Co Vy na to, pane profesore?

Otázka 2.                  Budeme i nadále vyvlastňovat v soukromém zájmu? Vyvlastňování v soukromém zájmu. Husí kůži nahánějící představa každého, kdo něco vlastní. U nás navíc umocněná neblahými praktikami „zestátňování" soukromého vlastnictví v nedávné době. Zdá se být proto logické, že něco takového nebude v současné společnosti možné. Leč. Jaký je navrhován stav v novém obč. zákoníku?

            Od okamžiku, kdy se člověk objevil na této planetě si začal přivlastňovat to, co nacházel ve svém okolí.

            Zpočátku to byla potrava. Později, když poznal, že si může potravu opatřovat snáze za použití různých předmětů, začal si přivlastňovat tyto předměty. A tak postupně rozšiřoval okruh toho, co si přivlastňoval stejně, jako rozšiřoval okruh svých potřeb, které pomocí přivlastněných předmětů dokázal uspokojit.

            V souvislosti s tím se lze domnívat, že nejprve používal přivlastněné předměty jednorázově. Postupně, když poznal, že jejich úpravou zlepší jejich využitelnost, zřejmě přešel od jednorázového použití k používání opakovanému a tedy k tvorbě toho, co bylo později označeno termínem „soukromé vlastnictví". Když již něco vlastnil, bylo samozřejmé, že rozhodoval o tom, co s daným předmětem udělá. Současně si začal svoje vlastnictví chránit před ostatními lidmi.

            Tak se postupně vytvořilo soukromé vlastnictví a pravidla nakládání s ním.

            K základům pravidel nakládání se soukromým vlastnictvím patří právo věc vlastnit, nakládat s ní, požívat výhody spojené s jejím vlastnictvím (právo na užitky věci).

            Právo věc vlastnit v sobě zahrnuje právo na to, aby věc patřila jen jejímu vlastníkovi.

            Právo nakládat s věcí pak v sobě zahrnuje výlučné právo vlastníka rozhodovat o tom, co se s věcí stane. Jak bude věc využívána, zda si ji ponechá, zda ji zcizí (prodá, daruje, odloží, zničí apod.), bude-li opravena, upravena atd.

            Vedle postupného vzniku soukromého vlastnictví a pravidel nakládání s ním však vznikala i pravidla fungování kolektivu lidí. Tato pravidla vznikala proto, že se jednotliví lidé sdružují do vzájemně spolupracujícího kolektivu lidí. Důvodem je skutečnost, že spolupráce s ostatními členy svého rodu umožňuje každému  člověkovi uspokojovat svoje potřeby na úrovni, jaké by sám o sobě nikdy nedosáhl.

K základním pravidlům fungování lidského kolektivu pak začalo platit pravidlo nadřazenosti potřeb celku nad potřebami jedince.

            Tato potřeba se pak stala i jediným důvodem k zásahu do soukromého vlastnictví ať již tak, že bylo možné určitou věc ze soukromého vlastnictví odejmout nebo tak, že bylo možné omezit vlastnická práva k věci.

            Je samozřejmé, že člověk postupně dospěl k tomu, že zásah do vlastnických práv (odejmutí věci nebo omezení výkonu vlastnického práva) je možný jen v předem přesně stanoveným způsobem (na základě zákona), jen tehdy, vyžaduje-li to potřeba celku (veřejný zájem) a za předpokladu, že bude nahrazena cena odejmutého předmětu nebo cena rovnající se újmě způsobené omezením výkonu vlastnických práv.

            Jak vznikalo soukromé vlastnictví, začalo postupně vznikat i jeho spoluvlastnictví. Jde o stav, kdy věc patří více jedincům současně. V tomto případě bylo nutné řešit otázku rozhodování o tom, kdo bude rozhodovat o nakládání s předmětem, který patří více lidem současně.

           Problém nebyl v případě, že se způsobem nakládání souhlasili všichni jeho majitelé. A pro případy, kdy se názory vlastníků na nakládání s předmětem spoluvlastnictví liší, pak vzniklo pravidlo nakládání s věcí podle přání většiny.

          Jsem přesvědčen o tom, že až potud jsem neřekl nic, co by nebylo všeobecně známé a všeobecně uznávané. Domnívám se, že není nikdo, kdo by chtěl na tomto stavu něco měnit.

          Omyl!!!

          Lidé, kteří se rozhodli, že svůj podíl na uspokojování celospolečenských potřeb, budou realizovat tak, že se budou zabývat pravidly fungování daného kolektivu lidí (právem) však přišli s teorií, která výše uvedená pravidla popírá a vyvrací.

