Demokracie nebo totalita?

Připomněli jsme si 41. výročí násilného ukončení demokratizačního procesu v roce 1968 a za nedlouho budeme slavit 20. výročí vítězství demokracie u nás.  Až budeme hodnotit význam obou těchto událostí pro naši společnost, neměli bychom zapomenout na to, čím se liší totalitní režim od demokratického. A to nikoliv proto, abychom mohli poukazovat na svobody, které nyní máme, ale proto, abychom mohli sledovat, zda k totalitě pomalu nesměřujeme.

Odlišností bychom jistě našli mnoho. Mne zajímá ten, který se vztahuje k osobnímu postavení každého člověka. Jde mi o to, co člověk může.     V totalitní společnosti platí, že člověk může jen to, co mu zákon dovoluje. V demokratické společnosti by mělo platit, že člověk může vše, co mu zákon nezakazuje.    

Snaze člověka dělat to, co mu zákon nezakazuje se v totalitní společnosti říká obcházení zákona. V demokratické společnosti je pak takové jednání označováno jako svobodné jednání člověka.    

Je proto zarážející, že když dnes žijeme v demokratické společnosti, že se v našem slovníku opět objevil termín „obcházení zákona“.    

Při jaké příležitosti?Při příležitosti placení regulačních poplatků ve zdravotnictví.A nejen to. Vedle tohoto termínu se v článku ing. Jiřího Vychopně uveřejněném v časopise Daňový TIP objevují i další strašidla, která nás mají dovést k tomu, abychom platili zdravotnické poplatky sami.Jedná se o strašidlo neplatnosti právního úkonu pro nedostatek formy, o pokuty za nepodání daňového přiznání k dani darovací a povinnost vrátit neoprávněný majetkový prospěch.    

Obcházení zákona je, jak jsem uvedl výše, argument vládců v totalitních režimech, kteří chtějí trestat všechny, kteří mají odvahu dělat něco jinak, než jak si to oni vládci představují. Jde tedy o argument, který je využíván k potlačení osobní svobody jednotlivce.    

My však žijeme v demokratické? společnosti a v ní je jedním ze základních pilířů ochrana osobní svobody jednotlivce.    

K osobním svobodám pak patří především moci dělat vše, co nemám zákonem zakázáno a nebýt  nucen dělat, co mi záklon nenařizuje (čl. 2 odst. 3 Listiny).    

Zákon sice nařizuje, platit regulační poplatky pojištěncovi nebo jeho zákonnému zástupcovi, ale nezakazuje mu, aby si pro placení poplatků zvolil zástupce. Nezakazuje mu, aby ke splnění této své povinnosti zmocnil někoho jiného.     

Na jednání zástupce se pak pohlíží jako by jednal sám zastoupený a to i v případě, že jde o smluvní zastoupení.    

Na případný argument, že formulace zákona, která povoluje platit zdravotnické poplatky kromě pojištěnce jen jeho zákonnému zástupci, v sobě vlastně obsahuje zákaz, aby poplatky platil kdokoliv jiný, je, podle mne, nutné pohlížet stejně jako na argument, můžeš jen to, co ti dovoluje zákon.Důvodem je skutečnost, že i v současnosti je, alespoň podle mne, naprosto běžné, že za pojištěnce jde poplatek zaplatit někdo jiný. Mám na mysli případy, kdy je nemocný dospělý člověk při návštěvě zdravotnického zařízení doprovázen jinou osobou. Domnívám se, že nikdo nebude chtít tvrdit, že v takovémto případě nedochází k tomu, že zdravotnický poplatek za nemocného člověka (pojištěnce) zaplatí jeho doprovod a to i ze svých peněz. Zdravotnická zařízení neověřují totožnost platící osoby a ani zdroj příjmů, ze kterých je poplatek placen.  

Kromě toho. Co je v demokratické společnosti důležitější? Smět dělat to, co nemám zákonem zakázáno, nebo muset dělat to, co mi zákon nařizuje v případě, že je možné vedle jednání nařízeného zákonem jednat i podle zákonem upravené možnosti jednat.    

V tomto případě ochrana svobody člověka nutí k tomu, aby byla upřednostněna jeho možnost jednat způsobem, který zákon nezakazuje.    

V případě placení regulačních poplatků zákon nezakazuje, aby si pojištěnec zvolil zástupce, který za něj poplatek zaplatí. A zákon ani nezakazuje, aby tím zástupcem byla právnická osoba – tedy kraj.    

Potud k možnosti placení poplatku někým jiným než osobou uvedenou v zákoně.    

