Svět v roce 2050

V tomto jsem marxista. Samozřejmě nikoli ve smyslu Karla Marxe, nýbrž ve smyslu Groucho Marxe, který řekl, že pouze blázen činí předpovědi, zvláště o budoucnosti. Ale ne, nejsem marxista, dokonce ani groucho-marxista; předpověď o budoucnosti tudíž učiním.

Jak se změní svět za 40 let? Asi tak, jako za posledních 40 let? A jak se tedy za posledních 40 let změnil? A jak za čtyřicet let předtím - a předtím?

Mám dojem, že svět se od roku 1970 do roku 2010 zase až tak moc nezměnil – s výjimkou pádu komunismu. Hodně se ale změnil od roku 1930 do roku 1970. A ještě více od roku 1890 do roku 1930.

Zhodnoťme ty čtyř-dekády. Rok 1890: v Evropě mírné vlády a režimy, solidní buržoazní slušnost, společenský vliv aristokracie. 1890-1930: vzestup masových politických hnutí, demagogů a totalitních režimů. 1930-70: nacismus poražen (za strašnou cenu), komunismus na vzestupu, technologie rovněž, Západ na ústupu. 1970-2010: pád komunismus a vzestup náboženství coby celosvětového politického fenoménu.

Co čekat pro roky 2010-50?

Slyšte, slyšte:

Evropa

Sekulární, ekonomicko socialistický a zároveň morálně liberální způsob života je neživotaschopný. Takto žijící populace nemá děti (či jich má jen málo, hluboko pod hladinou reprodukce) a proto vymírá a stárne. A jak stárne, dostává se do ekonomické krize, v neposlední řadě důchodové. Demontáž sociálního státu v Evropě, před kterou varuje levice, nezpůsobuje „neoliberalismus“, jak ona ignorantsky tvrdí, nýbrž sekularismus, jenž jest pravou příčinou demografického kolapsu. Aby byl sociální stát udržitelný, je nutné, aby do „systému“ přicházeli noví lidé, daňoví poplatníci (či plátci povinného zdravotního a sociálního „pojištění“, jež jest ovšem taky daní). Pokud se rodily děti, nebyl problém. Problém je, když se děti nerodí. Pak zbývají jen dvě (tři) věci: (a) demontáž štědrého evropského sociálního státu, (b) masivní příliv mladých chudých imigrantů, (c) euthanasie – ať již dobrovolná, či ordinovaná.

Empirická data ukazují, že lidé religiosní (a to všech denominací – hinduisté, křesťané, mormoni, muslimové, sikhové, židé) mají v průměru více dětí než nevěřící a lidé ortodoxně věřící mají v průměru více dětí než lidé vlažně, liberálně věřící. Čím větší sekularizace, tím větší demografický propad.

Z tohoto důvodu předpovídám ekonomický, politický a civilizační úpadek Evropy. Neudržitelnost štědrého sociálního státu vyvolá politické turbulence. Jako „řešení“ se zavede muslimská imigrace a euthanasie. Jako křesťan toho lituji, jako analytik to beru jako fakt: generace, které zavedly a praktikovaly potraty a hormonální antikoncepci (v roce 2010 jsme „oslavili“ půlstoletí pilulky, ano, byla zavedena v roce 1960 a její vliv na západní civilizaci byl větší než čehokoli jiného – je zajímavé, jak malá pilulka může mít tak gigantický civilizačně-kulturní dopad) – budou ve svém stáří vyhlazeny euthanasií. Nikdo nebude chtít na ně platit a vlastní děti v dostatečném množství, které by se o ně ve stáří postaraly, mít nebudou.

Ono sekulární autodafé v podobě euthanasie zdecimuje sekulární populaci Evropy. V prořídlé Evropě pak budou žít křesťané a muslimové. Jaká bude jejich koexistence? Tipuji, že více mírová než konfliktní. Ale tím bychom se dostávali až za rok 2050...

Amerika

Předpovídám rozpad USA. Prostě nedává smysl, aby se tak kulturně a civilizačně různorodá populace trápila v jedné zemi, když existuje elegantní řešení: sametový rozvod. Levicově-liberální, sekulární a západní Evropu aproximující severovýchod USA – jakož i pacifické pobřeží – budou mít vlastní státy. Mohou se taky připojit k atlantickým provinciím Kanady. A civilizačně budou aproximovat západní Evropu: postupné vymírání, stárnutí, demografický propad. Na druhou stranu zbytek USA – tj. převážně Jih, Západ (kromě pobřeží) a Středozápad bude více religiosnější (všech denominací), ekonomicky liberálnější, morálně konzervativnější a praktikující ctnosti jako osobní samostatnost, soběstačnost, nezávislost, svépomoc – a, ano, vlastnictví zbraní bude ústavně povinné, po švýcarském vzoru. Tyto USA, protože vnitřně politicky soudržnější, budou mocnější, bohatší a vlivnější, než nynější USA. Toto bude velmoc.

Takto regenerované USA budou jednou ze dvou velkých křesťanských velmocí světa. A tou druhou bude...

Čína

Čína je na hraně konverze. Čína více něž cokoli jiného připomíná starou Římskou říši v těsně předkřesťanském období. A odpovědí na všechny záhady a hádanky Číny je křesťanství. Ten cynismus moci, ta brutalita „dickensovského“ kapitalismu v Číně pod vedením komunistické strany („nejvyšším stádiem komunismu je ‚dickensovský‘ kapitalismus čínského typu“), neexistence vlastního silného náboženství – to vše činí z Číny ideální prostředí pro konverzi.

