Dokonalý manžel …

 „Neexistuje! Nejsou takoví na skladě. Musíš se s tím, Ireno, smířit a brát to, co je. Taky už nejsi nejmladší.“ „Ale míry mám, Jitko, pořád ucházející.“ „To je dost pomíjivý a chlapi to vědí. V našem věku už také hledají jistoty.“ 

"Tak si najdou mladší kusy? Ty jim jistoty podle tebe dají?“

„Alespoň na několik let, na dožití. Chlapi jsou prevíti.“

„To my taky. Najdou se ale i výjimky.“

„Ano. Jsou tací, co jsou spolu z lásky.“

„Kde? Chci je, Jitko, vidět, chci to zažít!“

„A opustila bys svůj milovaný satelit? Vzdala by ses auta v garáži? Přestala bys chodit do luxusních kaváren, do butiků na nákupy? Vzdala by ses drahých kadeřnic, kreditních karet … ?“

„Co mi tím chceš říct?“

„Že některé věci se v našem světě už téměř nevyskytují, a když, tak velmi vzácně.“

„Nevidíš to moc skepticky?“

„Spíše reálně. Podívej se, Ireno, kolem sebe. Všichni mají pompézní svatby a pak se nejraději v tichosti rozvedou, aby mohli začít vztahy další, aby byli pořád šťastní. Mají rádi ty začátky, ale přijdou překážky a už přesedají na jiného koně, nebo spíš si osedlají jiné klisny.“

„A my zase jiné hřebce.“

„Přesně.“

„Když o tom tak přemýšlím … nežijeme tedy v ideálním světě.“

„Ty jsi snad spadla z višně! To je tak, když někdo vyroste ve zlaté kolébce a má vše na zlatém podnose. Najednou se diví, že svět okolo není jako v Popelce.“

„Ty jsi snad nesnila o princi na bílém koni?“

„Jo, ale jako dítě a někdy o svátcích si na to člověk vzpomene. Pak se ale ocitne v syrové realitě. I když má člověk vše, na co si vzpomene, něco chybí. Zákonitě.“

„O tom se celou dobu, Jitko, bavíme. Ale ty mi říkáš, že to v našem světě téměř neexistuje. A kde tedy?“

„Kdo ví, třeba tam dole! Kde lidi nemají všeho tři prdele, ale váží si mála a sama sebe. Možná i toho, koho mají při sobě, kdo je ochoten s nimi to podzámčí sdílet a být s tím v pohodě.“

„Ty mluvíš, jako bychom byli kdoví jaká honorace.“

„Ne každý má to štěstí mít dům, vlastní bazén, tři kreditky, manžela právníkem, možnost létat třikrát ročně do Dubaje nebo kamkoliv se ti zachce.“

„Všechno je to dost draze vykoupené.“

„Povídej!“

„Manžel je pořád v práci. Jsem tady sama jako ve zlaté kleci. Nemám děti a nemám ani moc přátel.“

„Tak si je, Ireno, udělej.“

„Kde a s kým? Každý tady myslí pouze sám na sebe. Jak mít něčeho ještě víc. Tady se o lásce ani nemluví.“

„Není tu na pořadu dne.“

„A co je tu, Jitko, na pořadu dne?“

„Úspěch, peníze, postavení … o to se tu hraje!“

„Neplatí to přece obecně! Všichni ji chceme, všichni po ní toužíme, hledáme ji nebo o ní sníme.“

O čem to zase mluvíš?“

„O lásce přece!“

„Jsi jako malé dítě.“

„Možná jím chci někdy být. Neztratit vše …“

„Myslíš iluze, naději …“

„Jo a třeba i ty růžové brýle.“

„Proč je tvůj manžel právník?“

„Co já vím? Asi jím chtěl být, ne?“

„A co kdyby byl zámečník? Vzala by sis ho před pěti lety? Šla bys s ním vůbec na rande, okouzlil by tě? Jak tě znám, tak asi ne. Nejsi z těch, které to neřeší. Co se pamatuji, chtěla si muže solventního a na úrovni.“

