Ponížený služebníček, Vašnosto.

Nejsem právník profesionál, ale přesto jsem se několikrát dostal k soudnímu jednání. A protože nejsem ani tak bohatý, abych si mohl dovolit platit ve všech případech advokáta, občas se hájím sám. Proto jsem, coby osoba nezkušená a neznalá běžné praxe, u soudu přednesl svůj pohled na zákon. Jednoduše řečeno. Hájil jsem se výkladem zákona.

V jednom případě jsem se setkal s reakcí druhé strany spočívající v tvrzení, že mi něco takového nepřísluší. To jsem ještě nechápal, o co jde.

V druhém případě, jsem se však setkal s reakcí protistrany, během níž advokát svoje konstatování, že výklad zákona přísluší soudům, doprovázel tak hlubokou úklonou, že si málem rozbil nos o pult, za nímž seděl.

Takové jednání se mi zdálo v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), v němž stát je tu pro občana (čl. 2 Ústavy) zcela nepatřičné. Na místě jsem nepochopil, proč se daný člověk u soudu chová tak, jako by soudce byl feudální panovník, který si může dělat to, co chce a strana sporu byla jen služebníkem odkázaným na milost a nemilost svého pána.

Po pravdě ani nechápu, proč si soudce takové jednání nechal líbit. To je, podle mne urážka soudu jako instituce i soudce jako člověka.

Časem mi došlo, že cílem daného jednání nebylo vyjádřit „nadřazenost“ soudu, ale snaha vlichotit se soudci proto, aby spor rozhodl ve prospěch jím zastupované strany. Ještě zřejmě existují lidé, kterým nedošlo, že již více jak dvacet let máme novou Ústavu a v ní zakotveno prioritní postavení člověka vůči státu.

Není se co divit. Lidské vědomí se mění jen pozvolna a složitě. Potrvá ještě hodně dlouho, než i u nás bude člověk víc než stát. O to se však budeme muset my, „obyčejní“ občané se státními úředníky hodně „poprat“.

Stěžejním v tomto případě není samo poníženě vyhlížející chování se člověka, ale pronesená slova.

Jde o to, že údajně výklad zákona přísluší soudům s podtextem, strany to dělat nemohou.

Jak to s takovým tvrzením a přístupem ve skutečnosti je a jak odpovídá platným zákonům této společnosti?

Začnu od toho, že si odpovím na otázku: Co je to výklad zákona?

Výklad zákona, podle mne, je takové lidské jednání, během něhož se někdo snaží vysvětlit, co zákon říká s cílem obhájit svoje tvrzené nároky, nebo jen prostě sdělit svůj názor na obsah zákona. Při tom je zcela jedno, zda se zmiňuje o příslušných číslech paragrafů a odstavců, nebo jen tvrdí: „Zákon říká toto….“ nebo „Mám nárok na toto ….“ apod.

Z pohledu uvedeného zjištění je pak výkladem zákona každá žaloba, protože obsahuje žalobcovo tvrzení, že zákon mu určité právo přiznává. A toto svoje tvrzení pak dokládá určitými důkazy.

Tvrzení dokládá určitými důkazy.

To není tak zcela pravda. Soud může rozhodovat výhradně a jenom na základě důkazů. Z tohoto pohledu je pak i tvrzení o tom, že zákon někomu něco přiznává důkazem. Jen se obsah tohoto důkazu nedokazuje. To je povinností soudů, aby obsah zákona znaly.

Nic to však nemění na tom, že i zákon je důkazem.

Takže. Situace je taková.

Je podána žaloba, v ní je proveden výklad zákona (byť sebestručnějším způsobem, ale vždy jde o výklad) a k tomu jsou přiloženy např. nějaké listiny jako důkaz. Např. potvrzení o převzetí zboží, uznání dluhu, apod.

Nemusím zvlášť zdůrazňovat, že žalobce provedl jen takový výklad zákona, který mu umožní docílit svého, tedy dostat zaplatit to, co chce mít zaplaceno. Žalobě předcházela formální výzva k úhradě dluhu, jak to snad zákon od letošního roku požaduje. Co zbývá žalovanému v případě, že o jeho jednání není pochyb (potvrdil převzetí zboží, uznal dluh apod.) a výklad zákona přísluší soudům?

