Erich Leinsdorf

Jsou lidé, kteří jsou mi jako osoby naprosto neznámí. Nevím nic z jejich života, když chci zjistit, jak vypadali, musím si najít jejich fotku a pro životopisné údaje projít všechny encyklopedie, které mám. Znám jenom nahrávky, nic více. Jeden takový byl Maestro Erich Leinsdorf 4. 2. 1912 – 11.9. 1993. A kdože to tedy byl? Významný dirigent, typicky oper. Standardně vám Leinsdorf naservíruje konzumní uhlazené balení. Občas jako by tomu chyběla vášeň, ale nikoli nutně. Vždy to stojí za poslech. Může být i docela průšvih, ne vše se zdaří. Patří k bontónu některých lidí, že nadávají na Leinsdorfa. Já bych k tomu neviděl až zase tolik důvodů. Tento dirigent má na svém kontě některé úžasné nahrávky a také některé legendární maléry.

Narodil se jako Erich Landauer do židovské rodiny ve Vídni.

Od svých pěti let studoval hudbu, hrál například na Cello a další nástroje. Studoval dirigování salzburském Mozarteu a také na Vídeňské univerzitě.

V roce 1937 uprchl do USA, kde se záhy stal asistentem dirigenta v Metropolitní Opeře MET.

Ve věku 31 let se Leinsdorf účastnil konkurzu na šéfa Cleevland Orchestra, který vyhrál. Což ale okamžitě vzbudilo pochybnost vedení zmíněného orchestrálního tělesa. I když tyto pochybnosti ustál, štěstí mu nepřálo a byl odvelen k armádě v říjnu 1943.

Leinsdorf byl od armády propuštěn v září 1944. Cleevlandský orchestr však měl již jiného šéfdirigenta, který ač byl původně plánován jako dočasná náhrada, Leinsdorfa zastínil a převzal velkou část jeho vlivu, a to i vzdor Leinsdorfově návratu do čela tělesa. Zmíněný dirigent se jmenoval George Szell (ano, část čtenářů nepochybně právě sletěla pod sedačku a snědla si vlastní jazyk) Ano, je to skutečně ten SZELL!!! Leinsdorf na konec z čela šéfdirigenta Clevelandského orchestru odstoupil jsa zcela převálcován Szellem. Ale do konce života se k tomuto hudebnímu tělesu vracel jako hostující dirigent a s nastalou situací se tak popasoval docela se ctí.

Leinsdorf byl v letech 1947 – 1955 šéfoval Rochestr Philharmonic Orchestra. Dle jeho sebeironického výroku o slepých uličkách ho ale tato činnost nenaplnila velkým nadšením.

Krátce byl šéfem – New Yorské městské opery

Roce 1962 byl Leinsdorf jmenován šéfem Boston Symphony Orchestra, kde spolupracoval s nahrávací společností RCA Victor. To on položil klasickou divizi této společnosti svou legendární nahrávkou Wagnerova Lohengrina. I když já to vůbec nechápu. Nahrávka je naprosto skvostná. Proč se to neprodávalo, to opravdu netuším.

dle pravidel idnes sem nelze dát odkazy na disciogs

Při spolupráci s RCA Victor proslul svou kousavou konfliktní povahou a věčnými spory s hudebníky, producenty a dalšími.

Post šéfa Bostonské opustil v roce 1969 a do konce života se živil jako uznávaný hostující dirigent po celém světě.

Leinsdorf byl dvakrát ženat. Jeho první ženou byla Charlotte Quadt a druhou mezzosopranistka Mary Curtis.

Erich Leindorf zemřel v roce 1993 po dlouhé nemoci ve věku 81 ve švýcarském Zurychu.

