Václav Klaus - demokrat, totalista

nebo snad člověk, který nepochopil společenské změny, které pomáhal prosadit? Zdánlivě hloupá otázka. Abychom však na ni mohli správně odpovědět, musíme si nejprve vymezit pojmy demokracie a totalita.

Nemá cenu rozebírat celou šíři těchto pojmů, protože jak je naznačeno v nadpise, předmětem blogu je president Václav Klaus a jeho přístup k výkonu funkce presidenta republiky.

Pojmy demokracie a totalita jsou sice běžně používány, ale nikdo přesně neřekne, co si pod těmito pojmy představuje.

Budeme-li tedy hledat co pod nimi vidět, musíme vyjít z faktu, že se snažíme najít způsob řízení lidské společnosti.

Lidskou společnost mohou řídit jenom lidé. Z toho důvodu je nutné si pod oběma pojmy představovat určité lidské jednání – určitý způsob, kterým lidé řídí svoji společnost.

Jaké lidské jednání se tedy skrývá pod pojmem „demokracie“, „demokratický způsob řízení lidské společnosti?“

Pokud mne neklame paměť, pak slovo demokracie je složeninou dvou původně řeckých slov a ve své podstatě znamená vládu lidu.

Abychom tedy mohli mluvit o demokracii nebo demokratickém způsobu řízení naší společnosti, pak by mělo platit, že je to lid, jehož zájmy jsou tím, co je při řízení lidské společnosti nejdůležitější.

Totalita nebo totalitní způsob řízení lidské společnosti pak zřejmě bude opakem prvního. Půjde tedy o způsob řízení lidské společnosti, který zajistí prosazování zájmů jen určité skupiny lidí.

Z toho by se dalo odvodit, že demokracie jako způsob řízení lidské společnosti je všude tam, kde jsou nejdůležitějším chráněným objektem, zájmy celku. Totalita je pak všude tam, kde jsou hájeny zájmy relativně malé skupiny lidí.

Při hledání obsahu pojmu „demokracie“ však vyvstane otázka. Co je skutečným zájmem celku, tedy kolektivu lidí žijících na určitém území – na území určitého státu?

Podle mne. Těch zájmů může být celá řada a do značné míry budou závislé i na názorech jednotlivých lidí.

Nemá cenu rozebírat celou škálu lidských potřeb, které by měla skutečně demokraticky řízená lidská společnost zajišťovat.

Tématem tohoto blogu je president Václav Klaus a jeho přístup k výkonu funkce prezidenta naší republiky. Zajímejme se tedy o rozdíl mezi demokratickým a totalitním způsobem výkonu funkce prezidenta.

Prezident republiky je ve své podstatě „jen“ státní úředník. Úkolem státních úředníků je vykonávat některou ze složek státní moci.

Prezident republiky se podle ústavy podílí na výkonu té složky státní moci, které se říká výkonná. To jen pro komplexnost vysvětlení.

Pro potřeby tohoto blogu složka státní moci, na jejímž výkonu se president podílí, vůbec nehraje roli, protože jde o výkon státní moci.

To pro zjištění, jaký náš zájem na výkonu státní moci je, zcela postačí.

Domnívám se, že není sporu o tom, že v tomto případě je náš zájem vyjádřen v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy v právu každého člověka na výkon státní moci způsobem, který zákon stanoví.

Způsobem, který zákon stanoví, podle mne, znamená, že musí jít o takový výkon, který zákon dovoluje.

Státní úředníci a tedy i prezident mohou v demokratické společnosti státní moc vykonávat jen tak, jak jim to zákon dovoluje.

Tím se jejich pozice zcela zásadně odlišuje od pozice nás lidí, protože my, jako lidé, máme jako jedno ze svých základních práv právo na to, abychom mohli jednat způsobem, který zákon nezakazuje, a nebyli nuceni činit, co zákon neukládá.

Zatímco my, lidé (a nutno dodat, že k nám patří i státní úředníci ve všech případech, kdy nevykonávají svoji profesi – tedy státní moc) můžeme činit vše, co nám zákon nezakazuje, státní úředníci mohou jen to, co jim zákon dovoluje.

My, lidé, se tedy můžeme rozhodnout, že budeme určitým způsobem jednat a teprve potom se musíme zajímat o to, zda nám takové jednání zákon nezakazuje.

Státní úředníci mají při plnění svých povinností pozici přesně opačnou. Oni se nejprve musí zajímat o to, co jim zákon dovoluje a potom musí podle toho jednat.

To je ta největší a dosud ještě ne zcela zaznamenaná a lidmi pochopená změna, kterou nám přinesla Sametová revoluce a na ní navazující uzákonění základních lidských práv.

Tisíce let, kterými lidstvo od rozpadu prvobytně pospolné společnosti prošlo, bylo postavení státu a obyčejného člověka zcela opačné.

Stát byl ovládán skupinou bohatých a mocných lidí a jejich zájmům také sloužil.