Moc možností nemá. Pokud není schopen dokázat, že listiny přiložené k žalobě jsou zfalšovány, měl by žalobu uznat. Alespoň současná soudní praxe v takový postup vyznívá.

Je to však nezbytně nutné?

Podle mne to nutné není. Je ještě jiná možnost.

Je především nutné vypořádat se s oním zaklínadlem. Zaklínadlem, že výklad zákona přísluší soudům. To není nic, co by vycházelo ze zákona. To je jen zaklínadlo, které má znemožnit obranu proti podané žalobě a jeho cílem je pošlapat základní lidská a i základní procesní práva žalovaného.

Proč?

Protože žaloba jako celek je důkazem a ten je v rámci ústního projednávání u soudu proveden.

Důkazem tedy nejsou jen listiny přiložené k žalobě. Důkazem je i samo tvrzení, že žalobce má, podle zákona, nárok např. na úhradu uznaného dluhu.

A je-li i takový důkaz (tvrzení o právu přiznaném zákonem) výkladem zákona, pak má žalobce právo na to, aby se vyjádřil i k tomuto důkazu. Má právo vyjádřit se k žalobcem provedenému výkladu zákona.

A jaký obsah může mít vyjádření se k výkladu zákona? Obsahem tohoto vyjádření může být opět jen výklad zákona.

Takže. Výklad zákona provedený stranou žalovanou není ničím jiným, než realizací jejího základního procesního a nutno říci i lidského práva – práva vyjádřit se ke všem důkazům, které byly v průběhu řízení provedeny {čl. 38 odst. 2) Listiny}.

A soud nemůže takové vyjádření ignorovat jako snahu zasahovat do jeho výsostných pravomocí. Je nucen toto vyjádření akceptovat jako důkaz, který je použit jako reakce proti jinému důkazu stejného druhu.

Zřejmě se tato taktika – snaha vlichotit se soudu – vyplácí, protože soud v tomto případě poskytl onomu advokátovi právo doplnit svoje vyjádření po té, co byly po poučení o ukončení dokazování předneseny závěrečné řeči.

A co dál?

Teď je nejprve nutné vstřebat fakt, že výklad zákona není nic, co by spadalo do výsadní pravomoci soudů. Že jde jen o realizaci základních procesních práv tvrdit skutečnosti, které svědčí ve prospěch žaloby a práva vyjádřit se ke všem důkazům (tedy i k tvrzením, že zákon říká to nebo ono), které byly v průběhu řízení provedeny.

A v tuto chvíli přidám ještě jeden dodatek.

Soud může rozhodovat jen na základě důkazů. Důkazem v tomto případě je tedy i rozhodnutí jiného soudu, pokud se vztahuje k projednávané kauze.

Pokud je tedy takové rozhodnutí při řešení dané kauzy použito, musí k němu být přistupováno jako ke každému jinému důkazu. To např. znamená, že ve sporném řízení je soud nesmí použít sám od sebe a již vůbec ne až ve zdůvodnění svého výroku.

Jednak by pomohl vyhrát jedné straně (to je porušení nestrannosti soudu) a jednak by porušil právo druhé strany vyjádřit se ke všem důkazům, které byly v řízení použity, protože řízení začíná podáním žaloby a končí vynesením výroku. Takže vše, co se mezi těmito dvěma skutečnostmi stane, je nutné považovat za dění v rámci řízení o dané věci. A každý důkaz, na který se soud ve zdůvodnění výroku odvolá, musel být nejprve proveden (soud se musel s jeho obsahem seznámit).

A protože rozhodnutí soudů nejsou tím, co člověk musí znát (pokud mu nebyly doručeny) a čím se musí řídit, je jasné, že pokud někdo takové rozhodnutí jiného soudu použije, musí být znění tohoto rozhodnutí doručeno druhé straně jako důkaz.

Nebo jsem se v něčem spletl?