Pokec se spolužačkou

Rád sedává na lavičce při agua centru a sleduje lidi okolo. To místo mu dělá dobře. Není to tak vždy, ale někdy ano. A když má všeho dost, sebere se, sedne do auta a jede na to místo, kde má pár berliček, kterých se může chytnout.

Aby zase nastartoval mozek a vpravil do něj pozitivno. Třeba nečinnost, sluníčko. Něco, co je zadarmo. A pak si dá v nedaleké hospůdce pivo. Skočí na atleťák. Kde zase může pozorovat, jak mladí sportují, baví se mezi sebou. Hledá klid a obyčejnost. Něco, kde může setrvat, chvíli lelkovat, o nic neusilovat. Jen být a existovat.

„Dáte si ještě jedno pivo?“

„Dám. Ale nealko!“

Jde s načepovaným půllitrem na trávu a sedne si tam. Záhy za ním přijede na kole bývalá spolužačka. Líbnou se na tvář.

„Prima, že ses ozval. Jaké máš léto?“

„Pohodička. Nikam se mi nechtělo. Trávím ho doma a trajdám po okolí. Stačí mi to.“

„Stále sám?“

„Ne tak docela.“

„Vážně! Povídej, že bys ještě nerezignoval?“

„Potkal jsem jednu bezva ženskou. Je moc hodná, zaslouží si úctu a respekt ze všech stran.“

„Takže se nám panáček zamiloval.“

„Ještě jsem dostal příležitost.“

„Jak jste spolu dlouho?“

„Půl rok cca.“

„Já to s Pepou moc nedávám. Začal mi chlastat. Nepomohlo ani to, když jsem mu řekla, že čekám miminko.“

„Fakt! No to je teda gól. Doufám, že sis to přála.“

„Ale jo, už jsem moc nedoufala. To víš, čtyřicítka na krku, prvorodička. Snad to bude všechno ok. Mám trochu strach.“

„Jsi silná holka. Víš, že ses mi na škole docela líbila?“

„Toho jsem si všimla.“

„Ale nic si neudělala.“

„Nám by to nefungovalo, Jirko. To jsem věděla už tenkrát. I když jsem tě měla svým způsobem ráda.“

„Svým způsobem? Jak to mám vnímat?“

„Choval ses jinak. Všechno jsi měl trochu jinak. Asi ta tvá nemoc tě trochu vybočila.“

„To je fakt.“

„Každopádně jsi prima kámoš.“

„A ty jsi fajn kámoška.“

„Vím, že kdybych potřebovala pomoc, tak bys mě neodkop.“

„Nedalas mi příležitost …“

„Snažím se své trable zvládat sama.“

„Taky to tak mám, ale někdy je všeho moc.“

„Ty bys potřeboval svůj vlastní ostrov. Samá příroda okolo, bydlení někde ve srubu a holka pro všechno. Pudy se musí uspokojovat, aby ti nehráblo.“

„Nejen pudy, ale i to něco dalšího. Bez lásky je to na hovno.“

„To je pravda. Proto mě trápí, kam nám to s manželem zmizelo.“

„Třeba by stačilo oživit něco. Jak jste spolu dlouho?“

„Patnáct let. Na dnešní dobu docela výkon. Třeba Jindru srovná ten mrňous.“

„Být tátou pro něj určitě bude prima záležitost. Nech to plynout.“

„Mluvíš jako můj psycholog.“

„Dneska ho má kde kdo.“

„Já už k němu chodím rok.“

„A pomáhá to?“

„Snad ano. Jindra to neví. On je ranař. Se vším je hned hotov.“

„Zkus si užít, že budeš mámou. Svítí sluníčko, máš něco před sebou. Bude to fajn, neboj.“

„Díky, Jirko. Člověk někdy potřebuje nakopnout a slyšet to.“

„Vím to.“

Lehne si do trávy a dívá se na azuro nad sebou. Jen tak mhouří oči a užívá si to. Nečinnost, volnost, liknavost. Myslí na svou přítelkyni. S ní přišel na to, jak je fajn dělat něco ve dvou.

Spolužačka si lehne do trávy vedle něho.

„Myslíš, že budu dobrou mámou?“

„Nemám pochybnost.“

„Já trochu ano.“

„Proč?“

„Nevím, zda v sobě probudím tu pravou mateřskost.“

„Hádám, že to přijde samo. Nech přírodu čarovat. Ona ví, jak na to.“

„Píšeš?“

„Jo, ale hledám k tomu něco dalšího.“

„Snad nechceš skončit za katedrou?“

„Hledám spíše něco rukodělného. Nebo něco, kde bych mohl být samostatnou jednotkou. Třeba jezdit s dodávkou. Jako kluk jsem snil o tom, že budu mít vlastní kamion, jezdit po světě a užívat si to.“

„Je to dřina. Jindra o tom ví dost. A to jezdí jen tady v Čechách. Ale mám ho ráda. Fakt moc.“

„Možná potřebuje, abys mu to dala víc najevo.“

„Hele, víš ty co, koupím si krásný krajkový prádlo.“

„To by mohlo pomoct. A uvařit mu něco luxusního.“

„Třeba svíčkovou.“

„A k ní mu postavit vychlazené pivo.“

„Jasně. To je ono. Nebo mu udělám vepřo, knedlo, zelo.“

„Cokoliv s láskou.“

„A pak mu dám příležitost si do mě šťouchnout.“

„Tak tomu říkáte?“

„Někdy ano.“

„Teda, Jitko, ty jsi vážně něco. Drž se svého.“

„Ty taky, Jirko. A víš ty co! Přeju ti to. Mít někoho.“

„Už to chtělo. Jinak by mi asi hráblo. Hrabeme teď spolu.“

„Jak že?“

„Ve zkratce – dva mimoňové spolu.“

„Jo táák. To je super.“

„Jdu si dát patnáctistovku.“

„Můžu mrknout? V cílovce ti tlesknu.“

„To beru.“

Vstane a záhy běží po oválu. Vnímá, že je to v daný moment pro něj správný prostor. Nevěší hlavu. Naopak. Dívá se chvílemi vzhůru. Na oblohu.