„Ale to jsem ještě nevěděla, že u něj budu na vedlejší trase. Že se budu každý den strachovat, zda mi někde nezanáší. Že se s ním budu milovat jednou měsíčně …“

„Tak to má bokovky určitě! To víš, právníci jsou dnes žádané zboží.“

„Nejspíš. Ale jedno ti povím, přes to všechno jsem si ho brala z lásky. Chodili jsme spolu téměř tři roky. Byli jsme zamilovaní a šťastní. Nic jsme neměli, bydleli jsme na koleji, dělali výlety, žili jako ostatní a já měla pocit, že právě on ke mně patří.“

„To víš, Ireno, prachy člověka někdy změní a ukážou se i jiné stránky.“

„A překážky.“

„Ty k životu patří.“

„Ale já se o Petra nechci dělit. Naopak. Chci ho opustit. Jit si za svým.“

„S čím? S holým zadkem? To nemyslíš vážně, Ireno? Hoď se do pohody, začni žít v realitě. Važ si, že máš muže, který ti nosí peníze a chce tě.“

„Zatím. Když mu nedám děti, vykopne mě. A hlavně mám pocit, že mě už nemiluje. Jsme jako dva stroje, které plní příkazy na zadání. Které fungují v daných mantinelech. Dvě automatické mašiny vedle sebe. Kde je ten kus pohádky, kterou jsme mezi sebou měli? Někdy jsme na sebe vlítli i třikrát denně, jak jsme po sobě toužili, jak jsme se chtěli.“

„A teď už to tak není. Nic netrvá věčně. Lehce strádáte. Přirozeně.“ 

„On tak nepůsobí. Může si osedlat své sekretářky, koncipientky. Já si tady mohu osedlat leda tak svůj rotoped, aby mi nenarostl zadek. Je to nespravedlivý. A lásky nepřijde ani za nehet. O všechno se člověk musí prosit. Kolikrát si mě ani nevšimne. Lehne na gauč a kouká na TV. Nebo se přesune k počítači a jede si své hry.“

„Mohl by koukat na porno.“

„To kouká taky.“

„A ty?“

„Já ne. Mě to nebaví.“

„Možná bys měla začít.“

„Do háje, Jitko, já tady mluvím o tom, že mi chybí láska, city, emoce a ty mi doporučíš dívat se na porno. Co se to s námi stalo?“

„Se mnou nic. Já jsem ready.“

„Víš ty co, možná bych se vážně měla sbalit a přestěhovat se … třeba do Afriky.“

„Proč tam?“

„Nebo kamkoliv, kde lidi žijí trochu zpátky.“

„Neměla bys jít na terapii?“

„To už dávno chodím. Stojí mě hodina tři tácy. A výsledky téměř žádný.“

„A co něčím otupit smysly? Pojď, dáme si víno a pak půjdeme někam ještě pařit.“

„Vyřeší se tím něco?“

„Asi nic. Ale budeme chvíli happy.“

„Tak jo. Třeba potkáme prima chlapy a užijeme si. Když může Petr, tak já taky.“

„No vidíš. Zase jsi zpátky. Bacha na ty odbočky. Jsou z nich leda depky.“

„Někdy se jim člověk neubrání.“

„Od toho tu jsou kámošky, aby tě z nich vysekaly. Hele, mám tu i dva jointy.“

„Ty jsi zvíře, Jitule.“

„To víš, život mě naučil. Naučím tě taky. Jestli chceš, rozdělím se. Jeden joint mi bude stačit.“

„Já se raději budu držet v tomhle zpátky.“

„Jak chceš! A ještě jedno ti povím. Láska není na povel. Ta buď je, nebo není. A může být kdekoliv. I tady. Nahoře.“

„Vážně tomu věříš?“

„Alespoň se o to snažím.“