Přejdeme k dalším nahrávkám:

G. Verdi „Macbeth“ RCA Victor v edici Red Seal (1959) Leonard Warren, Leonie Rysanek, Carlo Bergonzi, Jerome Hines a Erich Leindorf. Původní verze je z ranného Verdiho období. Verdi se však k opeře vrátil a přepracoval jí. Je zde legrační aspekt, revize je hluboká detailní jen místy malinko odfláknutá a mísí se tu styly z různých Verdiho tvůrčích období. Verdimu se prostě nechtělo to celé přepsat. Moje oblíbené hudební těleso zde je „sbor vrahů“. Legračním aspektem jsou čarodějnice, kde je revize nejzřejmější. Hudba vygraduje do určitého bodu a náhle se rozeběhne verdiovský kolovrátek. Nahrávka leží a padá s obsazením Lady Macbeth. Leonie je úplně úžasná. Zde je vášně až nadbytek. Banquo a Macduff jsou obsazeni naprosto skvostně – Jerome Hines a Carlo Bergonzi. Kapitolou samostatně stojící je Leonard Warren jako Macbeth. Takový baryton se těžko jinde najde a je neopakovatelný. Tady vášeň zajišťují sólisté, nikoli dirigent. Vydání na LP? Je to docela stará nahrávka. LP jsem měl půjčené z HiFi klubu SVAZARMu, kde desky byly velmi zničené. Hraje to jinak docela dobře a s určitou výhradou to HIFI i je. Tohle překonat může být těžké.

G. Puccini „Turandot“ RCA Victor v edici Red Seal (1960) Birgit Nilsson, Renata Tebaldi, Jussi Bjorling a Giorgio Tozzi (Erich Leinsdorf). Popisováno mnohokrát a já to nebudu opakovat. Chcete Turandot? Go do toho.

G. Puccini „Tosca“ Zinka Milanov, Leonard Warren, Jussi Bjorling, Erich Leinsdorf RCA Victor Red Seal (1957) je to jenom mono. Kandidát na královskou Toscu. Tady dle mého názoru ale trochu té vášně chybí. Nevím, jestli za to může Zinka nebo dirigent. Zinčina Tosca má občas sklon si malinko vřísknout, ale není to nic strašného, to se stává. Warren je správně slizký Scarpia a Jussiho umírání na konci, to v jednom nechá stopu. Jenom mi to připadá celé takové podivné a já se tomu vyhýbám i když asi není proč.

Aida, Giuseppe Verdi, Leontyne Price, Placido Domingo, Sherrill Milnes, Erich Leinsdorf – Aida, RCA Victor Red Seal (1971). Tahle Aida má hlavní problém, že s Leontyne Price existuje ta starší Soltiho verze. Problém tu není žádný. Placido není Vickers a Milnes není Merrill a Leontyne je starší o deset let. Je to velmi nadstandardní Aida, ale nic více. Takových mám docela dost jiných. A to říkám s vědomím, že je tu Leontyne Price.

Pak je tu Mozartovo Cosi fan Tutte. Je to vynikající. Jen orchestr je místy úmorně bombastický. Unavuje mě to, ale nemyslím si, že by to byla Leinsdorfofa vina. V té době se to tak dělalo. Setkání Tatiany Troyanos a Leontyne Price mi způsobuje roztékání se po podlaze. Že kecám? Nemyslím si

https://youtu.be/oOlvwjB4WVk

Pak je tu Don Giovanni, kde je ale bombastičnost opravdu přes čáru a je to velmi únavně bombastické. Je ale pravda, že se to s tímhle obsazením asi úplně probojovat nedá. Jenom bych tuhle nahrávku nevolil jako jedinou nahrávku této opery, kterou si koupím. Myslím si, že jsem to v jiných profilech pomluvil daleko více. Jsem líný to hledat. Hodíme to dnes na smířlivku.

Pak bychom tu měli tolikrát zmiňované Un Ballo in Maschera, G. Verdi. To je pravděpodobně reference.

G. Puccini Madama Butterfly. První nahrávku nebudu komentovat. Činil jsem tak již mnohokrát. Atakuje to nejhlubší cípy mého srdce a bečím u toho jako malá holka

Ta druhá je starší a dokazuje to Leinsdorfovu naprostou genialitu. Je to nejlyričtější Butterfly, kterou jsem kdy slyšel. Měl by se na to fasovat zbrojní pas na lyričnost a na emocionální útoky. Hlavně, když člověk ví, jak vypadala Anna Moffo. Ta novější nahrávka je myslím lepší, ale nemá myslím smysl to srovnávat

Wagnerovský cyklus nebudu zmiňovat, to už jsem dělal jinde a moc to neznám.

Závěrem bych zmínil, že Leinsdorf je autorem mnoha hudebních esejí a pojednání o hudbě, které jsou ceněné a prý hodnotné, ale nikdy jsem nic z toho nečetl.