Erupce zla v Norsku

Na erupci zla, čistého, nezastřeného, metafyzického zla v Norsku je konsternující kombinace dvou jeho zdánlivě protikladných charakteristik: jeho šokující neočekávanost a naše povědomí o tom, že měřeno standardy lidské historie a lidské přirozenosti, něco takovéhoto je naprosto adekvátní očekávat; toto je přesně to zlo, jehož je člověk schopen a již mnohokrát v dějinách spáchal. Vede – či mělo by vést - nás to k uvědomění si skutečnosti, jak jsou svoboda, mír, vláda zákona, slušnost, civilizovanost, civilizace samotná, křehké a nesamozřejmé. Jak velkou je chybou je za samozřejmé pokládat.

Pachatel se hlásí ke konservatismu, křesťanství, pravici, což je pro mě obzvláště bolestné, protože se k nim hlásím taky. Ale hlásit se je jednou věcí, skutky jsou druhou: „po ovoci poznáte je…“ Ať už se hlásí k čemukoli, svým činem prokázal, že není ničím z uvedeného: konservatismus je o zachovávání a ochraně společnosti, on ničil a mařil nevinné životy; křesťanství sice nenávidí hřích, ale zato miluje hříšníka a odpouští mu, on žádnou lítost či milosrdenství vůči svým obětem neprokázal; pravice, jak její název napovídá, je o důrazu na právo a pořádek, ten vrah však byl činitelem, agentem bezpráví a neřádu. 

Konservatismu, křesťanství a pravici prokázal vskutku „medvědí“ službu. Lze-li vůbec srovnávat ztrátu stovky nevinných životů s poškozením ideálů, právě ony ideály konservatismu, křesťanství a pravice jsou vedle stovky zmařených nevinných životů jeho druhou hlavní obětí. 

Tato erupce zla by nás měla přimět uvědomit si to, co víme nebo podvědomě tušíme: za své činy může ten, kdo je spáchal, nikoli ten, kdo je nespáchal; a vinit za něco, co někdo spáchal, někoho jiného, kdo to nespáchal, je hanebné a špatné: je to očerňováním nevinného a zlehčováním viny zločince. 

Bylo by to jako vinit Williho Brandta ze zločinů Rote Armee Fraktion či Baracka Obamu ze zločinů Černých panterů. Naprosto hnusné a stupidní. 

O každé smysluplné politické otázce, která se týká obecného dobra – např. o otázce, kolik imigrantů je žádoucí ročně přijmout do země pro její dobro – se má otevřeně a veřejně diskutovat, bez difamace či démonizace kterékoli ze stran diskuse; tyto otázky se nemají vytěsňovat někam do podzemí, politického suterénu, do kalných močálů, kde nejdivočejší konspirační teorie, malárie, žlutá zimnice a – jak se ukázalo – i vražedné choutky panují. 

Slušnost a civilizovanost v politické diskusi, ve společenské konverzaci, jsou velkou hodnotou a mají být vyzdvihovány a chráněny. Bez práva a pořádku, dodržování zákona a právního státu, se společnost stává džunglí a svoboda iluzí. Politicky lze mezi sebou ostře nesouhlasit a vzájemně se i kritizovat, ale ke změně vlády, s níž nesouhlasíme, existuje jen jeden jediný legitimní prostředek: demokratické volby, nikoli násilnosti v ulicích. 

Svoboda, mír, vláda zákona, slušnost, civilizovanost - civilizace samotná - jsou křehké a nesamozřejmé. Jejich dosažení, obhájení, udržení si vyžaduje skutečného umění. Jako každá generace, i ta dnešní v Evropě je na křižovatce – jedna cesta ukazuje směr „Výmar“, druhá vede k zachování a udržení svobody v rámci zákona. Bylo by strašné vykročit špatně. 

Nedává smysl vinit nikoho, kromě viníka, onoho pachatele, zločince. Přesto otázka se vkrádá: kdyby z těch stovek lidí na tom ostrově alespoň procento dospělých mělo střelnou zbraň, nebyl by ten zločinec zastaven dříve, než zabil stovku nevinných? Pachatel si zbraň vždycky obstará; proč ale na tak početném shromáždění jsou všichni nevinní úplně bezbranní?

 V tomto momentu však naše myšlenky, přání zahojení bolesti a modlitby patří obětem a jejich  rodinám. 

Publikováno v Hospodářských novinách dne 26. 7. 2011 pod redakčním titulkem „Diskutujme fér o multikulturalismu, neviňme nikoho kromě viníka...“