Vzhůru již hlavu, národe.

k nebi své zvedni oči. Hleď, jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí. Ne nebojte se. Nechci se dát na poezii, ani krást (a ještě tak okatě) někomu jeho texty. Uvedená báseň mne napadla v souvislosti s následujícím tématem.

I v něm jde o to, že by si měl národ uvědomit, že není tak malý a bezmocný, aby si musel nechat někým poroučet, co a jak má dělat.

I v tomto případě jde o to, že ho váže jistá tíže, která ho v určitých situacích sklání k zemi a brání mu narovnat se a uvědomit si svoji vlastní sílu.

O co tedy jde?

Jde o to, co jsem začal minule. I když mnozí zřejmě nechápali o co mi v uvedeném blogu šlo, přesto to byl úvod k dnešku.

Šlo o to, abych zdůraznil, že neexistuje a proto nás nemůže ohrožovat a ani ovládat nějaká tajemná, nadpřirozená a tedy nepoznatelná a nedefinovatelná bytost, byť nazývaná stát.

Chtěl jsem poukázat na to, že jde jen a jen o lidi, kteří vykonávají jen některé z činností potřebných pro řádné fungování kolektivu nás všech, kteří se nacházíme na území nazývaném Česká republika.

Jsme kolektiv lidí a v rámci co nejlepšího uspokojování našich potřeb vzájemně spolupracujeme (nebo bychom alespoň měli) a plníme úkoly, které jsou pro řádné uspokojování našich potřeb nezbytné. Nezajišťujeme si všechny potřeby každý sám, ale v zájmu vyšší produktivity a vyšší kvality zajišťujeme jen to, co umíme (nebo bychom měli umět) nejlépe.

A protože jsme lidé, pak jsme si všichni rovni ve své důstojnosti a právech. Všichni a ve všech případech s jedinou výjimkou.

Tou výjimkou je vztah člověk a stát (přesněji státní úředníci, tedy lidé zajišťující výkon činností označovaných jako „státní moc“).

Tisíce let platilo, že státní úředníci si mohli dělat, téměř co chtěli a obyčejný člověk jim byl v podstatě vydán na milost a nemilost.

To vše platilo dlouho a mnozí státní úředníci se chovají, jako by to platilo i dnes.

To však není pravda. Posuďte sami.

Kdysi v minulosti byla lidská společnost v určitém okamžiku rozdělena na bohaté a mocné a chudé a bezmocné. Bohatí a mocní si přisvojili právo rozhodovat o tom, jak se budou jednotliví členové daného kolektivu lidí chovat. Cílem řízení lidské společnosti v této době byla snaha bohatých a mocných vytvořit si co nejlepší podmínky pro uspokojování svých sobeckých potřeb.

K lepšímu prosazování sobeckých zájmů si vytvořili určitý aparát lidí a vytvořili dojem, že tito lidé jsou ostatním nadřazeni.

Postupem doby, však došlo v lidské společnosti k podstatně změně poměrů a poměr se otočil.

Dnes již platí něco jiného.

Stát je sice stále nejvýznamnější nástroj, který člověk využívá k řízení svého společenství. Jak jsem uvedl. Stát není objektivní, tedy na lidské vůli nezávislý, subjekt. Není tedy objektivně nadán schopností vlastního volního jednání a nemůže tedy ani sám jednat.

Opět opakuji. V tomto případě jde jen a jen o lidi, kteří v zájmu lidí daný stát ovládajících, vykonávají jejich vůli a snaží se prosazovat jejich zájmy.

Stát, ať již jeho původ odvozujeme od čehokoliv, tak od svého počátku vždy sloužil a do dnes i slouží k tomu, aby umožnil tomu, kdo ho ovládá, prosazovat svoje zájmy.

Základním principem, který byl a i dnes při jeho využívání je, je princip práva silnějšího.

Je samozřejmé, že stejně tak, jako se měnil člověk, že se měnil i význam a účel státu.

Problém současné doby je v tom, že zatímco od dob rozpadu prvobytně pospolné společnosti sloužil stát relativně malé skupině lidí, dnes slouží všem jeho občanům.