Pokud jde o zdroj placení poplatků. O tom, z jakých peněz zástupce poplatek zaplatí, rozhoduje dohoda mezi zastoupeným a zástupcem. Pokud se dohodli na tom, že poplatek bude placen z prostředků zástupce, pak je tato dohoda platná a nikdo ji nemůže zpochybnit, protože i kraj jako subjekt práv vybavený schopností rozhodovat o svých financích, může rozhodnout o tom, že někomu něco dá. Pokud tedy kraj jedná v rámci svých pravomocí, je jeho výhradním právem rozhodnout o tom, jakým způsobem naloží se svými financemi.

Pokud jde o neoprávněný  majetkový prospěch. Toho se může dovolávat osoba, na jejíž úkor byl neoprávněný majetkový prospěch získán a to pouze v případě, že došlo k plnění bez právního důvodu.    

Pokud kraj za někoho něco zaplatil, pak je to jen kraj, kdo se může dovolávat vydání neoprávněného majetkového prospěchu. A dovolávat se ho může jen v případě, že bylo plněno bez právního důvodu. Darování však právním důvodem k obohacení člověka je a to bez ohledu na to, jak je dar vysoký a bez ohledu na to, jakým způsobem bylo s darem naloženo. Kraj se tedy nemůže vydání neoprávněného majetkového prospěchu dovolávat v případě, kdy peníze daroval.    

Pokud jde o neplatnost právního úkonu z důvodu nedodržení jeho formy. Za formu právního úkonu se považuje způsob (forma) jeho provedení.    

Právní úkon může být proveden formou prostého jednání (bez vyřčení jediného slova), může být proveden formou slovního projevu a může být proveden písemnou formou, tedy tak, že je napsán na papír.    

Mezi formy provedení právního úkonu tedy nepatří provedení právního úkonu osobou oprávněnou nebo jejím zmocněncem.     

Zákon nestanovuje jakou formou má být právní úkon zaplacení regulačního poplatku proveden. Zda písemně – vypsáním šeku, bezhotovostním převodem nebo faktickým jednáním - předáním peněz. Není tedy stanovena forma jeho provedení. V případě placení příspěvků krajem nejde tedy o nedodržení stanovené formy provedení právního úkonu a proto není možné ani mluvit o jeho neplatnosti pro nedostatek formy.    

Pokud jde o případné postihy za nepodání daňového přiznání.    

V tomto případě bych chtěl upozornit na to, že toto nebezpečí opravdu existuje, ale je zcela nepravděpodobné, že by ho stát využil.    

Důvodem je skutečnost, že podle § 21 odst. 1, písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. v platném znění je povinnost podávat přiznání k dani darovací do 30 dnů ode dne, v němž došlo k bezúplatnému nabytí movitého majetku nebo jiného majetkového prospěchu.    

Z toho vyplývá, že zdanitelným plněním v tomto případě je každé jednotlivé poskytnutí daru. V našem případě tedy každé jednotlivé poskytnutí daru krajem.     

Podle ust. § 18 odst. 5 téhož zákona se daň nevyměří a neplatí v případě, že činí méně než 100 Kč. Daň darovací z regulačních poplatků tedy uvedenou hranici nepřekročí a proto by se neplatila. A to nemluvím o tom, že podle § 20 odst. 13 téhož zákona je od daně darovací osvobozeno nabytí peněžních prostředků poskytnutých fyzické osobě, pokud byly prokazatelně použity na léčení.    

Z uvedeného vyplývá, že jediné, co by stát z trvání na tom, že daňová přiznání v tomto případě podávána být musí, získal, by byly náklady spojené s tiskem příslušných tiskopisů, kontrolou správnosti jejich vyplnění, jejich archivací a skartací.     

Nelze proto předpokládat, že by stát na podávání daňových přiznání v tomto případě trval.    

A pokud se do sporu o placení zdravotnických poplatků zapojily soudy a zakázaly krajům poplatky za pojištěnce (lidi) platit, pak nezbývá, než konstatovat, že se nechaly zatáhnout do politických sporů a to pověsti soudů jako nestranného strážce zákonnosti nijak nepřidá.    

V tomto případě je na jedné straně vždy člověk. A proto se v něm nejedná o to, co může kraj. Jedná se o to, co může člověk. A člověk v demokracii přece může jednat všemi způsoby, které mu zákon dovoluje a co víc. Může jednat i způsoby, které zákon nezakazuje (tedy ani neupravuje).    

A podstatou tohoto sporu je dar a zmocnění někoho člověkem, aby za něj něco udělal. A to má být v rozporu s principy demokratické společnosti?    

Z toho vyplývá, že chyba není v člověkovi. Chyba je v zákonodárcích, kteří při schvalování tohoto zákona ne zcela viděli svobody člověka zakotvené v Listině.    

Otázka na závěr. Je tento případ jen pouhým pochybením nebo jde o začátek obratu v postavení člověka v rámci této společnosti? 

V. Kamaryt