Pozdě ale přece

„Co bys ráda?“ „Ráda bych si promluvila.“ „Něco jsem provedla?“ „Ne. Jsi ale moje nejlepší kamarádka. Potřebuju, abys mě alespoň vyslechla.“ „O co jde? Doufám, že Martin je ok.“ „Proč by nebyl?“

„Tváříš se dost vážně.“

„Martin je v pohodě. Teda zatím.“

„Proč zatím?“

„To se hned dozvíš.“

„Teda napínat, Jitko, dovedeš. Tak to vyklop. Zahla si mu? To se stane.“

„Jak jako se to stane?“

„Tak dobře. Někomu se to stane. Ty jsi tedy jistě z obliga.“

„Ne tak docela.“

„Aha. Tak jsme doma.“

„Sylvo, mohla bys mě chvíli poslouchat?“

„Ale jistě, jsem jedno, nebo i dvě ucha.“

„Jsem lesba!“

Nastane dlouhé ticho. Sylva na Jitku zírá a neví, co to má znamenat. Má pocit, že zná Jitku od chvíle, co se narodila. Chodili spolu i na základku, jsou spolu s přestávkami skoro pořád.

„Není to sranda, je to pravda!“

„Co to, Jitko, kecáš! Kolik ti je, žes na to teď přišla?!“

„Přišla jsem na to už dávno. Jen jsem to na tebe až teď vybalila.“

„A jako proč?“

„Protože už to dál nedokážu skrývat. Navíc jsem se …“

„Co ses?“

„Neskutečně zamilovala.“

„Doufám, že ne do mě!“

„Ty jsi něco jako moje sestra.“

„Uf, to je teda útěcha. Budu to muset rozdýchat. Nemáš tady panáka?“

„Potřebuju, abys tu byla teď pro mě střízlivá.“

„To nedám.“

„Ale dáš! Přece mě v tom nenecháš!“

„Nenechám v čem? Tohle je jako absurdní divadelní hra.“

„Je to realita. A ty jsi zatím jediná, komu jsem to o sobě řekla.“

Sylva se dívá na Jitku a jakoby ji nepoznávala. Pak do ní zajede zostra.

„Dovol mi krátkou rekapitulaci. Jsi vdaná. Máš pět let svého manžela. Máte dvouletou dceru …“

„Tříletou …“

„A plánujete, pokud vím, dalšího potomka.“

„On plánuje.“

„Při poslední grilovačce jsi nic nerozporovala.“

„Nebyla na to vhodná chvíle.“

„Ty se mi snad, Jitko, zdáš! Hele, něco ti řeknu. Jednou jsem taky ulítla a vyspala se s holkou. Ještě na střední, když jsem se hledala. Chtěla jsem zkusit všecko.“

„Bylas neřízená střela.“

„Jsem trochu pořád. Ale tohle … copak si se zbláznila! Přece si všechno nezničíš. Martina ti závidí každá ženská široko daleko. Jaké to je terno. Fešák, umí vydělat, navíc tě má fakt rád. Tuhle se mi svěřil, když jsme jeden večer seděli u vína a tys šla uspat malou, jak si život bez tebe nedokáže představit. Že jsi ta, kterou hledal. Když tohle řekne někdo po pěti letech manželství, tak už to něco znamená. Proč sis ho teda brala?“

„Protože jsem ho měla ráda. Taky jsem chtěla rodinu, dítě a zároveň tím v sobě potlačit to, kým jsem a kým jsem vždycky byla.“

„Tak ses podle toho měla chovat!“

Sylva ani Jitka neví, co právě dodat. Zní to jako tečka.

„Co chceš dělat? A dej sem to víno, nebo se zvedám!“

Jitka přinese Sylvě víno a sklenici. Nalije si ji plnou a vypije ji.

„Chceš opustit Martina?“

„Udělá to i sám, až se dozví, kdo jsem a s kým mu zahýbám.“

„Jak dlouho?“

„Měsíc cca.“

„Kdo je to?“

„Ty ji neznáš.“

„Tak mi o ni řekni aspoň něco!“

„Proč? Ona teď není důležitá. Potřebuju poradit, jak na Martina.“

„Víš ty co?! Nejraději bych tě profackovala.“

„Jak je libo!“

Sylva se znovu napije vína. Nejraději by zmizela. Její nejlepší kámoška. Cítí se podvedená. Nechápe, že to nepoznala. Je fakt dobrá herečka … Jitka. Co jako čeká? Že s ní potáhne za jeden provaz a potáhne s ním na Martina. Vždycky mu ho i ona záviděla. Nebýt Jitka její nejlepší kamarádka, šla by po něm. Prostě by to zkusila.

„Nevím, co bych ti, Jitko, řekla. Je to docela darda. A co to teprve bude pro Martina. Copak bylo vážně tak těžký udělat včas coming out?!“

„Asi bych ho zvládla, ale mě Martin přišel jako dobrá varianta.“

„Varianta? Milovala si ho?“

„Myslela jsem si, že ano.“

„Jo ty sis to myslela. A nepřijde ti to celé jako zhovadilost. Tahat někoho takhle za nos?!“

„Byla jsem mu donedávna věrná.“

„To přece není všechno! Jde o to, že jsi mu lhala. A nejen jemu, ale i všem okolo.“

„Já lhala i sobě, Sylvo. A na rovinu, není skoro nic horšího.“

V ten moment se napije i Jitka. Sylva ji sleduje. Je naštvaná. Nechápe to.

