Bez úmyslu není trestu.

Tento blog začnu citátem: „Právnické osoby existují staletí, jednají svým jménem, na svůj účet a na svoji zodpovědnost. Protože nemají pusinku, ani ručičky, jedná jejich jménem statutární zástupce. Všimněte si: jejich jménem.“

Jde o citát z reakce čtenáře na předchozí blog. Čtenář používá jméno stará kára a na závěr svého příspěvku napsal, že není chybou tvůrce zákona, že neumím udělat jednoduchou abstrakci.

Právnické osoby existují staletí. Jenže po staletí platilo např. to, že Země je středem Vesmíru. A dnes to již neplatí.

Proč má tedy i v době existence základních lidských práv platit, že různí lidé mají různá práva?

Ale vraťme se k právnickým osobám.

Existují stovky let a stejně dlouhou dobu pro ně zřejmě platí i odpovědnost za škody.

Je ale otázka. Kde se právnické osoby vzaly a kdo na ně přenesl odpovědnost za škodu?

Vzaly se v mysli člověka. Nikde jinde nevznikly a ani nikde jinde nevznikají. Jejich „hmotná podstata“, pokud o něčem takovém lze vůbec mluvit, je „hmota lidské myšlenky“, protože právnická osoba vzniká tak, že si člověk usmyslí, že založí právnickou osobu, svoji myšlenku přenese na papír a ten pak zašle k registraci jinému člověkovi.

Právnická osoba je tak vlastně takové nic. Je to jen představa člověka. Nemůžete si na ni sáhnout, nemůžete ji vidět, nemůžete ji slyšet, nemůžete ji cítit.

A teď mě zkuste přesvědčit o tom, že toto „nic“ může jednat.

To není nedostatek mojí schopnosti abstrahovat. To je neschopnost jiných uvědomit si, že něco takového, jako odpovědnost právnické osoby bylo možné kdysi v minulosti, v době, kdy světu vládli neomezení feudální vládcové, kteří si mohli dělat to, co chtějí a nějaké právo je vůbec nezajímalo. Nehledě na to, že pro tuto etapu vývoje lidstva bylo stále ještě základním zákonem výstavby společnosti různé právní postavení lidí. Tedy jejich nerovnoprávnost.

Dnes je však doba, kdy se pyšníme a zdůrazňuji slovo „pyšníme“ tím, že součástí našeho právního řádu jsou základní lidská práva. A v jejich rámci, i právo na rovnost v právech.

Můžeme tedy v současné době, v době jejímž základním charakteristickým znakem, alespoň podle základních zákonů této země má být rovnoprávnost lidí, trvat na tom, že odpovědnost za jednání člověka má „nic“ – lidský výmysl?

I ze zmiňovaného citátu vyplývá, že právnická osoba nemá ani pusinku, ani ručičky a proto musí jejím jménem jednat člověk.

I autor zmiňovaného citátu připouští, že právnická osoba nemůže jednat a proto jejím jménem jedná člověk.

Problém právnických osob nespočívá jen v tom, že nemají ani ručičky ani pusinku. Ony nemají ani tělíčko, ani hlavičku a ani mozeček. Oni nemají ani tolik, kolik má mýdlová bublina.

Opakuji To není nedostatek mojí schopnosti abstrahovat. To je nedostatek autora příspěvku oprostit se od starého způsobu myšlení. Způsobu, který vznikal v dobách faktické lidské nerovnoprávnosti, a který přiznával a nutno říci, že i dodnes přiznává, různým lidem různá práva.

Na jednu stranu tvrdíme, že jsme moderní demokratická společnost s existujícími a respektovanými základními lidskými právy a na druhou stranu trváme na starém způsobu tvorby práva a na starých právních institutech.

Právo, stejně jako právnická osoba jsou jen a jen čistým výmyslem člověka. Je to tedy člověk, kdo stanovuje jejich obsah (v případě práva) a kdo stanovuje rozsah jejich práv a povinností (v případě právnických osob). To je jeden fakt.

