Kdyby mě napadl divočák

Podívala jsem se na svoji levou botu a prolétlo mi hlavou, co kdyby mě napadl divočák? Jsou tady všude, akorát je nevidím, protože jsou plaší a opatrní. Na uzávěru mé levé boty totiž klinká zelená kancelářská sponka

Tyhle boty mám moc ráda, mají dobrou podrážku a jsou skvělé do členitého a mokrého terénu.  Ale ze zipu upadl čudlík, kterým jezdíme nahoru- dolů. Tak jsem tam dala tu sponku. Vybrala jsem zelenou, aby zapadla do lesa… Také z mých oblíbených maskáčových džín upadl nedávno parádní kovový knoflík. Pořád hledám podobný, a tak jsem zatím provizorně opravila kalhoty sichrhajckou. A představte si, že by mě teď  přepadla nějaká rozdivočená matka malého selátka. Já bych nejspíš v posledním tažení vytáhla mobil (kvůli prasatům nosím ten ďáblův vynález sebou do lesa) a zavolala 155. Když bude signál. Mám teda sebou vždycky psa, který vypadá, že ovládá bojové umění. Neovládá, má jen takovou postavu. Někdy zdrhá i před ztrouchnivělým pařezem a vyděsí ho přerostlé bedly. Byla bych v tom sama, vím to. Jako ostatně ve všech dramatických okamžicích a situacích mého života. Tak už to chodí. Nejen v lese.

    Určitě by mě našli až po smrti, protože brouzdám divokými cestami, kde nejspíš žádný saniťák nikdy nevkročil (jedině, že by kradl dřevo), ale tentokrát by musel.  Odvezli by mě pryč, aby konstatovali smrt. Jenže já bych měla na sobě ty boty s kancelářskou sponkou a džíny zapnuté sichrhajckou. Hrůza. Tím bych rodinu proslavila. Personál patologie by určitě zprávu o tom roznesl po městě - jsme velikostí tak akorát na drby - že jsem  vypadala jako strašák do zelí. Mně už by to bylo jedno.

   Člověka někdy napadá, co si vzít na poslední cestu. Děti mají přesné instrukce. Celý život jsem chodila v džínách, takže džíny. A nějaké oblíbené tričko. Třeba to s levandulí. Řekla jsem dcerám, ať je pánbu ochraňuje, kdyby mě vyparádily do seriózního kalhotového kostýmu nebo šatů s volánem…  A jak by mě do strečových džín navlékly, to už radu nedostaly, ale určitě by jim pohřební služba nějaký fígl poradila. Nebo je na mě můžou hodit jen tak naoko, možná se to tak dělá. Zeptám se paní Bártové, provozuje takovou službu u nás ve městě.

   Nejsem sama, koho takové myšlenky občas napadnou. Říkala mně kamarádka Jitka, že byli vloni pozvaní na oslavu jara ke kamarádovi na vedlejší zahrádku. V zahrádkářských koloniích lidé společně často něco slaví a scházejí se. Dobrý zvyk. Tak Jitka šla a potom  uklouzla u souseda na schodech. Když padala, blesklo jí hlavou, že má na sobě podprsenku čtvrté cenové, už docela jetou, takovou… prostě na zahradu. Jitka má natolik krásná prsa, že je celkem jedno, do čeho je namotá, ale jí to tak asi nepřišlo. Nakonec dopadla dobře a nic se nestalo. Ale od té doby, když jdou právě na tuhle zahrádku, bere si pěknou podprsenku. Mozek vyrobil smyčku -  schody u souseda Mirka jsou nebezpečné a Jitka by tam mohla upadnout. V nedůstojné podprsence by ji potom odvezli do nemocnice… a dál už to dobře známe.

  Možná by nebylo špatné brát každý den jako poslední. A vhodně se proto obléknout. Žádná kancelářská sponka a sichrhajcka. Pro sichr.