„Promiň, že jsem tě do toho, Sylvo, zatáhla. Vyřeším si to sama.“

„No alespoň jsi mi to konečně řekla.“

„To byl taky jeden důvod …“

„To jsi fakt hodná. Doteď jsem se domnívala, že my dvě si říkáme téměř všechno.“

„Téměř ano.“

„Ale tohle … tohle jsem přece vědět měla! Tohle není jako tutlat banální nebo intimní záležitost.“

„Jenže tohle je intimní.“

„Neser, Jitko!“

„A ty nebuď agresivní, Sylvo.“

Sylva se v ten moment naštve a vlepí Jitce facku. Je jí to fakt líto, že jí nestála za upřímnost. Připadá si jako kokot.

„I já to vnímám jako zradu, kámoško. Nevím, jak to bude vnímat Martin, ale já bych ti na jeho místě dala přes hubu.“

Sylva vstane a má se rovnou k odchodu.

„Dej mi chvíli, než to zpracuju. A ne že provedeš nějakou hovadinu! Slib mi to!“

„Jo, slibuju.“

Sylva záhy odejde a Jitka sedí na pohovce a má jít za chvíli pro dceru. Pak nákup, připravit něco k jídlu. Do toho má volat Sáru, aby se domluvily kdy a kde spolu … cítí k ní nejen fyzickou náklonnost. To je spíše bonus.

…

„Můžeme utéct na pustý ostrov.“

„To nejde, Sáro, mám tady dceru.“

„Tak ji vezmeme sebou.“

„Není to kufr. Má tady tátu, babičku, dědu, školku …“

„Byl to jen fór. Prostě tě miluju a chci, abychom mohli být spolu.“

„S Martinem to málem seklo. Vyhodil mě z domu.“

„Tak hlavně že sis ke mně našla cestu. Můj byt je přece v poho. Směstnáme se tu.“

„Nejde přece jenom o to.“

„Snažím se mít navrch, aby to mě i tebe nesmetlo.“

První večer po coming outu. Martin si směrem k Jitce zablokoval telefon. Dceru jí nedovolil vzít si kamkoliv sebou. O tom že rozhodne soud. Byl tvrdý, nekompromisní, téměř vůbec ji nepustil ke slovu. Měla pár minut na sbalení základních věcí. Vypakoval ji z domu a byla ráda, že pouze s jednou fackou a s klíčkem od svého vozu. Neví, co bude dál, ale ví jedno. Že to tak dál nešlo. Čeká ji rozvod. Tahanice o dceru. Dům je Martinův. Rodinné dědictví napsané celé na něho. Jitce to bylo jedno. Neřešila to. Starala se o zahradu okolo. Té je Jitce líto. Byl to její domov. Bojí se, aby se to jejich malé dcery příliš nedotklo. Klidně přistoupí na střídavku, ale určitě dál neustoupí ani o krok.

„Sáro, tohle je teprve začátek všeho. Dochází ti to?“

„Mně ano. A co ty? Dáš to?“

„Nemám páru. Ale žít ve lži už se mi nechtělo. Tak jako tak nebyla jiná možnost. Dříve nebo později by pravda stejně vyšla najevo.“

„No jo, nechalas to na dlouho.“

„Jsi teď můj hnací motor. Ne že mě v tom necháš samotnou.“

„Udělám, co budu moct.“

…

Se Sylvou si dá kávu pár dní na to v jejich oblíbeném minibaru. Ukáže jí Sářinu fotku.

„Tak pro tuhle holku si dala všanc svou rodinu.“

„Já ji miluju.“

„No tak jo.“

„Proč ta ironie? I bez ní to mám dost těžký.“

„A myslíš, že Martin to má jednoduchý?“

„Mluvila si s ním?“

„Jo, přišel za mnou hned ten večer, co tě vyrazil z domu.“

„Takže všechno víš.“

„Dá se říct.“

Mlčky sedí u jednoho stolu, ale jsou si vzdáleny. Asi víc než kdy dřív.

„Nezlob se, ale já teď stojím při Martinovi. Nebudu to hrát na obě strany. Jako si to dělala ty!“

„Jak to myslíš?“

„Moc dobře víš. Když je někdo lesba, tak se má podle toho zařídit!“

„Vážně si myslíš, že je to tak jednoduchý?“

„Možná jednodušší než předstírat něco, co nejsi.“

„Proč jsme se, Sylvo, tady vlastně sešli?“

„Abych ti řekla, že jsme se s Martinem vyspali. A možná spolu začneme i žít.“

„Co prosím?“

„Tak se věci mají. Mně se Martin vždycky líbil. Nešla jsem po něm jen proto, že jsi s ním byla ty.“

Dívají se na sebe a je jim v ten moment jasné, že jejich přátelství, které trvalo dvacet let, je pryč. Všechno je pryč. Jitka vstane a má se k tomu okamžitě odejít.

„Vyřiď Martinovi …“

„Nebudu mu vyřizovat nic. To mezi sebou si dořešte sami.“

„Fajn. Umíš v tom, Sylvo, chodit. Vůbec jsem ty roky netušila, kdo vlastně jsi.“

„Tak to jsme na tom stejně.“

Jitka se sebere a odejde. Jejich přátelství je u konce. Definitivně. Vnímají to tak obě.

…

Na péči o dceru se Jitka dohodne s Martinem mimosoudně. Dva roky na to se dozví, že Sylva čeká s Martinem dítě. Sáru si po tříleté známosti vezme. Zaplatila za ten svůj opožděný coming out docela hodně.