Nevěra

Přemýšlela, jak dál. Nevěra jejího manžela s ní zatočila. Možná víc než by byla čekala, ačkoliv si  takovou situaci nikdy ani nepředstavovala. Prostě svému partnerovi věřila. A taky ho milovala. Týž den, jen co se to dozvěděla, ..  

se odstěhovala.

„Vyklízím ti pole. Můžeš tu s tou svou milou přebývat. A třeba s ní i šoustat!“

„Ireno, nemluv tak! Byl to úlet! Mrzí mě to. Moc se omlouvám.“

„Kecy! Zase jenom kecy! Co teď mám podle tebe dělat? Odpouštět! Zapomínat! Na tvá slova, jak mě miluješ …“

„Ano, pořád!“

„Jdi do háje!“

To mu řekla, sbalila si svých pár věcí, moc toho najednou nepotřebovala. A teď je ve svém jedna kk, malý byt, který si nechala v záloze i po tom, co si Pavla vzala. Jakoby tušila, že se něco takového může stát. Ona nic víc neměla. Učitelka v mateřské školce si nabrnkla movitého pána, kluka, uměl jím být, i když mu bylo čtyřicet. Uměl se do něj převtělovat. A dělal to rád a ona s ním tu hru hrála a byla zase s ním malá holka. Dělali věci jen tak. Chodili do lesa, příroda se jim oběma moc zamlouvala. Drželi se za ruce a byla to souhra těla i duše, najednou cítila něco, že z toho byla doslova omámená. A po půl roce známosti si ho vzala. Tři roky to klapalo. Byla šťastná. Nic ji nescházelo. Všechno měla. Nic víc nepotřebovala. A to co si přála, bylo právě na cestě. Dcera nebo syn, nevěděla a ani to vědět nechtěla. Ať si toto věda strčí někam, že se to může jejím přičiněním dozvědět. Chce být překvapená. Tak moc se těšila, že to bude prožívat s otcem dítěte, že to bude něco, na co nikdy nezapomene. No to tedy opravdu ne. Tohle se jí vryje do paměti, zejména ten den, kdy je načapala. Bylo jí zle. Jako by se i to dítě v ní přetočilo vzhůru nohama a začalo plakat. Řvala, bouchala, pak utekla na silnici a byla sama. Nikdy se tak sama necítila. Jen sledovala co se kolem ní děje a jak si jí nikdo v tom potemnělém městě nevšímá. Za okamžik vyběhl on v trenýrkách a s košilí hozenou ledabyle přes sebe. Něco říkal a ona ho nevnímala. Jen sledovala jeho pohyby, gestikulace, jak ji tahá za ruce a nutí ji vrátit se, zůstat na místě. Dala mu pár facek a byl konec.

Jsou to už dva měsíce. Bolest v ní přetrvává a chvílemi i roste. Nemizí, nezaniká, jen někdy o sobě nedá vědět, ale pak se zase vynoří a má ji všude, v každém póru své duše. Stále ji telefonuje, píše sms, které ani nečte. Má se rozvést, má zavřít dveře? Copak to jde? Čeká jeho dítě? Byla to pro ni láska na první pohled. Všechno zapadalo do sebe. Proč se to stalo, co udělala špatně? Ne, sebe obviňovat teda nebude, na to ať rychle zapomene.

Chodila do práce jako tělo bez duše. Bylo to těžké vše držet v sobě a věnovat se prťatům, které vás chtějí stoprocentně, anebo i více. Ředitelka ji přesunula do kanceláře. 

„Pomůžeš mi s administrativou, dokud se nesebereš.“

„To nejde. Neumím to, chci být ve své třídě.“

„Tam teď nefunguješ.“

Ředitelka to řekla tak nekompromisně, že se nezmohla na další vzdor. Sedla si za stůl a začala se probírat v lejstrech. Mohla ji vyhodit, mohla ji dát výpověď, takto se ji snažila ředitelka podržet. Stalo se jí totéž.

„Jednou jsem to skousla. Podruhé už ne.“

„Dala ses rozvést?“

„Dala, zavřela jsem dveře. Odstřihla ho od sebe. Vyřešili jsme majetek, děti byly dospělé, já si změnila účes a pila jsem. Bylo to na hraně. Málem jsem skončila v léčebně. Ale pak jsem si řekla, že se nenechám zničit jedním parchantem.“

Byl to jiný příběh. Ne její. Nic neplatí stoprocentně a bezvýhradně. Může o tom mluvit s kýmkoliv, stejně se jí neuleví, nikam před tím neuteče. Máma ji chce moci mermo dostat k sobě. Postará se o ni, může u ní být, jak dlouho chce. Řekla rezolutně ne. Tohle by snad bylo zbabělé. Je dospělá, musí sama za sebe, jinak se z toho nevyhrabe.  

Pátý měsíc těhotenství. Prohlídka u lékaře.

„Vše je v pořádku, zdá se.“

„Určitě?“

„Ano, dítě je v dobré poloze, vyvíjí se tak, jak má … již vám mohu povědět i pohlaví, pakliže o to stojíte?“

„Ne!“

„Dobře. Líbí se mi, když chce být matka překvapená. Vyhraje příroda, nikoliv věda. Tak zase za týden.“

Odešla. Ploužila se ulicemi města. Ničeho a nikoho si nevšímala. Mobil v kabelce nechala vyzvánět, ani by nevěděla, co by Pavlovi řekla.

Ty šmejde, proč si to udělal?! V takové chvíli, která se třeba nikdy nebude opakovat. Jak s tím mám existovat?! Vidět tě s ní … proč … co jsem ti udělala?! Byl jsi jako kluk a já jako malá holka. Tak nám bylo hezky. Pak jsme si něco slíbili. Ale slova jsou jen slova. … Už nikomu nebude věřit, toho se bála.

