Nejhlasitější skladby klasického hudebního repertoáru – Není nad pořádný kravál, 1. část

Já nebudu řešit nějaké dodekafonické moderní kusy. Neposlouchám to a pokud někdo ano, tak se mu omlouvám. Zvolíme klasické ukázky, které jsou součástí standardního repertoáru.

Petr Iljič Čajkovskij, Fantastická Předehra 1812. Limit zde není žádný. Viděl jsem provedení, kde Japonci na závěr nasadili těžké kanóny a dělají to nejen Japonci. Jako hudební kus je to totiž velmi vzrušující. (Tady si nemohu odpustit jistý lobbing. Čeština má na transkripci jmen z ruštiny moc krásná pravidla. Žádný Pyotr Ilyich to prosím není)

https://youtu.be/JAjN9WkTwA8

Gustav Holst „Planety, Mars“

Další vzrušující kousek. Holstovy planety je zcela úžasná orchestrální suita a my se k tomu někdy vrátíme. Mars byl Bůh války, a tak limit hlasitosti není žádný

https://youtu.be/DfbIjVJSzTM

Verdio Rekviem, pasáž „Dies Irae a Tuba Mirum“

A nyní utáhneme kůže na bubnech, rozestavíme trubače po prostoru divadla, dáme je do hlediště, na balkóny a galerie. Výsledek je jedna z nejextatičtějších pasáži klasické hudby. Výsledný zvuk v divadle je všeobjímající, a efekt který to má je zcela nezapomenutelný. Verdi uměl vždy být vzrušující. A já nikdy nepochopím, jak autor Nabucca napsal něco takového

https://youtu.be/cHw4GER-MiE?list=RDcHw4GER-MiE

Carl Orff, Carmina Burana, O Fortuna

Je to pravda poněkud provařené, ale to zase tak nevadí

https://youtu.be/6OKXZ0aF8UQ

A méně je někdy více, pro dnešek to stačí