O „střílení separatistů“ a „věšení zrádců“

Webové stránky týdeníku Reflex jako chytré moderní elektronické médium kombinují zpravodajství, kvalitní analýzy / komentáře  – a zábavu. Někdy dokonce ve smíšené podobě (infotainment). Když se na mě jejich redaktorka obrátila s otázkami ohledně mého názoru na nezávislost Skotska, právo národů na sebeurčení a separatismus, rozhodl jsem se proto na ně odpovědět přesně v tomto „smíšeném“ duchu: jednak říct svůj uvážený názor podepřený argumenty, a jednak tam „vhodit“ i něco, nad čím se čtenáři dobře pobaví a zasmějí. 

Někteří se zřejmě „pobavili“ až moc. 

Češi mají oprávněnou reputaci lidí milujících humor a legraci, ale někteří z těch, kdo se vyjadřují k politice, jsou neuvěřitelní suchaři. 

Měl jsem za to, že z rozhovoru a jeho struktury je jasné, že jeho jádrem je toto moje přesvědčení:

„Lidé mají základní přirozené právo na to, aby jim bylo vládnuto dobře, tedy aby byla respektována jejich práva a svobody na život, volnost a majetek. Ale nemají právo se odtrhnout, pokud jejich práva porušována nejsou. A když jsou? Pak právo na separaci mají – ale jen za účelem vytvoření státu s větší svobodou. Nejsou-li jejich základní svobody porušovány, nebo kdyby v důsledku odtržení na novém území nastala svoboda menší, tak žádné právo na odtržení nemají… pokud odtržení povede k větší svobodě, jako například při odtržení Estonska, Lotyšska, Litvy od komunistického SSSR, nebo odtržení Slovinska, Chorvatska od socialistické Jugoslávie, pak princip práva na sebeurčení podporuji.“

A taky jsem měl za to, že z kontextu rozhovoru musí být jasné, že ty pasáže o „střílení separatistů“ a „věšení zrádců“ jsou nadsázkou a jako takovou je každý inteligentní čtenář i pochopí - a mávne nad nimi rukou. 

V tomto jsem evidentně byl naivní. 

Ale proč jsem je tam dával? Jako podnět, aby si čtenáři uvědomili, že právo na separaci, právo na osamostatnění se a odtržení části země, které my dnes většinou považujeme za spíše samozřejmé, bylo historicky něčím velice nesamozřejmým. Poukázal jsem na to, že poslední císař Karel byl velký světec; to, co na podzim 1918 rozkázal, tj. zakázal vojákům střílet do „jeho národů“ a raději dopustil rozpad své říše a ztrátu koruny, bylo v dané době něčím bezprecedentním, něčím unikátním. To ukazuje lidskou velikost Karla. 

Státy běžně netolerovaly svůj rozpad. Jíž samotné slovní naznačení, že stát by se měl rozpadnout nebo jeho část odtrhnout, bylo vnímáno jako velezrada (na to my dnes zapomínáme). I v první Československé republice, která po právu byla a je vnímána jako ostrov svobody a demokracie ve střední Evropě v meziválečném období, to platilo. Slovenský ľudák Vojtech Tuka napsal v roce 1928 článek Vacuum iuris („Právní vakuum), ve kterém tvrdil, že Pittsburská dohoda obsahovala pasáž, podle které má společný stát Čechů a Slováků trvat jen deset let a tudíž 28. října 1928 nastane právní chaos (zda to Pittsburská dohoda obsahovala či ne, bylo z hlediska československého ústavního řádu irelevantní). Rok poté byl Tuka zatčen a uvězněn za velezradu a špionáž ve prospěch Maďarska na 15 let.

Po válce a otevření maďarských archivů se zjistilo, že Tuka nejspíš zrádcem a cizím špionem byl, ale během jeho procesu v roce 1929 ta evidence rozhodně nebyla dostatečná. A všichni věděli, že ten trest dostal za ten článek. 