Doma se naložila do vany a málem v ní usnula, kdyby ji Pavel zase nezavolal. Ok, tak ti to vezmu a počkej, to nedáš! Už se chystala, jak to na něj všechno vysype, jak na něj vykydá celou tu hromadu hnoje, ať se zalkne, ať lapá po dechu, ona mu v tom ještě pomůže.

„Co chceš?“

„Tebe! Slyšet tě, vědět, jestli jsi v pořádku?“ 

„Děláš si srandu?! V pořádku?! Jdi do prdele!“

„Ireno! Takhle ne! Prosím tě! Mluv se mnou normálně! Co to malé? Bylas u doktora, ne?“   

„Jo, byla. Moje věc!“

„Snad naše!“

„Seš si moc jistej. Třeba ne. Co ty můžeš vědět.“

Chtěla si ho vychutnat, pomstít se, jak by ne. Jen ať pochybuje, není jedinej chlap na světě. Byl na druhé straně a slyšela jenom jeho dech. Najednou se lekla, na svědomí si ho vzít nechtěla. Že ho kvůli ní klepne a ona si to bude po zbytek života vyčítat. Ale vyčítala by si to po tom všem vůbec?   

„Dítě roste, jak má. Pohlaví jsem znát nechtěla. Před chvíli jsem brečela, protože jsem to chtěla s tebou sdílet a ne na to být sama!“

„Tak se vrať.“

Dlouho mlčela a on taky mlčel. Evidentně věděl, co dělá, byznysmen. Umí jednat, umí manipulovat, umí hrát šachové partie a přemýšlet, aby něco nepodělal, aby vyhrál. Típla to a ponořila se hned pod hladinu, zkoušela svou výdrž se zadržením dechu. Pak se prudce vynořila, otevřela oči a dívala se před sebe do holé zdi, za níž slyšela hlasy sousedů. Byla za ně ráda. Aspoň neměla pocit, že je v nějakém mimo civilizaci umístěném vesmíru. Vylezla z vany, zabalila se do županu a pak si v kuchyni udělala kakao. Hřála si o hrnek studené ruce, tiskla ho a choulila se do sebe na gauči u televize, která jí dělala společnost. Přišla jedna z dalších sms zpráv od Pavla. Rozhodla se, že si ji přečte.

„Miluju tě, strašně moc. Prosím, odpusť mi to. Dobrou noc.“

Píše jako malé dítě, pomyslela si. Škemrá o pomoc, žadoní, když podělal, co šlo. Co by dělal on, kdyby byl na jejím místě? Kdyby on ji viděl s jiným v posteli v nějaké prima poloze. Co by na to řeklo jeho mužské ego. Odpustil by ji? Nevykopl by ji? Nebyl by ponížený? Nevykašlal by se snad na ni taky? Měla sto chutí mu to vrátit. Se vším všudy! Pomstít se a pak mu dát pěstí. Poslední ránu z milosti.

Šla si lehnout. Byla vyčerpaná svými emocemi a vším, čemu musela čelit. A s ní i to malý uvnitř. Bylo to k zešílení.

Další den ji ale něco nakoplo. Ani netušila co. Celá ta noc byla pro ni peklo. Pak ale vyšlo slunce, svítilo a ona vstala a vnímala, jak do ní vstupuje síla, energie, rozhodnost. Oblékla se, vzala si na sebe něco hezkého, učinila se krásnou a spokojenou. Šla k domu, kde byla s Pavlem do toho dne, kdy se jí zhroutilo všechno. Pavel stál před domem a kouřil své cigáro jako by se nic nestalo. Když ji ale spatřil, cigaretu zahodil a vyběhl směrem k ní. Stál u branky a ona mu řekla toto:

„Je to moc těžký, Pavle. Nevím, co mám dělat. Zda jsem schopná s tebou dál být. Čekám netrpělivě, až se to malé narodí, že mi třeba ono napoví, až se mu podívám do očí, kdo jsi.“

„Jsem tvůj manžel a chci jím být stále. Udělám pro to cokoliv.“

„Nemůžeš dělat nic.“

„Pojď dovnitř, prosím. Promluvíme si.“

„Ne, slova teď nic neznamenají a nic nezmění. Můžeš říct cokoliv a já stejně nebudu vědět, kdo jsem a kam patřím.“

„Patříš sem, ke mně, a já k tobě.“

„Slyšíš, jak uboze to teď zní?!“

Dívali se jeden druhému do očí. Ona seč mohla, zadržovala slzy a on seč mohl, ji pohledem prosil, aby neodcházela pryč.

„Už musím.“

„Ne! Nemusíš!“

„Měj se hezky.“

„Ireno, tohle nesmíš, nebo mě zničíš, rve mi to srdce, copak to nevidíš?!“

„Promiň.“

Vyslovila to slovo, aniž by tušila, co to znamená a že právě tím Pavla dostane na kolena. Že se ona za něco omlouvala, ačkoliv vůbec nemusela. Že si uvědomil, koho ztrácí a co nebral v potaz.

„Jsi větší, než jsem kdy byl já.“

„To nevíš, třeba bych toho, cos mi provedl, byla taky schopná. Skoro jsem se lekla, když jsem si to uvědomila. Z pomstychtivosti, z touhy tě ranit, zničit, ne, to bych asi nesvedla, ale byly momenty, kdy jsem si to přála. Jsem za tím a jsem za to ráda. Pa.“  

To byla poslední slova, která Pavlovi řekla. Jejich syna vychovává sama. Jsou mu dva. Ale pořád, pořád toho svého Pavla měla ráda a nezapomněla. Vrátit se k němu ale nedokázala.