Uvedená změna poměrů je vyjádřena nejen zmíněnou větou, ale i faktem, že naše Ústava respektuje pradávné pravidlo, pravidlo, podle něhož ten, kdo vládne, smí všechno, co uzná za vhodné, s výjimkou toho, co si zakáže a ten, kdo je ovládán – kdo slouží – smí jen to, co mu jeho vládce dovolí.

V naší Ústavě je uvedené vyjádřeno v čl. 2 odst. 3. a 4. tak, že stát (sluha – státní moc slouží všem občanům) se musí chovat v souladu se zákonem a občan (čl. 3 pak toto právo rozšiřuje na všechny lidi) může všechno, co mu zákon nezakazuje nebo nenařizuje.

Stát musí, člověk může. To je zcela zásadní změna ve vztahu člověk a stát. Po tisíciletích nadvlády státu nad člověkem se poměr zcela obrátil. A obrátil se tak, že si to člověk dosud plně neuvědomil.

Vždyť fakt, že Ústava přiznává člověkovi právo smět činit, co zákon nezakazuje a nebýt nucen činit, co zákon neukládá, znamená zcela zásadní zásah do právních tradic vzniklých v dobách Klasického římského právního období. Kromě toho. Přináší i zcela zásadní změnu do výkonu jednotlivých složek státní moci.

Náš ústavní pořádek obsahuje ustanovení, jehož význam a dopad na tvorbu a aplikaci práva snad ještě nikdo nezaznamenal.

Vedle zmocnění Parlamentu, presidenta, vlády a soudů k výkonu jednotlivých složek státní moci a vedle vymezení postavení Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a územně samosprávných celků, mluví naše Ústava ještě o jednom subjektu.

Mluví o lidech – o člověkovi.

Budeme-li pod pojmem „zákonodárná moc“ vidět právo Parlamentu rozhodovat o pravidlech chování se lidí, které na něj přenesla Ústava, pak právo člověka smět činit, co zákon nezakazuje, musíme chápat stejně, tedy jako právo člověka rozhodovat o pravidlech svého chování, které je na něj přeneseno rovněž Ústavou.

Přeneseno Ústavou. To je však špatně. Ústava je jen soubor určitých pravidel, která schválil Parlament, tedy jeden z orgánů, které mají vykonávat moc v našem státě. Tuto moc vykonávají naším jménem, protože nositelem veškeré moci ve státě jsme my, lidé.

Takže správně. My, lidé, jsme nositelem veškeré moci ve státě a Parlament jen jako orgán vykonávající z našeho pověření jednu ze složek státní moci, tedy jako náš sluha, uzákonil v Ústavě vůli nás, lidí, smět rozhodovat o pravidlech svého chování všude tam, kde nám Parlament neřekne, tohle nesmíš nebo tohle musíš.

Opět platí. Parlament není objektivně a tedy na lidské vůli nezávisle existující subjekt. Jde jen o skupinu lidí, které jsme my, ostatní členové kolektivu lidí žijících na území tohoto státu, pověřili jednou z činností, které potřebujeme pro řádný chod našeho společenství.

Jinak řečeno. My, lidé, jsme prostřednictvím svých zástupců uzákonili, že zákonodárná moc jako právo smět rozhodovat o pravidlech svého chování všude tam, kde této pravomoci nevyužili naši zástupci sdružení v Parlamentu, náleží přímo nám, lidem.

A co víc. Toto právo, právo závazným způsobem rozhodovat o pravidlech svého chování, nám přísluší ve všech případech, v nichž naši zástupci sdružení v Parlamentu v rámci svého pověření neřekli: „Člověče, tohle nesmíš, nebo člověče, tohle musíš.“

Toto konstatování pak v sobě obsahuje dvě zcela zásadní změny v právu.

Za prvé. Jde o to, že přestaly existovat tzv. „mezery v právu“, alespoň ve vztahu k člověkovi, protože všude tam, kde zákon schválený Parlamentem něco neřeší, nastupuje zákon vyjádřený i jen faktickým jednáním každého člověka.