Druhý fakt, který v tomto případě hraje zcela zásadní roli, je to, že se bavíme o lidech a o jejich společenstvích. Lidskou společnost tvoří výhradně lidé. A jsou to lidé, kdo v rámci této společnosti rozhoduje o tom, co a jak se bude dít.

To znamená, že je to jen a jen člověk, kdo tvrdí a trvá na tom, že něco, co nemá vůbec žádnou hmotnou podstatu, může jednat a může nést i odpovědnost za takové jednání.

Člověk si v tomto případě ve svých tvrzeních odporuje. To vyplývá i ze zmíněného citátu. Na jedné straně člověk tvrdí, že nic (v tomto případě právnická osoba) jedná a na druhé straně tvrdí, že jednat nemůže, že jejím jménem jedná člověk (v příspěvku je použit termín „statutární orgán“).

I pod pojmem „statutární orgán“ si totiž musíme představit člověka nebo skupinu lidí.

Tvrdit, že se často „nepodaří dohledat“ viníka ve své podstatě, alespoň podle mne, neznamená nic jiného, než to, že se dohledat viníka nechce.

Žijeme v lidské společnosti. Ve společnosti, v níž mohou vědomě jednat jenom lidé. Žádné nic nemůže fakticky (nikoliv právně – tedy v představách člověka) jednat. Nemůže dokonce právně jednat ani zvíře a to i přes nevyvratitelné důkazy o tom, že zvířata jsou schopna se naučit určité způsoby jednání (pro zvířata používáme termín chování se) a z naučených alternativ vybírat tu správnou pro danou situaci.

Je nevyvratitelné, že zvířata jsou schopna alespoň v omezeném rozsahu myslet a zcela samostatně cíleně jednat a přesto jim odpovědnost za následky jejich jednání nepřiznáváme.

Vedle toho však existuje něco, co se podobným způsobem chovat nemůže, protože je to čistý výmysl člověka a přesto tomu odpovědnost za následky vědomého jednání přiznáváme.

To není o objektivní realitě. To je o subjektivních představách a potřebách. A k těm pak patří i vytvoření takových podmínek, které znemožňují „dohledat viníka“.

Nebo snad chcete tvrdit, že lidské jednání není následkem předchozí přípravy a na jejím základě provedeného rozhodnutí. Nemluvím o zcela bezděčných pohybech vyvolaných např. snahou získat ztracenou rovnováhu v případě uklouznutí.

Jde-li tedy o výsledek vědomého lidského jednání, pak nemůže být v případě právnické osoby problém dohledat toho, kdo jménem právnické osoby jednal. Pokud ovšem takový zájem skutečně je.

To je něco zcela jiného, než v trestní oblasti, kdy je např. nalezena mrtvola člověka a je patrné, že daný člověk nezemřel přirozenou smrtí.

V tomto případě je nutné najít dostatek důkazů, které jednoznačně prokážou, že smrt daného člověka byla způsobena tím, nebo oním člověkem.

V případě jednání právnických osob je však situace naprosto jiná.

Jak uvádí i autor citátu, jménem právnické osoby vždy jedná statutární orgán. Z dalších ustanovení našich zákonů pak vyplývá, že statutární orgán je vždy jednoznačně určen a dokonce zapsán i v obchodním rejstříku.

Nemůže tedy být problém dohledat člověka, který daným „statutárním orgánem“ je.

V těchto případech bude zřejmě zcela jednoznačné, že někdo za právnickou osobu jednal. Ten také rozhodl o tom, že právnickou osobu něčím, nějakou smlouvou, zaváže. Pokud se pak ukáže, že taková smlouva je v rozporu s platným právem, pak není složité podívat se na to, kdo tuto smlouvu podepsal.

Pokud však připustíme, že právnická osoba je tak velká, že je objektivně nemožné, aby člověk, který je oprávněn jménem takové osoby jednat, znal dopodrobna celou problematiku, a že jeho podpis na příslušné smlouvě je více méně jen formálním aktem, pak mu text příslušné smlouvy musel někdo jiný, nějaký jiný zaměstnanec dané právnické osoby připravit. V tom případě je pak opět jasné to, kdo obsah smlouvy připravil.

