Co Vy na to, pane profesore?

            Otázka 1.                                    Budeme zakazovat utajené porody, rušit baby boxy, kojenecké ústavy, dětské domovy a domovy pro seniory?

           Na začátku se budu opakovat. Ale jinak to nejde. Jsme lidé a nějakým způsobem žijeme. Náš život to není záležitost jednorázová a nějak uměle vytvořená lidmi, kteří se nazývají právníci.  

           Člověk jako živočišný druh existuje na této planetě několik miliónů let a po celou dobu vytváří společnost (kolektiv navzájem spolupracujících jedinců). Člověk existoval dávno před tím, než mu dosažený stupeň poznávání okolní přírody dovolil, aby se v jeho kolektivu vytvořila specializovaná skupina lidí (právníci), kteří se začali zabývat pravidly, podle nichž daný kolektiv lidí funguje a tato pravidla nazvali právem.

            Z toho vyplývá, že máme-li hodnotit a rozebírat jednotlivá ustanovení právních norem, nemůžeme začínat jinak než tak, že začneme tím, že konstatujeme jak probíhá život.

           V tomto případě jde o to, že člověk žije. Dostává se do různých situací. Jednou se mu vede lépe, jindy se mu vede hůře. Odnepaměti všude v živé přírodě platilo, že přežít mohou jen ti, kteří si dokáží opatřit dostatek potravy – energie potřebné k životu.

            A tak to až do dnes funguje v celé části živé přírody. Jen člověk, jako tvor nadaný zvláštními rozumovými schopnostmi, postupem doby upustil od toho, že přežívá jen ten nejsilnější a snažil se hledat cesty, jak zajistit přežití i jedincům, kteří sami nejsou schopni se uživit nebo pro něž nejsou rodiče schopni opatřit dostatek potravy. Postupem doby začal hledat i způsoby jak zachovat život i těm jedincům, o něž se jejich potomci nebo předci starat nechtějí.

             Tak vymýšlel způsoby, jak to zařídit. Zprvu zřejmě šlo o to, že se např. děti byly odkládány na místa, kde byla velká šance, že je někdo najde. Později se přidalo odkládání dětí na práh domovů, církevních zařízení atd.

              V dnešní době považujeme za naprosto samozřejmé řešení daného problému pomocí kojeneckých ústavů a zařízení pro mládež a seniory. Abychom zvýšili šanci novorozenců na přežití v případech, kdy je matka nechce, zavedli jsme anonymní porody a nově i baby boxy.

              Opakem snahy zbavit se nechtěného dítěte je pak snaha mít dítě i v případě, že matka není schopna plod donosit. I tato možnost dnes existuje.

              Veškeré snahy „zbavit“ se dítěte nebo svých rodičů, bez ohledu na to jaké důvody k takovému jednání vedou znamenají, že rodiče, případě děti jednají způsobem, který dává zcela jasně najevo, že svoje povinnosti vyplývající ze vztahu rodič x dítě plnit nechtějí a na svých právech vyplývajících z téhož vztahu netrvají.

              Jinak řečeno. Dávají svým faktickým jednáním jasně najevo, že se svých práv a povinností vyplývajících z tohoto vztahu vzdávají.

              Z pohledu života nejde o nic mimořádného a všichni, byť s takovým jednáním třeba nesouhlasíme,  přesto ho respektujeme a souhlasíme s tím, aby společnost vytvářela předpoklady pro to, aby mohly důstojně žít i lidé, které postihlo výše uvedené neštěstí.

              Co na to právníci?

              Právníci, i když na jednu stranu tvrdí, že právo má sloužit životu, tak na druhou stranu trvají na tom, že výše uvedená jednání jsou nepřípustná.

             ???

             Jak jsem na to přišel? Dočetl jsem se o tom v návrhu nového Občanského zákoníku.

             Tam je v ustanovení § 716 uvedeno, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Vedle toho je tam pak v ust. § 798 navržen následující text: „Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nelze vzdát. Učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.“

               Pokud je matkou dítěte žena, která dítě porodila, pak je matkou i toho dítěte, které pouze donosila jako náhradní matka.