O zákonu jako o závazném pravidle chování se člověka i v případech, v nichž člověk realizuje svoje základní lidské právo smět činit, co zákon nezakazuje, mluvím proto, že toto právo je na člověka přeneseno Ústavou, tedy stejnou právní normou, která obsahuje zmocnění závazným způsobem rozhodovat o pravidlech chování člověka pro Parlament, orgány moci výkonné a soudy.

Stejná právní norma zmocňuje, stejná musí být i právní závaznost realizace tohoto zmocnění. Ve vztahu k platnému zákonu, pravomocnému rozhodnutí orgánu státní správy nebo soudu to platí. Musí to tedy platit i ve vztahu k rozhodnutí člověka realizovaného v souladu s tou samou právní normou.

Opačné tvrzení opírající se o jakýkoliv (obyčejný) zákon, by znamenalo tvrzení, že ustanovení právní normy o síle zákona může zrušit ustanovení právní normy o síle ústavního zákona. Za druhé. Pro právní tvorbu uvedené zjištění znamená, že se musí zapomenout na tisíce let starý způsob tvorby právních norem. Na způsob, který vyhovoval totalitnímu způsobu řízení lidské společnosti, tedy způsobu, v němž relativně malá skupina bohatých a mocných lidí říkala velké skupině chudých a bezmocných lidí, co mají dovoleno, jak se mají chovat, aby jejich chování odpovídalo představám mocných. Mocní pak směli všechno, co si sami nezakázali.

Je sice pravda, že i dnes platí stejné. Platí tedy, že vládci mohou vše, co si sami nezakázali a ovládaní smějí jen to, co jim vládci dovolili.

Problém je, že si vládci a ovládaní vyměnili pozice.

Dnes je vládcem lid a ovládaným je stát. Lid proto může vše, co si nezakázal a stát musí tak, jak mu to lid dovolil.

Na tom nic nemění ani fakt, že zákony schvaluje Parlament, tedy orgán státní moci, protože nositelem veškeré moci ve státě je lid a státní moc slouží všemu lidu.

V obecné rovině pak výše uvedené pro právní tvorbu znamená, že je nutné všechny právní normy, tvořit zcela jiným způsobem.

Z práva člověka smět rozhodnout o způsobu svého jednání ve všech případech, v nichž Parlament neřekl, člověče, tohle musíš, nebo tohle nesmíš, vyplývá, že právní normy tvořené starým způsobem – tedy způsobem, který nám, lidem, říká, co se smí, nám, současným lidem, nic neříkají.

Opakuji. Důvodem je skutečnost, že my, lidé, máme právní normou o síle ústavního zákona přiznáno právo rozhodnout o tom, jak budeme jednat, všude tam, kde nám právní norma o síle pouhého zákona nic nezakazuje ani nic nenařizuje.

To je nejdůležitější poznatek. Poznatek, jehož důsledné prosazování všemi lidmi nesporně povede ke změně pravidel řízení naší společnosti tak, aby jejich obsah odpovídal tomu, kam se lidská společnosti na počátku 21. století ve svém vývoji dostala.

Důsledné prosazování základních lidských práv každým člověkem a poukazování na nesoulad obsahu zákonů se základnými lidskými právy realizované ve vztahu k orgánům státní moci a případně dotažené až k Ústavnímu soudu jsou cestou, kterou můžeme my, obyčejní lidé, docílit změny poměrů v naší společnosti.

Pokud se však uvedené změny ve vztahu člověk a stát nezačneme důsledně dovolávat, bude stále platit to, co platí doposud.

Státní úředníci se budou chovat povýšeně a s respektováním zákona z jejich strany se rovněž až tak moc zatěžovat nebudou.

Takže. V souladu s výzvou uvedenou v nadpise. Zvedněme hlavu a narovnejme záda.

Stát (lidé zajišťující plnění jeho funkcí) je náš sluha a ne náš pán. Tak se tohoto poměru důsledně dovolávejme ve všech případech, ve kterých to stát nebude respektovat.