Nevlastní syn

„To dítě není tvoje.“ „Čí tedy?“ „Tvého kamaráda z vejšky. Zbouchnul mě jeden večer po akci. Oba jsme byli opilí, sami dva na koleji.“ „Stačí! Do detailů jít nemusíš! Po pěti letech manželství mi tohle oznámíš a tváříš se jakoby nic  

„Mám se sbalit a odejít?“

„To se mám nechat o všechno připravit kvůli tvému jednomu klopýtnutí. Nebo jich bylo víc?“

„Co ti na to mám říct? Stalo se to krátce před tím, než jsme se my dva dali dohromady.“

„A po měsíci si mi řekla, že jsi v jináči.“

„Nemusel sis mě vzít. Chtěl si!“

„To jsem ale nevěděl …“

„Já taky ne! Až teď, kdy jde Michal tvému kámošovi do podoby.“

„Zatímco ze mě nemá vůbec nic!“

„Má tvé vychování.“

„To mě má jako utěšit?“

„A co mám teda říct? Vím, že jsou všechna slova zbytečný.“ 

Dívá se na svou ženu a nejraději by ji fakt uhodil. Nikdy by nevěřil, že se ocitne v takové situaci.

„Mohla si přece tušit, že …“

„Zkrátka jsem doufala, že otec jsi ty. S tebou jsem se milovala z lásky. S Petrem tenkrát …“   

„No povídej. Poslouchám! Proč ses milovala s ním?“

„Prostě jsme to chtěli. Pudy! Tak jsme na to vlítli.“

„Tys nebrala antikoncepci?“

„Dost jsme v ty dny řádili a zapomněla jsem si ji párkrát vzít.“

„Nepřijde ti to nezodpovědný?“

„Bylo mi dvacet čtyři. Co ti na to mám říct!“

„Asi nic.“

Sedne si a přemýšlí. Celé se to dozví proto, že má Michal – jeho nevlastní syn - černé kudrnaté vlasy, tmavé oči, pleť jako kdyby se opaloval půl roku na slunci. On je sněhově bílý modrooký blonďák a jeho žena v podstatě taky. Už při narození se díval na „svého“ potomka jako na zjevení. V tom šťastném opojení neměl ale potřebu cokoliv řešit. Byl hrdý táta a tím to končí. Jenže Petrovy geny se projevují stále víc. Tak na svou ženu uhodil.

„Můžeme provést genetické testy,“ řekne Irena ve snaze tím něco zachránit.

„K čemu?! To že není Michal můj, je nad slunce jasné. Na to ani genetické testy nepotřebuji! Jen bych se ještě více znemožnil. Fakt ti děkuju!“

„Libore, vážně mě to mrzí …“

„Teď teprve chápu, proč si nechtěla, aby se jmenoval Michal po mně!“

„To s tím nesouvisí. Mně se jméno Libor pro malého kluka nelíbí. Pro dospělého chlapa je fajn, ale ne pro mrňouse.“

„Ještě že se nejmenuje Petr! Jako ten smrad, který si hrál na mého kámoše!“

„Když zjistil, že jsme spolu, hned vyklidil pole.“

„Kde je mu vůbec konec?“

„Co já vím. Nejsem s ním v kontaktu. Pro mě neexistuje.“

„Vážně? No já si ho najdu a nakopu mu prdel.“

„K čemu ti to bude?“

„Uleví se mně.“

„Jenom ze sebe uděláš blbce.“

„Toho jsi udělala ty ze mě.“

„Řekla jsem ti přece …“

Prudce vstane a postaví se proti své ženě. Dívají se na sebe. Už se téměř napřahuje, když v tom vejde Michal do pokoje.

„Tati, sprav mi to. Nějak to nefunguje.“

Michal stojí mezi nimi. Dokáže se i ve svých čtyřech letech tvářit jako nemluvně. Vezme kluka do náruče. Cítí jednoznačně, že ho miluje.

„Co s tím je?“

Michal pokrčí rameny a čeká, co s tím táta provede. Spontánně se k němu přivine. Irena to v tichosti sleduje. Chce se jí brečet, ale nemůže. Je ráda, že nedostala pár facek. Odejde a nechá ty dva o samotě.

Libor postaví syna na zem a sednou si na gauč u televize. Zrovna tam běží dětský animák Bolek a Lolek.

„Jéééé, na to jsem koukal, když jsem byl malý. Můj oblíbený.“

„Tys byl, tati, malý?“

„No jasně.“

„A kdy jako?“

„Už dost dávno. Taky vyrosteš a budeš … jako tvůj otec!“

„Jako ty! Viď. Ale přerostu tě!“

„To docela určitě,“ odpoví Libor a vzpomene si při tom na Petra, který byl o dvě hlavy vyšší a celkově vypadal jako atlet. Nediví se, že Irenu přitahoval. Vlastně se diví, že si ho Irena postavila před něj. Chodili spolu jen krátce. Pak přišla zpráva, že je těhotná a on neváhal. Řekl hned, že si ji vezme. Bylo jim spolu dobře. Cítili, že jsou v důležitých věcech na stejné vlně. Ladilo jim to spolu téměř ve všech směrech. Irena tenkrát bez váhání na jeho návrh kývla. Asi už věděla proč …

„Mrcha!“

„Kdo tati? Kdo je mrcha?“

Měl snad říct - tvoje máma. Dívá se na kluka. Na jeho ruce, prsty, které má tenké a dlouhé. Zatímco on je má silné a krátké po svém otci, který od nich, když mu bylo deset, odešel. Přece se taky nesebere. Michal za nic nemůže. Bez Ireny taky žít nechce. Ani si to představit nedovede. Prostě si dopřála úlet.  

„Tady to je, Michale.“

Podá klukovi spravený jeřáb a posadí si ho na klín. Sledují spolu TV. Bolek a Lolek Libora stále oslovuje. Vrací se s Michalem do dětských let. Přivine si kluka více a snaží se tím zahnat vlastní vztek. 

Michal si hraje v klidu a v pohodě na jeho klíně se spraveným jeřábem. Působí jako spokojené a vyrovnané dítě. Neudělá nic, co by ho poznamenalo. To si nepřeje. Poznal i na sobě, jak je to tenký led. Nezapomene na moment, kdy si vzal Michala poprvé do náruče. Převrátil se mu svět.

…

Večer si lehne vedle Ireny do postele.

„Budu chtít další dítě!,“ řekne rezolutně.

„Kvůli sobě, nebo kvůli Michalovi, aby měl sourozence?“

„Oboje.“

„Můžeme na to vlítnout hned.“

„Dobrý nápad. Alespoň mě nikdo nepředběhne.“

Irena by nejraději vstala a odešla z ložnice. Není ale chvíle na projev nelibosti, agrese. Je ráda, že to dopadlo takhle. Navenek relativně smírně a bez fyzické kolize. A milovat se s Liborem je pro ni vždy luxusní zážitek. Na to jaké to bylo tenkrát s Petrem, si popravdě ani nepamatuje.