Máme milovníky bůčku trestat vyšším zdravotním pojistným?

Před několika dny se u nás naplno rozběhla prazvláštní debata. Podle v ní převažujícího názoru bychom si měli zdravotní péči vyvolanou úrazem platit ze svého. Přece „nehoda není náhoda“ a za úraz „vždycky někdo může“. Někteří politici by chtěli jít ještě dál a finančně by rádi potrestali snad všechno rizikové chování pacientů. Asi se nechali inspirovat nápadem nového slovenského ministra zdravotnictví, jenž by ženu, která si prochladí vaječníky, nechal léčbu zaplatit. Seděla na studeném, tak to má.

Mentorství je častým zlozvykem lékařů. Ti, opojeni svým exklusivním vzděláním, mají pocit, že jsou oprávněni peskovat lidi za nezdravé chování. Nesmyslně tak za pacienty přebírají odpovědnost a zpravidla přitom zapomínají, že oni sami jsou také jen hříšní lidé. Podobně je tomu i politiků, kteří často chtějí použít svou moc k napravení chování lidí. Škodlivé jednání je podle nich potřeba nejlépe zakázat, nebo alespoň potrestat, rozuměj, finančně postihnout. Když takto přinutíme x lidí přestat kouřit, ušetříme navíc mnoho miliard ze zdravotního pojištění. Největším nedostatkem této primitivní, leč chytlavé rovnice je její absolutní neplatnost. Nesmíme zapomínat, že výdaje ze zdravotního pojištění podle takto jednoduché závislosti nefungují. Tisíciletá historie lidského rodu navíc ukazuje, že existuje velké procento populace, které nestojí o to žít tzv. zdravě. Část lidí prostě bude vždy inklinovat k vlastnímu pomalému sebezničení. A za své požitkářství si klidně připlatí a nic zde nezmůže ani pokuta.

Snaha potrestat tzv. rizikové chování vyšší spoluúčastí nebo vyšším zdravotním pojistným ani nelze realizovat. Jak zákonodárce posoudí, zda se nebezpečněji chová parašutista, který podstoupí náročný výcvik, pětkrát si před výskokem zkontroluje padák a ještě si platí drahou pojistku, nebo třeba strýček na vesnici, který jde očesat jabloň a špatně si postaví štafle? Nebo jak naložíme se škodlivými, ale široce oblíbenými zlozvyky jako je kouření, pití alkoholu a přejídání se? Napojíme všechna řeznictví na centrální databázi monitorující naši spotřebu uzeného, zatímco vědci se budou přít o to, zda 300 gramů bůčku týdně už je moc? Budeme chodit na zdravotní pojišťovnu udávat souseda, protože jsme ho zahlédli, jak se láduje klobásou a zapíjí to pivem v množství větším než malém?

Naděje, že zvýšením pojistného změníme chování lidí a tak vyřešíme finanční problémy našeho zdravotnictví, je zcela lichá. Tam, kde je jasná odpovědnost za škodu (např. viník havárie), vymáhá regresem zdravotní pojišťovna peníze už dávno. Jako zákonodárci bychom měli přenechat starost o zodpovědné zdravé chování lidem samotným. To nevylučuje apel na zdravý životní styl, pozitivní motivaci a propagační kampaně. Účinná bývá iniciativa pocházející zezdola, výsostně lidská, nedirektivní či ekonomicky motivovaná. Tak je tomu třeba u bonusů za zdravé chování, důležitého nástroje zdravotních pojišťoven, který u nás však zatím není bohužel možný. Zdravotní pojišťovna má se zdravějšími a méně komplikovanými klienty menší náklady a pacient tak dostane část úspor ve formě bonusu. I tak ale své chování změní jenom někteří z nás. Pro mnohé bude stále zajímavé užívat si života pomalým sebepoškozováním.

Přál bych si, aby se politici místo planého mentorování raději soustředili na řešení skutečných problémů českého zdravotnictví. Jeho dlouhodobou finanční udržitelnost totiž neohrožuje kluk skákající uvázaný za nohy na laně, ale stárnutí populace, vzrůstající náklady na péči o chronicky nemocné a hlavně uzavřenost a nepružnost českého zdravotního systému. Naše reformní úsilí se musí napnout k prosazení zákonů, které správně nastaví roli jednotlivých hráčů a institucí ve zdravotnictví a umožní účinný dohled státu. Zdravotnické zákony musí otevřít cestu pozitivní motivaci lidí, nikoli jejich nesmyslnému trestání.