Jediný problém tedy může nastat v případech „kolektivního rozhodování“. Jenže ten problém nastává opět jen proto, že nějaký člověk rozhodl o tom, že daný problém nastane.

Nic, kromě představ člověka, nebrání tomu, aby se rozhodnutí kolektivních orgánů činilo veřejným způsobem se jmenovitým záznamem do příslušných písemných dokumentů o tom, jakým způsobem jednotliví členové daného kolektivu (orgánu) hlasovali.

Pokud tomu tak dosud není, pak je to jen proto, že to člověk nechce připustit.

Argument o právu hlasovat tajně je jen představou člověka, jejímž cílem není nic jiného, než zbavit určité lidi odpovědnosti za jejich vlastní a vědomé rozhodnutí. Nepleťme si to s politickým právem hlasovat při volbách. To je něco zcela jiného.

Proč tedy nějaký člověk může rozhodovat tak, že není možné zjistit, jak rozhodl a jiný člověk stejným způsobem rozhodovat nemůže?

Odpět jde o pozůstatek z dob, v nichž bylo naprosto běžné přiznávat různým lidem různá práva.

Dnes však máme dobu, která je v preambuli Ústavy charakterizovaná slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku … odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům…“.

Máme tedy dobu, v níž jsme si prostřednictvím našich zástupců slíbili, že budeme budovat tuto vlast jako vlast rovnoprávných občanů založenou na úctě k lidským právům.

A teď mi vysvětlete, jak tomuto textu odpovídá skutečnost, že nějaký člověk může jednat a nenese za následky svého jednání odpovědnost, jak je tomu v případě právnických osob.

To není o budování vlasti rovnoprávných občanů a úctě k lidským právům. To je o setrvávání na starých a totalitním praktikám přizpůsobených tradicích a v jejich rámci i starých právních institutech.

O tom ostatně svědčí sama Ústava. Na jedné straně nám naši zástupci schválili výše uvedený text její Preambule a současně s tím nám pak např. v jejím čl. 27, odst. 4. schválili text, podle něhož „Poslance ani senátora nelze trestě stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.“

Jde o tzv. „imunitu ústavních činitelů“. To však není nic víc a nic méně, než „právo osob zastávajících uvedené funkce na to, aby nebyly trestně právně stíhány.“ Nemusím snad zdůrazňovat, že my „obyčejní lidé“ takové právo nemáme.

Kam se tedy poděla ona odhodlanost budovat vlast rovnoprávných občanů? Ta zřejmě končí tam, kde se mají příslušní lidé zbavit svých vlastních privilegií.

Ale to jsem zabrousil poněkud jinam. Důvodem byla snaha dokázat, že máme právní řád, který na jedné straně obsahuje nové prvky. Prvky potřebné k řízení lidské společnosti na úrovni odpovídající dosaženému stupni lidského poznání. A na straně druhé, že v témže právním řádu máme prvky staré, které odpovídají již člověkem překonané úrovni poznání.

Pokud se budeme ptát na to, co takový stav umožnilo, pak to není nic víc a nic méně, než snaha člověka nazývat stejné věci různě. Pro jednoho člověka jde o právo, pro jiného o imunitu. Pokaždé používáme jiný termín, a tak můžeme obhájit různou právní úpravu pro stejné lidské jednání. Můžeme snadno obhajovat přiznání privilegií určité skupině lidí.

Takže. Opět zdůrazňuji. Institut trestní odpovědnosti právnických osob jen dále rozšiřuje rozsah privilegií, která určité osoby v rámci této společnosti mají. Vědomě a úmyslně se snažit o dosažení určitého cíle, toho je schopen jen člověk. A již z dávných dob platí, že odpovědnost jako taková může vzniknout jen a výhradně jako následek vědomého a úmyslného jednání. Pokud úmysl nebo dokonce jednání jako takové chybí, pak nemůže vzniknout ani odpovědnost.

Právnické osoby objektivně schopnost vlastního jednání nemají. To se jen snaží tvrdit člověk proto, aby nemusel odpovídat za svoje vlastní jednání.