Exekuce – ochrana věřitele, nebo státem podporovaná loupež

To je otázka, na kterou budou existovat různé odpovědi. Jedni budou současné způsoby exekucí odsuzovat, jiní je budou schvalovat. Odpovědi se budou lišit i s ohledem na věřitele a hlavně na způsob, jak se do dluhů dostal. Jaké je však právní hledisko?

Setkal jsem se s případem, kdy dlužná částka lehce překročila tisíc korun, a věřitel navrhoval, aby soud rozhodl o exekuci veškerého movitého majetku věřitele s tvrzením, že o majetku dlužníka nemá žádné znalosti.

Šlo o dluh z podnikání a věřitel tuto skutečnost věděl a s ohledem na okolnosti případu mohl navíc předpokládat, že movitý majetek dlužníka dosahuje několika miliónů korun.

Přesto požadoval, aby soud na dluh v uvedené výši, rozhodl o prodeji veškerého movitého majetku ve výši několika miliónů korun.

Jen z faktu, že si věřitel dovolil podat návrh tak, jak ho podal, se lze domnívat, že by soud návrhu vyhověl a exekutor by pak nejen zablokoval účet dlužníka, ale i zabavil značné množství majetku.

Ve prospěch tohoto tvrzení svědčí i řada případů publikovaných v našich sdělovacích prostředcích.

Jaký je však právní stav?

Aniž bych studoval zákony, lze dospět k závěru, že řešení navržené v této kauze věřitelem není v žádném zákoně výslovně zakázáno.

Jde však o řešení, které odpovídá zákonu?

Podle mne ne.

Je sice pravda, že věřitel má právo na to, aby jeho pohledávky byly uspokojeny, a může za tím účelem požádat stát o pomoc (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Stát mu však v jeho představách uvedených výše vyhovět nesmí.

Důvodem je skutečnost, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny) a při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).

Vyjdeme-li z faktu, že exekuce majetku dlužníka není nic jiného, než vyvlastnění jeho majetku, pak musíme poukázat na fakt, že nejen věřitel má v souvislosti s uvedeným případem nějaká základní lidská práva, ale i na to, že nějaká základní lidská práva má v souvislosti s uvedeným případem i dlužník.

K nim patří nejen právo šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny), ale i právo na nedotknutelnost soukromého vlastnictví a na jeho vyvlastnění jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za úplatu (čl. 11 odst. 4 Listiny).

Právo na šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod lze vyložit tak, že každý může využívat svých základních práv a svobod jen tak, aby nepřiměřeným způsobem nezasahoval do základních práv a svobod ostatních lidí. Krátce řečeno. Každé právo lze vykonávat jen přiměřeným způsobem – nikoliv absolutně. Jinak by se výkon jednotlivých práv dostával vzájemně do rozporu.

V našem případě by nijak neomezené právo věřitele na pomoc od státu narazilo na nijak neomezené právo dlužníka na nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Již přímo z formulace čl. 11 odst. 4 Listiny však vyplývá, že nedotknutelnost soukromého vlastnictví není absolutní. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví lze porušit. Lze ji však porušit jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za úplatu.

Možnost vyvlastnit majetek upravuje zákon. Tím je splněna první podmínka.

K vyvlastnění dojde za úplatu. Úplatou v tomto případě zcela jistě bylo to, co dlužník od věřitele získal – tedy věci, nebo služba.

Zbývá nám veřejný zájem. Co se pod tímto pojmem skrývá? Pod ním se bude skrývat něco, na čem má zájem určitý kolektiv lidí, nebo alespoň většina členů daného kolektivu.

Veřejným zájmem tedy nesporně bude, aby dluhy byly placeny.

Veřejným zájmem však nebude, aby na uspokojení jakékoliv částky byl zabaven nepřiměřeně velký majetek.

Veřejným zájmem bude, aby státní moc sloužila tomuto účelu – tedy ochraně zájmů věřitele.

Veřejným zájmem nebude, aby státní moc byla zneužívána k prosazování svévole věřitele a jeho nepřiměřených požadavků bez ohledu na práva dlužníka.

Veřejným zájmem tedy je, aby dluhy byly placeny a aby při jejich vymáhání nebyla porušována základní práva ani jedné ze stran sporu, aby i v těchto případech státní moc sloužila všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy) a ne jen věřitelům.

Argumentem ve prospěch řešení požadovaného věřitelem by mohl být i odkaz na to, že v tomto případě půjde o „sporné řízení“, tedy o řízení zahajované výhradně na základě žaloby a že v takovém případě nemá soud jinou možnost, než řídit se pokyny účastníků řízení. V tomto případě tvrzení, že nemá možnost nevyhovět návrhu věřitele, protože dlužník neprokázal, že nic nedluží.

Takové zdůvodnění by bylo velkým omylem.

I když je pravda, že v případě sporného řízení je soud vázán návrhy účastníků a nemůže je překročit, je také pravda, že soud je i v tomto případě vázán zákonem. A zákon má v tomto případě přednost před návrhy účastníků.

To znamená, že soud nemůže vyhovět žádnému z návrhů účastníků, který je v rozporu se zákonem.

Návrh věřitele na exekuci nepřiměřeně velkého majetku ve vztahu k dluhu, je zcela jistě návrhem odporujícím zákonu.

Proto soud v tomto případě musí návrh věřitele zamítnout jako návrh odporující zákonu.

Kromě toho. Soudní poplatek by v tomto případě neměl být vyměřován z výše dluhu, protože ten není předmětem žaloby. Předmětem žaloby je návrh na vyvlastnění veškerého movitého majetku dlužníka. Soud by tedy v tomto případě měl zjistit hodnotu movitého majetku dlužníka a z jeho hodnoty pak vyměřit soudní poplatek.

Dlužníka by v tomto případě nijak nezatížil, protože pokud by žalobu zamítl, platil by náklady sporu věřitel.

A ještě jedna věc. Možnost vyvlastnit předmět v soukromém vlastnictví za úplatu znamená, že úplata musí být v plné výši hodnoty vyvlastněné věci.

Pro možnosti exekucí to znamená, že je v rozporu s tímto základním lidským právem stav, kdy se věc nabízí hned při první dražbě za cenu nižší, než je skutečná tržní cena.