Kdo bude čínským Konstantinem? Nějaký politik? Generál? Byznysmen? Nevíme. Víme ale, jak je východní Asie náchylná pro přijetí křesťanství – o tom svědčí Jižní Vietnam před tím, než jej dobyli komunisté (za vydatné asistence americké levice), Jižní Korea dneška, či konec konců i samotná Čína v meziválečném období – předtím, než křesťanskou misii tam tehdy násilně přervaly japonská agrese, občanská válka a následná komunistická hrůzovláda.

To, s čím většina analytiků a geopolitických stratégů nepočítá, je působení Boha v dějinách. Na příkladu východní Asie jej v příštím půlstoletí zakusíme vydatně.

Východní Asie, to bude nová, velká, mocná a blahobytná křesťanská civilizace; vlastně nová křesťanská civilizace v dějinách.

Indie

Další velmoc. Do konverze Číny přirozený geopolitický spojenec Ameriky. USA a Indii žádné zásadní sporné otázky nerozdělují a navíc je spojují politické fenomény tyto: (a) stejný jazyk (mimochodem, britský imperialismus a kolonialismus byl jedním z nejblahodárnějších vojenských, politických, civilizačních a ekonomických fenoménů v dějinách), (b) demokracie coby forma vlády, (c) jaderné zbraně, tedy obě země jsou pro sebe vzájemně relevantními spojenci (na rozdíl např. od Belgie), (d) potenciální protivník (současná komunistická Čína, tedy Čína až do „konstantinovského“ obratu) a (e) aktuální nepřítel – radikální islám.

Vzestup Indie coby nové politické, ekonomické a vojenské velmoci je nejméně předpovídaným faktorem, jenž nastane v 21. století - ovšem jen pokud nedojde k indicko-pákistánskému jadernému masakru.

Arabský svět

Až Arabům dojde ropa, bude nezajímavý.

Jižní Amerika a subsaharská Afrika

Velice zajímavé – ale až v druhé polovině 21. století.

Rusko

Nešťastná země. Naprostá beznaděj. Co napsal markýz Astolphe de Custine před 170 lety, platí i dnes. „Národy mají vždy dobré důvody být tím, čím jsou, a tím nejlepším ze všech je ten, že nemohou být něčím jiným.“ „Neviním Rusy kvůli tomu, jací jsou; viním je kvůli tomu, že se snaží vypadat jako my /Evropané/. Nejde jim o to být civilizovaní, jde jim mnohem víc o to, abychom my tomu věřili. Byli by šťastnější, kdyby mohli být strašnějšími a barbarštějšími než skutečně jsou – pokud by jiní ovšem věřili, že lepší a civilizovanější vlastně jsou.“

A ten postřeh nejpřesnější: „Příteli můj, pokud máš nešťastného syna, pošli ho do Ruska. Každý, kdo se vrací z Ruska, je šťastným člověkem.“

Každý!

Rusko má ty samé demografické problémy jako Evropa: vymírá (leč nestárne – v Rusku se umírá brzo). Je to scvrkávající populace. Stejně jako arabský svět, těží pouze ze svých nerostných surovin, neprodukuje nic. Je to vlastně taková Burkina Fasso s jadernými zbraněmi.

Nechápe svobodu, a to vůbec. Chápe jen moc. Muslimská populace Ruska, stejně jako Evropy, bude nabývat na počtu a na síle. Chytří Rusové na Sibiři spojí svůj osud s Čínou (a Japonskem). Vychytralí Rusové na západ od Uralu vysají bohatství ruské země a uloží je v kontech ve Švýcarsku – a sami budou žít v Londýně, na francouzské Rivieře, v malebných alpských městečkách či v Karlových Varech (už to dělají).

Ne však v Rusku. Tam je jen beznaděj. A bude.

Nedávalo by smysl se Ruskem tolik zabývat, kdyby:

(A) Ruská vládnoucí oligarchie (energeticko-špionážní to komplex) nebyla tak moci-chtivá a neměla své „záměry“ s Evropou.

(B) Nebyl ještě z dob Studené války evropský mediální, politický, společenský a ekonomický establishment tolik infiltrován bývalými sovětskými, pak ruskými agenty vlivu.

Takže nám nezbývá než se s Ruskem potýkat. A Rusové budou pro Evropu představovat to, co představují již dlouho: trable. Než nás náš vzájemný osud nedovede do společné destinace: k celosvětové irelevanci.

Írán

Nevím. Jeho osud je nejméně předvídatelný. Geopoliticky, Írán je přirozeným spojencem Západu a kdyby v Íránu byl jakýkoli režim jiný než tento, Írán by i téměř jistě spojencem Západu byl. Vše závisí od toho, jaký režim se v Íránu v následujících 40 letech ustaví. To spektrum možností pro Írán je ze všech předchozích zemí a společností nejširší: od idylky až po černou radioaktivní díru.

Česká republika

Uvážíme-li vše - vše pro a proti - pak ten závěr pro příští čtyři dekády bude: v rámci Evropy celkem klidné, hezké a příjemné místo k životu.

Publikováno ve čtvrtletníku Přítomnost, zima 2011.