Téměř „lavinová“ záležitost

„Co tě sem, Lenko, přivedlo?“ Lenka nedokáže hned odpovědět. Něco se provalilo. A pak to přišlo. Jedna rána, druha a další i od lidí, od kterých to nečekala. Téměř nic ji nepodrželo. Na všechno v ten moment byla sama. Bylo..

to jako lavina, před kterou nešlo uniknout.

„Jsem lesba a před pár dny to prosáklo.“

„Jak se to stalo?“

„Máma mě viděla s přítelkyní. Drželi jsme se za ruce. Poprvé v centru města.“

„Co následovalo?“

„Doma? Výslech. A dost natvrdo. Máma si myslí, že je to můj další úlet nebo tak něco.“

„Co táta?“

„Ten mlčel. Bylo to horší, než kdyby křičel. Neřekl ani slovo.“

„Asi šok.“

„Musel vidět, že jsem na šrot. Stačilo jeden den nic nepředstírat a ví se to široko daleko. Maloměsto.“

„Lituješ toho?“

„Je to nápor na palici, to je všechno. Vnímám krutost a nepřejícnost. Doma zase netečnost a dusno.“

„Mohu ti předepsat léky na zklidnění …“

„To si dám raději joint!“

„Ty hulíš trávu?“

„Někdy jo. Na pohodu, prostě pro zábavu. Není to závislost.“

„Jak dlouho to víš, že jsi lesba?“

„Jistě zhruba rok.“

„A před tím?“

„Před tím jsem to tušila. Kluky mám ráda pro zábavu, ale sex jsem si s nimi nikdy ani nepředstavovala.“

„A ta tvá přítelkyně …“

„Bára.“

„Jak je na tom?“

„Ona je ranařka. Jí je jedno, co kdo říká. Je o dva roky starší, nejsem její první známost.“

„Ale ona tvoje ano.“

„Jo. Cítím se s ní konečně sama sebou.“

„Zkus o tom v tomhle modu mluvit s tátou.“

„Copak s ním, ale co s mámou? Ta by mě z toho nejraději vyléčila.“

„Můžeš mi ji sem poslat. Promluvím s ní o tom.“

„Ona má velké ego. Jít sem by pro ni byla potupná záležitost. Možná i já sama jsem pro ni teď potupa. Možná má strach, abych ji v očích druhých nezostudila.“

„Nejsi na ni příliš přísná?“

„Nemyslím si to.“

Lenka se odmlčí. Má všeho dost. V přítomnosti doktorky se jí sice ulevilo, ale pořád cítí úzkost a strach ze všeho. Dost ji to pohltilo a smetlo. Uvědomuje si to. Proto taky vyhledala akutní odbornou pomoc. Nestačila na to.

„Dej lidem okolo sebe čas na to si zvyknout. Přijmout to.“

„Jak dlouho? Co když se všichni odstřihnou?“

„Toho se neboj. Tady máš mou vizitku. Kdyby se dělo něco akutního, cinkni mi na mobilní soukromé číslo. Uvidíme se … za čtrnáct dnů. Čtvrtého dubna … v deset tu mám volné místo.“

Usměje se na Lenku. Ta se má k odchodu. Vstane a podá doktorce ruku.

„Moc děkuju.“

„Jsem tu. A žádnou hloupost! Slibuješ mi to? Ruku na to.“

Stiskne doktorce ruku ještě jednou. Cítí směrem k ní důvěru. Odejde a vstoupí do městského provozu. Volá hned Báru, ale nebere telefon. Má v úmyslu jít za ní domů. V tom spatří na parkovišti u platebního automatu svého tátu. Dívá se na něj přes ulici. Moc by si přála skočit mu na krk. Otec ji spatří až při odjezdu. Zastaví a ona nastoupí s obavami do vozu. Sedí dlouho vedle sebe, aniž by padlo jediné slovo.

„Tati, nechtěla jsem, aby se to zrovna takhle seběhlo. Asi jsem ti to měla říct dřív a na rovinu. Ale nešlo to.“

„Jo.“

„Já za to přece nemůžu!“

Vykřikne zoufale do prostoru. Už si s tou otcovou netečností neví rady. Má toho právě dost.

„Zpracuju to.“

„Vadí ti to moc?“

„Promiň mi to.“

„Já jen potřebuju vědět … jestli mě máš pořád rád.“

„Samozřejmě. Možná to teď ale nedokážu dát najevo.“

Otec ji obejme a políbí na čelo.

„Kdes vlastně byla?“

„Za psychiatričkou. Všechno se na mě sesypalo. Ve škole to je taky na hovno. Kámošky se oddalujou. Já to zvládnu, nemám ani jinou možnost. Ale nebylo se čeho a koho chytnout. Lekla jsem se toho. A tys byl daleko.“

Vidí, jak otci vlhnou oči. Pohladí ho. Otec pak bouchne do volantu pěstí. Přemůže ho zlost.

„Odpusť mi to.“

„To je oki, táto.“

Usměje se na něho. Má ho. A to pro ni v tu chvíli znamená strašně moc.