Poznámky do ústavy ducha i těla

Jednání má další dějství. To co budete číst je povinností člověka vstřebat jako novou jednotu všeho.

jedním z bodů by mělo být definováno: Vztah člověka ke společnosti:

• Být člověkem budu jako Já co věří a koná podle svého mínění, stejně jako podle víry toho, kdo mě poslal. Tato víra budiž člověku natolik blízká, že se stane lidským osudem, kdy jednotlivost se spojí do celku aby vytvořila novou jednotu, která bude nad vším jako maják. Tato jednota není člověku daleká, ale blízká tím, že věří, ne jen sobě a jemu co jej poslal, ale všemu co vytvoří.

Další z bodů by měl obsahovat: Postavení všeho ve státě. 

• Lidem dávám důvěru tvořit věci tak, že budou spokojeni se svým dílem, pokud dokáží zachovat zákony ve které věří. Pokud nejsou schopny dostát zákonům, které se stávají tyranskými, má každý právo bojovat proti takovým zákonům způsobem, že se sdruží do skupin, které budou bojovat za změnu. Co se týče postavení živočichů, stromů a rostlin, stejně tak nerostů: Život je nás všech tím, že dokážeme jako lidé dát všemu co mu náleží. Tohle se týká nejen lidí, ale i přírody, která nás obklopuje. Poznatek přírody musí být úměrný poznatkům víry v člověka i stvořitele, protože jen z toho pohledu lze nahlížet na společnost všeho, jako jednotu, které vévodí ne člověk, ale moudrost projevená, buď v podání člověka nebo stvořitele.

Směřování státu, společnosti a jednotlivce, v základu vyjádřeno, počátek je zároveň koncem:

• Toto směřování musí splňovat pojem jednotlivosti i mnohosti v jednotě. Být v jednotě znamená být jednotlivostí a přitom jednotou. Směřování státu je zabezpečit plnění přání voličů pro směřování společnosti. Toto směřování dává průchod volbami a přímou demokracií, která je základní systémem státu. Směřování společnosti je nastavené tak, že společnost je organizována od jednotlivce a dokáže to co dokáže ten nejmenší článek řetězu, kterou tvoří lidé. Proto od nejslabších je určována síla tohoto řetězu. Směřování jednotlivce je definováno vírou, ne v nadpřirozeno, ale stvořitele, který je pochopen jako život, který žijeme.
• Svoboda slova je zaručena pochopením situace, že vše má takovou míru, kterou musí nastavit ten co ji má pochopit. Tedy nejslabším článkem se uděluje svoboda slova. To znamená v praxi, že člověk výhradně věřící sám sobě je limitován tím, že nechápe druhé a jeho svoboda slova nemůže být svobodou slova druhým, kteří chápou věci jiným třeba i hlubším způsobem.
• Život musí být zachováván takovým způsobem, že každý musí pochopit jeho úlohu v životě. Život je tak dar ne jen mě, ale celému světu, který reprezentuji. Takový je pohled na život, takový je pohled na sebe sama.
• Vlastnictví bude probráno důkladněji, tedy kdo bude chtít vlastnit bude vlastnit a jeho pojetí je tímto dané, nedá se změnit tím, že mu budou dávány do rukou překážky k tomu aby vlastnil. Vlastnictví je klíč k duši člověka a nedá se tedy změnit tím, že se přejde na bez vlastnický způsob. který se poslední dobou prosazuje. Vlastnictví se bude dělit do vícero skupin, kdy která skupina bude která, ať rozhodne každý sám. 

První skupina jsou ti, co vlastní věci přímo, ať je to poznatek, nebo materiální věc, vlastnictví je tak naplňováním podstaty bytí a chce se říci, že vlastnictví je jako závazek, která podporuje další rozvoj.

Druhá skupina jsou lidé, nechtící vlastnit, přesto chtějí být lidmi. Pro takové lidi je nachystáno poznání, které definuje dva aspekty: jeden aspekt je, že budou jako lidé tím co tvoří a to bez majetku a druhý aspekt je dán těmi co vytvoří podmínky pro realizaci takových lidí ve společnosti. Nic se nedá přehánět, tedy i pro tuto skupinu lidí bude majetek důležitý, jen míra jeho vlastnictví bude zmírněna na téměř nevlastnění. Ekonomika musí počítat s oběma tábory, musí být vytvořen zákon vytvářející vztahy a závazky z takového chováníTřetí skupina je dána tím, že nedokáže ani vlastnit, ani být jako lidé. Tito lidé se zdají být bezdomovci, přesto nejsou takoví jací se zdají být. Jsou to lidé ctící Boha, jeho systém tak, že nedokáží spravovat jeho dílo a nechtějí se vázat na takové poznatky, které hmota vytváří. Tito lidé se zdají být vyvolení, ale ve skutečnosti jsou to psanci, přestože nechtějí nic vlastnit, jsou jako memento společnosti, že vlastnit je záruka a zároveň závazek, kterého se chtějí zbavit.

• Peníze jsou platidlem dané země a kdo bude chtít porušit jejich integritu tím, že je bude dělit na jiný způsob užití, ten jde proti zákonu a pořádku, kdy lidé chtící poznat víc budou s to pochopit, jakou funkci peníze mají. Pro ostatní je důležitý poznatek, že duše je jako peníz, který dostal člověk narozením, co s tímto penízem člověk udělá, je na jeho libovůli.

Hotovost musí být zachována nejen z pohledu ekonomiky, ale i člověka, nejde udělat bezhotovostní společnost. Toto je cesta do pekel a člověk by měl chápat hotovost jako poznatek budoucnosti, že peníze jsou reálnou hodnotou a buduje se tak vztah mezi nimi a člověkem. Bez tohoto vztahu by nebyly peníze tím čím jsou. Proto jakákoliv snaha o bezhotovostní společnost budiž výstrahou pro takové aktéry.

• Občané, jsou ti lidé žijící na daném území a mající právo a povinnosti k dané zemi. Tímto bych považoval dané právo za vysvětlené, jen bych dodal, že právo není jako povinnost, která vyplývá z toho co tvoří člověk a jeho činnost. Proto každého člověka z pohledu občana je nutné posuzovat zvlášť a nedávat všechny do jednoho pytle.
• Práce, je soubor činností, která člověka povyšuje. Není to otročina za peníze, ale dar, který se má stejně tak přijímat. Kdo pracuje tvoří hodnoty, které jsou hodnoty všech. Takto by se dala definovat práce, která je pro člověka důležitá, stejně jako život.