Nový OZ byl vytvářen jako velmi potřebná právní norma. Problémem tvůrců však bylo, že se až příliš snažili „opisovat“ od jiných a zřejmě příliš nezkoumali skutečné poměry v naší společnosti, které se za posledních 80, resp. 200 let poněkud změnily. A to dost zásadním způsobem. Tak se nám do právního řádu dostaly normy, které nejdou s dobou, a jejichž význam dost dobře nechápu.
Tak je tomu i s nápomocí při rozhodování a zastupováním členem domácnosti.
V ust. § 45 nového OZ se praví:
Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
A ust. § 46 obsahuje následující text:
(1) Smlouvou o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
(2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje se, aby strany projevily vůli uzavřít smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy podpůrce zájmům podporovaného.
Vyjdu-li z toho, že bez smlouvy (dohody) není možná žádná spolupráce dvou a více lidí, a že právní jednání je každé jednání, v jehož důsledku se někdo k něčemu zavazuje, nebo mu vznikají nějaká práva nebo povinnosti, a přidám k tomu základní ustanovení o právních úkonech a vzniku smluv, pak mohu uvedený právní text „přeložit z právničiny do lidštiny“ a zjistím, že člověk, který je zcela schopen posuzovat všechny stránky svého jednání, je nucen, pokud
někoho požádá o radu, nejprve žádat soud, aby schválil smlouvu o poskytnutí rady a to i smlouvu uzavřenou ústně.
Velmi lapidárně řečeno. Když se někdo zeptá: „Franto, co myslíš, mám tu kozu koupit?“ musí mít nejprve souhlas soudu.
Na tom nic nemění ani ustanovení, které svazuje takovou dohodu s duševní poruchou, která mu působí obtíže, protože je tam dovětek, „třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti“.
Přidejme si k tomu úroveň dnešní vědy a zjistíme, že ve své podstatě není nikdo zcela normální. Vždyť za duševní poruchu, která působí potíže a neomezuje svéprávnost, lze, alespoň podle mne, považovat i strach ze samostatného rozhodování, nedostatek víry ve správnost svého rozhodování atd., tedy nedostatek sebevědomí.
Dovede si někdo představit, jak to bude v praktickém životě vypadat? Kolik to přinese již tak přetíženým soudům práce navíc? A jak to zkomplikuje praktický život? Já budu potřebovat něco rychle rozhodnout, požádám někoho o radu, ale aby mi ji mohl poskytnout, bude potřeba, aby smlouvu chválil soud. Při dnešních termínech vyřizování podání k soudu to může trvat tak půl roku. To do té doby nebudu moci danou záležitost rozhodnout?
Že nápomoc, ve výše uvedeném smyslu, není jen rada? To jistě ne. Ale rada je jednou z forem nápomoci.
A jak se budou posuzovat případy, kdy člověk žádá o radu jen proto, že nemá dostatek znalostí potřebných pro správné posouzení a rozhodnutí daného případu? Tam soud smlouvu neschvaluje? A při tom důsledky „špatné rady (nápomoci)“ poskytnuté z nedbalosti nebo pro střet zájmů, mohou být daleko horší.
Stejně tak nechápu význam a smysl institutu „zastupování členem domácnosti“.
V tomto případě jde o to, že zletilý člověk, jemuž duševní porucha brání samostatně jednat, může být zastupován příbuznými nebo člověkem, který s ním žil ve společné domácnosti alespoň tři roky, přičemž dohodu musí schválit soud.
Zastoupení může být jen na základě souhlasu zastupovaného uděleného po té, co mu zástupce svůj záměr sdělil. Pokud zastoupený se zastupováním nesouhlasí, zastoupení nevznikne.
Pokud opět použiji pravidlo stejné lidské jednání nazývat stejně, jde o klasické smluvní zastoupení. Že je zákonem omezen rozsah zastupování a navíc smlouvu schvaluje soud? Jistě. Jenže.
„Zletilý člověk, jemuž dušení porucha brání samostatně jednat“ – to je přece nesvéprávný člověk. Nebo rozdíl mezi svéprávným a nesvéprávným člověkem spočívá v tom, že o nesvéprávnosti rozhoduje zákon, nebo soud? O nesvéprávnosti nerozhoduje skutečný stav člověka, ale zákon, nebo soud?
Já si myslím, že o nesvéprávnosti rozhoduje skutečný stav daného jedince a zákon, nebo soud takový stav pouze autoritativně potvrdí.
Takže nesvéprávný člověk uzavře smlouvu!!! To přece není možné. Taková smlouva nemůže být platná. Že ji potvrdí soud?
Tím soud fakticky rozhodne o nesvéprávnosti daného jedince stejně, jako rozhodne o tom, kdo ho bude zastupovat. Je přece úplně jedno, jestli soud rozhodne, že je někdo nesvéprávný a ustanoví mu zástupce, nebo zda rozhodne o platnosti smlouvy o zastupování člověka, který je pro duševní poruchu nesvéprávný. Opakuji znova. O nesvéprávnosti nerozhoduje soud, ale skutečný stav daného jedince. Soud jenom daný stav potvrdí.
Takže. Proč institut zastupování členem domácnosti, když existuje klasické smluvní zastoupení, nebo když existuje možnost rozhodnout o nesvéprávnosti člověka soudem a ustanovení zástupce takového člověka včetně rozsahu, v jakém zastupuje?
A to nemluvím o ust. čl. 2, odst. 4) Ústavy, v němž se praví, že občan může všechno, co nemá zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon nezakazuje. Stejné ustanovení, rozšiřující toto právo na všechny lidi, je pak obsaženo i v čl. 2, odst. 3) Listiny.
Takže. Pokud mi normy ústavního pořádku přiznávají právo činit vše, co nemám zákonem zakázáno a právo nebýt nucen činit, co zákon nezakazuje a pokud se v ust. § 2, odst. 1) nového OZ říká, že normy soukromého práva lze vykládat jen ve shodě s Listinou a ústavním pořádkem vůbec, pak je ustanovení o nápomoci a zastupování členem domácnosti zcela zbytečné, protože zmíněná ustanovení nového OZ, zužují to, co člověk může podle Ústavy. Je to tedy ustanovení, které je v rozporu s Ústavou a Listinou a proto by mělo být prohlášeno za neplatné.