Tomuto stavu také odpovídala i tvorba práva. Ta byla zaměřena na to, aby řízení lidské společnosti bylo co nejjednodušší – aby se zájmy bohatých prosazovali co nejjednodušeji.

Proto stát a tím jeho úředníci mohli vše, co bylo v zájmu pánů a to do značné míry i bez ohledu na zákon a obyčejní lidé se museli ptát na to, co jim zákon dovoluje.

Pro mocné bylo daleko jednodušší říci, co se může než říkat co se nesmí. Říkat, co se smí je efektivnější a poskytuje méně prostoru pro jednání jiným, než žádaným způsobem.

Tomuto způsobu tvorby práva pak odpovídal i způsob myšlení lidí. A nešlo jen o myšlení při tvorbě práva. Šlo i o myšlení při jeho aplikaci.

Pak se však vývoj dostal tak daleko, že lidé přišli na to, že je možné výrobu jednotlivých výrobků rozdělit na řadu relativně samostatných a jednoduchých operací. Tento objev v procesu uspokojování lidských potřeb byl tím zásadním, co vedlo k uzákonění základních lidských práv.

Rozdělení výroby předmětů do jednotlivých dílčích operací položilo základ pro největší změnu v lidské společnosti od dob rozpadu prvobytně pospolné společnosti.

Tento objev položil základ hromadné výrobě předmětů. Umožnil nejprve vznik manufaktur a po objevu parního stroje pak i vznik tovární strojové výroby.

Tovární strojová výroba je něco zcela jiného, než obdělávání polí.

Továrny se stavěly tam, kde to jejich majitelům nejvíce vyhovovalo a pracovní síla musela do továrem přijít. To však bylo možné jen potud, pokud stačila městská chudina. Z vesnice bylo možné čerpat pracovní sílu jen za cenu zrušení osobní závislosti obyčejných lidí na majitelích polí.

A když pak chtěli vlastníci továrem uchopit i moc ve státě, potřebovali k tomu pomoc a tu našli jen u obyčejných lidí. Aby je mohli na svoji stranu získat, zařadili do svého programu taková hesla jako volnost, rovnost, bratrství.

Tak zavedení tovární strojové výroby nejen osvobodilo obyčejného člověka od jeho závislosti na pánovi, ale otevřelo i cestu k zavedení základních lidských práv.

Stačí pak jen nahlédnout do katalogu základních lidských práv, abychom pochopili, že tovární strojová výroba přinesla i zásadní změnu ve vztahu stát x člověk.

Rozpad prvobytně pospolné společnosti znamenal konec osobní svobody obyčejného člověka a jeho závislost na bohatém a mocném a tím i jeho podřízenost státu.

Zavedení strojové tovární výroby pak znamenalo opětovné získání osobní svobody pro obyčejného člověka. Uzákonění základních lidských práv pak i změnu ve vztahu člověka vůči státu.

Dnes je to člověk, kdo smí všechno, co nemá zákonem zakázáno a stát naopak smí jen to, co mu zákon dovoluje, protože k základním lidským právům patří jak právo smět činit, co zákon nezakazuje, tak i právo na výkon státní moci v souladu se zákonem.

V tomto poznání je pak skryt i základ odpovědi na otázku položenou v nadpise.

Pan Klaus a jeho podřízení obhajují nepřijetí demise tvrzením, že zákon žádnou lhůtu pro její přijetí nestanovuje a dokonce i tvrzením, že zákon neobsahuje povinnost demisi přijmout.

To je buď důkazem totalitních sklonů, nebo nepochopení změn, které se v naší společnosti v posledních 22 letech udály.

Aby mohl pan Klaus tvrdit, že je demokrat a tedy, že respektuje i základní lidská práva, pak by musel argumentovat slovy – zákon mi dovoluje nepřijmout demisi vůbec nebo zákon mi dovoluje nepřijmout demisi okamžitě.

Takovou argumentaci jsme nikdy neslyšeli. Neslyšeli jsme ji proto, že zákon prezidentovi lhůtu pro přijetí demise nebo odvolání ministra neposkytuje a i proto, že zákon prezidentovi nedovoluje demisi nepřijmout.

O tom, že by si mohl president stanovovat podmínky, za jakých svoji povinnost stanovenou zákonem splní, o tom zákon již vůbec nemluví.

Můžeme tedy konstatovat, že pan president jednak nepochopil změny, ke kterým v naší společnosti došlo – to dokazuje zvolená argumentace, která vychází z odpovědi na otázku – zakazuje mi zákon při výkonu státní moci takovým způsobem jednat?

Současně však můžeme konstatovat, že pan president svým založením tíhne k totalitnímu způsobu řízení společnosti – tedy ke způsobu, který je založen na prosazování vlastní i zákonu odporující vůle.

Pan president je, alespoň při řešení otázek spojených se jmenováním nebo odvoláváním ministrů, jen pouhou figurkou, která do tohoto procesu nemůže vnášet žádnou vlastní vůli. Jinak porušuje základní lidské právo na výkon státní moci v souladu se zákonem všech lidí žijících na území tohoto státu.