         Dochází k tomu na základě jimi vypracované teorie, že žádný člověk nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví (1071 odst. 1 návrhu Obč. z.). Tato teorie sama o sobě není nic, co by bylo v rozporu s potřebami člověka. Ona vyjadřuje fakt, že nikdo nemůže být nucen setrvávat v právním vztahu, ve kterém být nechce. V případě výhradního vlastnictví věci je toto právo vyjádřeno právem věc zcizit, zničit, odložit apod. V případě smluvních vztahů pak v právu ukončit platnost smluvního vztahu (smlouvy) atd.

         Důvod, proč o tom píši, je ve způsobu, kterým právníci chtějí spoluvlastníkovi věci toto právo (právo nebýt nucen setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu) zajistit.

        I když se v ust. §§ 976 a 977 návrhu nového Obč. zákoníku mluví o tom, že vlastnické právo lze omezit nebo vyvlastnit jen ve veřejném zájmu a za náhradu plné hodnoty majetku dotčeného těmito opatřeními (jinak jde rozvedení jednoho ze základních lidských práv), přesto v ust. § 1078 návrhu tato práva popírají.

        V návrhu ustanovení tohoto paragrafu je totiž řečeno, že soud může na návrh kteréhokoliv vlastníka nařídit prodej věci ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku.

        Co je na tom špatného?

        To, že o takový postup může žádat kterýkoliv (tedy i menšinový) ze spoluvlastníků a jediné omezení je jen to, že nesmí žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1071 odst. 2).

        Může-li žádat i menšinový vlastník, pak je na úkor většiny prosazována vůle jedince s menšinovým podílem. Jinak řečeno. Pokud si menšinový vlastník usmyslí, že svůj podíl na věci zpeněží, je mu přiznáváno právo na to, aby tento svůj požadavek uplatnil i proti vůli ostatních spoluvlastníků. Dané právo je mu přiznáno až do té míry, že se může obrátit na soud a soud má povinnost mu vyhovět.

        Z toho zcela jednoznačně vyplývá, že je poskytována státní podpora při prosazování názoru menšiny. A to je v rozporu se základním pravidlem fungování společenství lidí - s pravidlem přednosti názorů většiny.

        Kromě toho.

        Rozhodnutí soudu o prodeji věci je možné jiným termínem označit za vyvlastnění ve smyslu základního lidského práva na to, aby věc byla vyvlastněna jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za úplatu.

        Co jiného (jaké jiné lidské jednání) si pod termínem „vyvlastnění" ve smyslu výše uvedeného základního lidského práva představit?

        Alespoň podle mne. Pod termínem „vyvlastnit" ve výše uvedeném základním lidském právu si nelze představit žádné jiné jednání člověka, než takové, kdy člověk v pozici státního úředníka rozhodne o tom, že někdo bude svého vlastnického práva zbaven nebo bude ve svých vlastnických právech omezen. V našem případě jde o rozhodnutí člověka v pozici soudce (i on je státní úředník) o tom, že věc bude prodána.

        Rozhodnutím soudu o prodeji věci tak dojde k vyvlastnění dané věci.

        Vyvlastnění je však možné pouze na základě zákona. Tato podmínka je v daném případě splněna, protože uvedenou možnost přiznává Obč. zákoník.

        Vyvlastnění je však možné jen ve veřejném zájmu. Podnět jednoho ze spoluvlastníků k rozhodnutí o prodeji věci, k níž má jen spoluvlastnický podíl však není veřejným zájmem. Jde o zájem soukromý. Takže podmínka veřejného zájmu splněna není.

         Vyvlastnění je však možné jen za plnou náhradu vyvlastněním dotčeného majetku. V tomto případě pak dojde nejprve k úhradě nákladů spojených s vyvlastněním a rozdělí se až to, co zbude. V žádném případě nebude tedy poskytnuta plná náhrada.

         Z toho vyplývá, že výše zmíněné základní lidské právo navrženou úpravou respektováno není.

         Kromě toho. Další ze základní lidských práv přiznává právo člověkovi dělat vše, co nemá zákonem zakázáno a nebýt nucen do ničeho, co zákon nenařizuje.

         Navržená úprava sice přiznává spoluvlastníkovi právo domáhat se na ostatních spoluvlastnících vyplacení finanční hodnoty svého spoluvlastnického podílu, ale nenařizuje ostatním spoluvlastníkům tomuto právu jednoho spoluvlastníka vyhovět.

         Jinak řečeno. Pokud soud v souladu s navrženou právní úpravou (na základě návrhu jednoho spoluvlastníka) rozhodne o určitém způsobu uspořádání vlastnických podílů k dané věci, pak bude svým rozhodnutím nutit ostatní spoluvlastníky (lidi) k něčemu, co nemají zákonem nařízeno. Takže jeho rozhodnutí bude v rozporu s Listinou základních práv a svobod - dojde k porušení dalšího základního lidského práva.

         Co Vy na to, pane profesore?