapitálu. Nebylo možné si myslet, že se německý kapitál smíří s tím, že bude na světových trzích jen paběrkovat.

První světová válka byla v době, kdy již hranice jednoho státu přestaly ekonomice postačovat a svět byl relativně rozdělen. Chtěl-li si tedy německý kapitál vytvořit lepší podmínky pro další rozvoj, musel se pokusit oslabit a nebo ovládnout jiné státy a jejich území.

Tak se První světová válka stala nejen bojem o nová území a nové možnosti rozvoje. Byla i bojem o vedoucí postavení v tehdejším světě. Byla konfliktem, který lze, z pohledu objektivních zákonitostí vývoje, srovnat se stoletou válkou v otrokářském Římě nebo se sjednocováním feudálních států pod centrální vládu.

Chybou bylo, že se válčilo jen mezi evropskými státy. Zatímco se Evropa ničila ve vzájemných bojích, za mořem jí, bez povšimnutí, vyrůstal velký konkurent. Ten si zatím ještě vystačil s vlastním územím, ale v důsledku objektivních faktorů se rozvíjel velmi rychlým tempem a bylo jen otázkou času, kdy se i on přihlásí o svůj podíl na světovém obchodu. To jen malé odbočení.

Opakuji. Důsledkem První světové války a restriktivních opatření nadiktovaných Německu vítěznými mocnostmi byla nesmírná bída a utrpení celého německého národa.

Tak se stalo to, co se muselo stát. Stejně jako v předchozích společensko-ekonomických formacích, i v této se, v reakci na nesmírné utrpení obyčejného lidu, objevil člověk, který si byl schopen tuto bídu a nespravedlnost uvědomit a zareagovat na ně.

Tím člověkem byl A. Hitler. I on, stejně jako jiní před ním, vypracoval teorii jak zlepšit utrpení a bídu utlačovaného lidu. Jediná odlišnost, která ve srovnání s předchozími společensko-ekonomickými formacemi existovala, byla ta, že nešlo o utrpení obyčejných lidí jako takových, ale že šlo o utrpení jednoho národa. Tak se nově vypracovaná teorie o lepším řízení věcí veřejných stala teorií, která měla zlepšit postavení národa – stala se teorií nacionální. V předchozích dobách šlo o teorie, jejichž cílem bylo zlepšit bídné postavení jen obyčejných chudých lidí bez ohledu na národnost – šlo tedy o teorie internacionální.

Důsledkem bylo, že předchozí teorie jsou použitelné mezinárodně, zatímco teorie reagující na neutěšené poměry Německého národa byla použitelná jen pro Německo.

Nebylo divu, že člověk, který tuto teorii vypracoval, získal ve svém národě velmi rychle oblibu. Vždyť sliboval rozvoj průmyslu, získávání nových území a osvobození od těch, kteří německému národu údajně bránili v lepším životě.

Tak v Evropě opět rostlo napětí. Odpět došlo k ozbrojenému střetu a opět se opakovalo to, co se dělo ve válce předchozí. Evropa se ničila ve vzájemných bojích. A USA v relativním klidu, bez přímých dopadů válečného konfliktu na svoje území a s využitím dodávek pro obě válčící strany, dále ekonomicky sílily, až se staly vedoucí silou ve světě.

Tak v průběhu první poloviny dvacátého století došlo k tomu, že v rámci lidské společnosti došlo k zániku mocenského postavení více subjektů a o dění začal fakticky rozhodovat subjekt jediný. Opakuji. Na rozdíl od předchozích společensko-ekonomických formací to již nebylo v rámci jednoho státu, ale bylo to v rámci celého světa.

Můžeme tedy konstatovat, že obě světové války byly v kapitalismu onou dramatickou událostí, která je spojena se zlomem vyjádřeným na pravé straně obrázku uvedeného v předchozím blogu.

Tím pro dnešek končím. Snad jsem toho uvedl dost na to, aby bylo o čem přemýšlet. Jde o poněkud jiný, na obecných faktorech postavený výklad dějin. Jde o výklad, který vychází z poznání, že lidské dějiny jsou nepřetržitým sledem na sebe navazujících a vzájemně se podmiňujících a ovlivňujících událostí. V tomto výkladu nechápu dějiny jako jednotlivé, na nic nenavazující děje.

Chápání dějin jako nepřetržitý děj na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících událostí, v nichž má svůj velký význam i to, co si lidé, zejména ti, kteří v dané společnosti v dané době vládnou, přejí, mi pak umožňuje vidět i zcela jiným způsobem např. příčiny vzniku Druhé světové války, do jejíhož vzniku nepřímo a nechtěně zasáhla i Marxova teorie sociálně spravedlivěji řízené lidské společnosti a pokus o její naplnění v podobě Říjnové revoluce v Rusku. O tom však až příště.

Zde snad jen konstatování, že Mein Kampf vznikal v době, kdy bylo stále jasnější, že veškeré snahy mocných tehdejšího světa o vojenskou porážku mladého sovětského Ruska naději na úspěch nemají. A To je, podle mne významné, protože v Mein Kampfu je obsažen požadavek na novou půdu pro německého sedláka a to nikoliv někde v Kamerunu, ale v Rusku.