V odpovědích na otázky v daném rozhovoru jsem uvedl i pasáže, které nakonec webové stránky Reflexu neuvedly. 

Jedna z těch pasáží byla tato: 

„V roce 1918 monarchie těžce potřebovala reformovat, decentralizovat a federalizovat. Tomáš Masaryk tím, že ji rozbil, stal se velkým státníkem jenom československým. Kdyby ji však býval nerozbil, nýbrž reformoval a federalizoval, a sám se stal jejím kancléřem (premiérem), byl by se stal velkým státníkem evropským… A ten rakouský freiter (Hitler) a kavkazský, asiatský gangster (Džugašvili) by neměli šanci.“

Bylo by to tak? Nevím. Jedno si však myslím: kdyby se monarchie vnitřně demokratizovala, reformovala a federalizovala – a její národy by k ní měly loajalitu – Hitler a Stalin by skutečně neměli šanci ve střední Evropě vykonat to, co v ní vykonali v letech 1933-53. Ale byla monarchie v roce 1918 ještě stále reformovatelná? Byla by kombinace tak velikého světce jako Karel coby císaře a tak velikého státníka jako Masaryk coby premiéra / kancléře dostatečná pro reformu a zachování monarchie? Anebo nenávist mezi některými národy byla až tak veliká, že ji skutečně ani státnické umění nebylo schopno zachránit a tudíž rozdrobení bylo variantou lepší? To je otázka, na kterou už nikdy nedostaneme odpověď.

Jedno je však jisté: letos si připomínáme sté výročí začátku Velké války a za čtyři roky budeme slavit sté výročí vzniku naši Republiky. A to je dostatečně dlouhá doba na to, abychom se věcně, racionálně a klidně bavili i o otázce, zda se ve světle uplynulého století naši dědové a pradědové v roce 1918 rozhodli prozíravě – tj. pro samostatnost – anebo zda prozíravější volbou by bylo bývalo zůstat součástí většího, leč reformovaného a federalizovaného celku. V té době byl jejich většinový názor zřejmý. Bude v naši společnosti stejně tak většinový (o tom, že většinový bude, nepochybuji, ale zda ten konsensus bude až tak většinový…) i sto let poté?

To je podle mě legitimní a fascinující otázka. A taky otázka, o které měly ty mé odpovědi přimět přemýšlet ty, kdo přemýšlet chtějí (samozřejmě někteří, kdo se v diskusích na internetu realizují onanií, si z toho vzali „Joch chce zastřelit Masaryka!“).

A na závěr k tomu, čím ten rozhovor začal: k případné skotské samostatnosti. Ať se ve čtvrtek Skotové rozhodnou jak chtějí, je to konec konců jejich země, ale mně, či těm z nás, kteří jsme britofilové (tedy nejen anglofilové, skotofilové, ale britofilové), to bude líto, pokud se rozhodnou Velkou Británii zničit.

Bude mi líto, když stará, dobrá, slušná země se z malicherného důvodu rozpadne. A bude mi líto i konce britské vlajky.

Union Jack je složena z historických vlajek Anglie, Skotska a Irska. Osamostatněním Skotska by nová vlajka Spojeného království (či toho, co z něj zbude) už logicky obsahovat vlajku skotskou neměla. Měla by být vlajkou novou. A stávající britská vlajka se stane historií, jako vlajka existujícího státu už existovat nebude.

Ta vlajka, pod kterou umírali a bojovali vojáci na frontách Druhé světové války proti nacismu. Ta vlajka, která vlála na letištích, z nichž startovali naši českoslovenští piloti, hrdinové v Royal Air Force, aby bojovali za svobodu naši země.

Toho mi bude líto. Že ta vlajka nebude vlajkou už žádného suverénního státu, ale jen vzpomínkou uloženou v srdci.

To mělo být taky jedním ze sdělení mých odpovědí.

A ti, kdo mají nejen rozum, ale i srdce, to pochopit mohli.