               To znamená, že i v případě tzv. „náhradního mateřství“ by bylo možné předat dítě biologické matce jen v případě, že by s tím žena, která dítě porodila, souhlasila a jedinou přípustnou formou by byla adopce.

                Podmiňovací způsob je namístě, protože text navržený v § 798 takovou možnost předání dítěte zcela vylučuje. Současně pak tento text vylučuje i jakoukoliv formu odložení nechtěných dětí a umístění seniorů do domovů v případě, že jejich rodiče, resp. děti žijí.

                Jde o text uvedený ve 2. a 3. větě zmíněného paragrafu. V nich je řečeno, že rodiče stejně jako děti se svých vzájemných práv a povinností nemohou vzdát a pokud se tak stane, pak se k takovému jednání nepřihlíží.

                  Pokud si pod právním termínem „vzdát se práv a povinností“ představíme takové jednání člověka, jehož důsledkem je fakt, že dítě nebo rodič nemůže svoje povinnosti plnit nebo se dožadovat svých práv, pak je jasné, že jakékoliv lidské jednání, v jehož důsledku dojde k „přetrhání“ svazku rodič – dítě, bude nepřípustné (práv a povinností se nelze vzdát) a pokud se tak stane, bude nutné vycházet z toho, že se tak nestalo (nepřihlíží se k tomu).

                  To znamená. Matka nebude smět odložit dítě do baby boxu, nebude se smět hned po porodu vzdát svého dítěte. Dítě umístěné v dětském domově nebude možné adoptovat, protože rodiče nebudou moci dát souhlas s jeho adopcí. To všechno jsou jednání, v jejichž důsledku ztratí rodiče možnost realizovat svoje práva a plnit svoje povinnosti.

                   A když jsem se již zmínil o právech. Práva jsou právy proto, že dávají člověkovi možnost volby. Člověk se může rozhodnout pro to, zda určitým způsobem jednat bude nebo ne. Pokud člověk možnost volby nemá a jednat musí, pak mluvíme o povinnosti. Z tohoto pohledu je pak tvrzení právníků, že rodičovských práv se nelze vzdát v přímém rozporu s právem jako institutem, protože toto tvrzení degraduje právo jako takové na pouhou povinnost.

                  K právům rodičů patří i právo na to, aby se dítě podílelo v přiměřené míře na chodu domácnosti. Rodiče to po dítěti chtít mohou, ale také nemusí. A ve značném míře možnost nemuset vyžadovat po dítěti odpovídající podíl na chodu domácnosti, zejména v pubertě, využívají. Jinak řečeno jednají tak, že ztratí možnost (byť dočasně) domáhat se svých práv. Svoje právo neuplatní. Tím se ho vlastně vzdají.

                  Jak tomuto naprosto běžnému jednání člověka odpovídá výše uvedené ustanovení § 798 o tom, že vzájemných práv se nelze vzdát a pokud se tak stane, pak se k takovému jednání nepřihlíží?

                   Bude toto ustanovení nového OZ znamenat, že rodiče budou nuceni požadovat po svých dětech, aby se na chodu domácnosti podílely a pro případ, že tak neučiní, bude zřízena nějaká instituce, která na to bude dohlížet a rodiče do uplatnění tohoto práva nutit?

                   A jak je uvedeno výše. Pokud již rodiče nebudou moci sami rozhodnout o tom, zda svoje právo na účast dětí na chodu domácnosti využijí, pak již ale nebudou mít právo, ale zůstane jim jen povinnost. 

                   Takže pokud se rodiče nebudou smět  svých rodičovských práv vzdát, tak vlastně žádná rodičovská práva mít nebudou. Zůstanou jim jen rodičovské povinnosti. A obdobně to bude i v případě práv (povinností) dětí.

                  Co Vy na to, pane profesore Eliáši? Bude i v tomto případě právo sloužit životu nebo ho bude ovládat? Nebo, lépe řečeno. Budou i nadále právníci vnucovat ostatním lidem svoje, od reálného života značně odtržené, představy nebo konečně začnou respektovat skutečné možnosti života lidí?